Knihu Odvážné srdce od autora Thuptena Jinpa
vydalo nakladatelství NOXI v edici Pro duši.

ÚVOD

Vzpomínám si, jak jsem ťapkal celý vzrušený vedle Jeho Svatosti dalajlámy, držel se ho za ruku a snažil se udržet s ním krok. Bylo mi asi šest let, když dalajláma navštívil domov Stirling Castle Home pro tibetské děti v severoindické Šimle. Patřil jsem ke zhruba dvěma stům dětí zde usazených uprchlíků. Domov založila britská charita Zachraňte děti v roce 1962 ve dvou bývalých britských koloniálních domech postavených na nevysokém návrší. Všechny děti se na návštěvu pilně připravovaly a na přivítání nacvičovaly tibetské písně. Dospělí zametli cestu a bělostným páleným vápnem ji vyzdobili tibetskými symboly – lotosem, nekonečným uzlem, vázou, dvěma zlatými rybami (s hlavami k sobě), kolem dharmy s osmi loukotěmi, praporcem vítězství, slunečníkem a mušlí. V den dalajlámovy návštěvy bylo kolem školy rozmístěno velké množství indických policistů; pamatuji si, že jsem to ráno během čekání s některými z nich hrál kuličky. Když konečně přijel, jako bychom se ocitli v pohádce. Z nabílených vonných pecí postavených speciálně pro tuto příležitost stoupal hustý dým. Oblečeni v pestrobarevných svátečních oděvech a s tradičním tibetským bílým uvítacím šátkem zvaným kata v rukou jsme stáli po obou stranách příjezdové cesty vedoucí ke škole a z plna hrdla zpívali.
Byl jsem vybrán jako jeden z žáků, kteří dalajlámu doprovázeli při prohlídce školy. Zeptal jsem se ho, zda se může stát mnichem, načež odpověděl: „Dobře se uč a můžeš se stát mnichem, kdykoli budeš chtít.“ Když se ohlédnu zpět, myslím, že jediný důvod, proč mne tak přemoudřele přitahovalo mnišství, byli dva učitelé v dětském domově, kteří byli mnichy. Byli tam nejvlídnějšími dospělými a zřejmě i nejvzdělanějšími. Vždycky vypadali šťastně a klidně, někdy až blaženě. Pro nás děti bylo nejdůležitější, že vyprávěli nejzajímavější příběhy.
A tak jsem se při první příležitosti – zrovna byl první den tibetského nového roku (toho roku na konci února) – stal ve věku jedenácti let navzdory otcovým protestům mnichem a odešel do kláštera. Mrzelo ho, že jsem promarnil příležitost stát se živitelem rodiny – rodiče jeho generace si přáli, aby jejich děti získaly vzdělání a pracovaly v kanceláři. Dalších téměř deset let jsem žil, pracoval, meditoval a odříkával mantry v klášteře Dzongkar Choede, jehož jsem byl členem. Právě tam, v tichých, stále zelených kopcích Dharamsaly v severní Indii, jsem si procvičoval svou primitivní angličtinu s hippie, kteří zde hledali osvícení.
Spřátelil jsem se s Johnem a Larsem. John nebyl hippie. Byl americký poustevník žijící o samotě v příjemném bungalovu, který si pronajal poblíž meditační chýše vysoce váženého tibetského Mistra. S Johnem jsem se scházel jednou či dvakrát týdně. Hovořili jsme a já předčítal z tibetské knihy, jež byla sama o sobě překladem klasického indického buddhistického textu z osmnáctého století. Díky Johnovi jsem poznal lívance a šunku.
Lars byl Dán, který žil docela blízko kláštera. Často jsem ho navštěvoval, povídali jsme si a dávali si toast s džemem. Na jaře 1972 se klášter přestěhoval do parné jižní Indie, kde byl zahájen tibetský přesídlovací program. Zde jsem se ve třinácti letech spolu s ostatními mnichy z kláštera stal součástí přesídlovací pracovní síly. Mýtili jsme lesy, kopali strouhy a pracovali na kukuřičných polích. První dva roky jsme během příprav na přesídlení dostávali denní mzdu 0,75 indických rupií, což je zhruba 1,5 centu.
V Dzongkar Choede se nám dostalo nepatrného formálního vzdělání. Není zvykem, aby mladí mniši chodili do běžných světských škol. Když se naše komunita přestěhovala do jižní Indie, uměl jsem zpaměti všechny požadované buddhistické texty. Denní práce v osadě končily ve čtyři hodiny odpoledne, takže mi zbýval volný čas, který jsem opět věnoval angličtině. Neměl jsem však příležitost mluvit, a tak jsem se spokojil se čtením komiksů. Jednoho dne jsem levně získal používané tranzistorové rádio, takže každý den jsem pak poslouchal BBC World Service a americký Hlas Ameriky. Tenkrát byl na Hlasu Ameriky skvělý program „zvláštní anglické vysílání“, v němž hlasatel mluvil pomalu a každou větu dvakrát zopakoval. Nesmírně mi to pomohlo, neboť jsem tenkrát měl skutečně jen základy.
Protože jsem byl jediným mladíkem v klášteře, který uměl mluvit a číst anglicky, ač zprvu jen rudimentárně, bylo to pro mne zdrojem pýchy a rovněž cestou jak se odlišit od ostatních. Kolem byl svět, doslova i přeneseně za hranicemi uprchlické komunity, za hranicemi kláštera celý svět, do něhož jsem jako jediný z klášterního společenství mohl vstoupit. Díky angličtině jsem se naučil orientovat na glóbu, jenž mi přiblížil všechny velké země, o nichž jsem slýchal ve zprávách – Anglii, Ameriku, Rusko a samozřejmě náš milovaný Tibet, jenž tragicky připadl komunistické Číně.
Kolem roku 1976, když mi bylo tak sedmnáct či osmnáct, jsem se seznámil s obdivuhodnou ženou, jež změnila mou karmu s angličtinou. Doktorka Valentina Stacheová-Rosenová byla německá indoložka se specializací na sanskrtské a čínské texty, která tehdy žila v Bengalúru (kde její manžel vedl Institut Maxe Müllera). Doktorka Stacheová-Rosenová se velmi živě zajímala o můj pokrok v angličtině. Seznamovala mne se západní literaturou a posílala mi knihy – od Hermanna Hesseho a Agathy Christie, Rudou hvězdu nad Čínou Edgara Snowa a především velký anglický slovník se spoustou příkladů užití slov ve větách. Doma u doktorky Stacheové-Rosenové jsem se naučil jíst nožem a vidličkou. Až do její smrti v roce 1980 jsme si dopisovali. Nedovedu si představit, jak by se bez její laskavosti moje angličtina dostala ze stavu, v němž tehdy byla, a v souvislosti s tím kam by se byl ubíral můj život.
Přečetl jsem rovněž v angličtině psanou knihu Trevora Linga The Buddha, v níž je vylíčen život a učení Buddhy jako revolucionáře, filozofa a duchovního učitele. Především v této knize mne hluboce zasáhla sugestivní síla anglického jazyka. Byla v něm živost a bezprostřednost, kterou jsem v psané tibetštině nikdy necítil; podobala se mluvené řeči. (Rozdíl mezi psanou a mluvenou tibetštinou je obrovský.)
Někdy v této době jsem potkal tibetského učitele, jenž se později stal jedním z těch, kdo nejvýznamněji ovlivnili mé klasické buddhistické vzdělání. Zemej Rinpočhe, známý svou vzdělaností a poezií, byl nejlaskavější člověk, jakého jsem kdy poznal. Žil tehdy částečně odloučeným životem, oddaný tiché meditaci, v další tibetské osadě vzdálené od kláštera přibližně hodinu cesty autobusem. Rinpočheho jméno jsem znal z mnoha školních učebnic tibetského jazyka, které editoval. Osobní setkání a rozhovor s ním ve mně znovu zažehly nadšení pro vzdělání, jež mne původně inspirovalo k mnišství. Již při našem seznámení Rinpočhe rozpoznal mého neklidného ducha a vzal mne pod svá křídla. A tak jsem v létě 1978 odešel ze svého malého kláštera do Gandän, velkého univerzitního kláštera v jiné části jižní Indie, vzdáleného přibližně deset až dvanáct hodin cesty autobusem.
V roce 1985 při návštěvě Dharamsaly v severní Indii, dvacet let poté, co jsem jako malý kluk popobíhal, abych udržel krok s Jeho Svatostí, jsem měl náhodou tu velikou čest, že jsem byl požádán, abych tlumočil dalajlámovy přednášky, protože sjednaný tlumočník angličtiny první den nemohl. Po několika dnech výuky mne dalajlámova kancelář informovala, že by si Jeho Svatost přál se mnou mluvit. V domluvený čas mne tajemník uvedl do přednáškového sálu, který je součástí dalajlámova oficiálního sídla, jednoduchého koloniálního bungalovu z kamene a dřeva se zelenou střechou z vlnitého plechu. Když jsem vstoupil, Jeho Svatost řekl: „Já vás znám. Jste výtečný debatér z kláštera Gandän. Nevěděl jsem ale, že mluvíte anglicky.“ Někteří Zápaďané, kteří poslouchali mé tlumočení, dalajlámovi řekli, že se moje angličtina dobře poslouchá. Jeho Svatost mne požádal, zda bych mohl být k dispozici, kdy by potřeboval tlumočníka, zejména na cestách. Z očí mi vyhrkly slzy. Ani ve snu mne nenapadlo, že bych mohl mít tu čest úzce spolupracovat s dalajlámou. Jistě nemusím dodávat, že jsem odpověděl, že bych tím byl velice poctěn.
Pro Tibeťana, který vyrostl jako uprchlík v Indii, byla služba dalajlámovi, tibetským lidem hluboce uctívanému, zároveň možností jak uctít oběti, které museli naši rodiče přinést v prvních letech exilu.

——————-

O autorovi

Ph. D. Thupten Jinpa je bývalý mnih, nositel doktorátu z Cambridgeské university, uznávaný profesor a hlavní překladatel do angličtiny jeho Svátosti Dalajlámy.

Zdroj informací: Noxi

Vydavatelství Noxi působí na českém a slovenském knižním trhu od roku 2004 a jeho zakladatelkou je Jana Mišíková. Zatím vydalo téměř 200 knih a nabídku stále rozšiřuje. Čtenářům nabízí úspěšné tituly, které se v zahraničí staly bestsellery, především pak knihy o zdravém životním stylu ale i kvalitní beletrii.

Související knihy

Jinpa, Thupten

Noxi, 2017