Čtení ke kávě: Vzpomínky na babičku (Romana Szalaiová)

Vzpomínky na babičku

23.1.2018 Romana Szalaiová Bez komentáře

Předem malé, trochu nostalgické kapitoly ze života, kterou možná právě otevíráte i Vy ve své duši, ve vzpomínce na svou vlastní milovanou babičku, bych Vám chtěla popřát hezkou chvilku nad kávou.

Když někdo milý odejde z Vašeho života, a je-li Vám opravdu blízký, hledá člověk vzpomínky, které tu po něm nezvratně zbyly. Mohou pak zasahovat do životů ostatních, aby jim dál předávaly svou lásku a moudrost. Tento malý medailonek bych proto ráda věnovala nejen Vám, milí čtenáři, ale především své babičce Antonii Kletečkové. Rozhodně není lehké své vzpomínky na ni vyjádřit, protože nejsem jistě schopna své city k této své milé příbuzné, která již není mezi námi, popsat s lehkostí pera hodnou Boženy Němcové. Ale přesto se pokusím s úctou k této obdivuhodné ženě předat střípky z jejího zdánlivé „obyčejného“ života dál.
Možná teď myslíte na svou vlastní babičku, na lásku, kterou Vám předala, a sami možná cítíte, jak nelehké je tyto pocity vyjádřit.
Má babička byla svým celoživotním postojem hospodyně. Všude kolem ní musel vždy panovat pořádek, a ačkoliv byla vždy spíše chudá, a tudíž neměla moc věcí, každá z nich byla vždy na svém místě. Narodila se na vesnickém statku a ve věku pouhých dvanácti let ji opustila její maminka po vlekoucí se nemoci. Otce jim vzala ještě dlouho před tím první světová válka, když mu coby vojákovi na frontě dělová koule utrhla nohu. Babičce Antonii po nich zbyla jen společná, vybledlá fotografie.
Dále o osiřelou dívku pečoval zbytek rodiny, a hlavně její babička. Na statku bylo třeba tvrdě pracovat, a proto její příbuzní brzy ráno, když spěchali na pole, řekli tehdy ještě mladičké babičce Antonii, aby připravila oběd pro dvanáct lidí a v poledne jim ho přinesla. Nikdy předtím sama nevařila, ale velmi se snažila, a ačkoliv její první jídla dopadala nevalně, příbuzní v poledne usedli, pojedli na poli a nikdy si na nic nestěžovali.
Od té doby má babička vařila a pekla prakticky celý život, až do pozdního stáří, den co den, protože nikdy nevlastnila ledničku a tento druh lenosti – nestát u plotny, později u sporáku, a nepřipravit každodenně nové jídlo – zkrátka neschvalovala. Vše v kuchyni si raději připravovala vždy sama, nikdy nekupovala například hotové těstoviny. Stačilo domácí vajíčko nebo dvě a hrubá (neboli jak se tehdy říkalo „krupičná“) mouka. Z toho následně vypracovala těsto a rozválela je na tenké placky. Ty nechala chvíli „oschnout“, načež z nich nakrájela stejnoměrné plátky, které narovnala na sebe. Potom už s grácií, s níž štípala ostrým nožem třísky na podpal do plotny, krájela rychle vlasové nudle do polévky či silné, místo flíčků.
V době, ve které má babička Antonie dospívala, začaly „frčet“ krátké sestřihy a ondulace nažhavenými kleštičkami. Ona sama však měla vlasy dlouhé až do pasu, spletené do copu. Zeptala se tedy svojí babičky, zda by také směla mít krátký sestřih. Ta jí však pohrozila, že jestli na své dlouhé vlasy sáhne, polije jí celou hlavu smolou.
Později vždy ráda vzpomínala na to, jak se každého večera po práci scházeli mladí lidé na rynku a zpívali si… Na vesnických zábavách se má babička seznámila s mužem, který toužil stejně jako ona po životě ve městě. Časem se vzali a odstěhovali se do Vlašimi. Tím mužem byl můj dědeček Eduard, vyučený řezník, jejž jsem nikdy neměla možnost osobně poznat, protože zemřel ještě před mým narozením.
Nutno dodat, že se babička konečně zbavila dlouhých vlasů a mohla jít ve své době s módou, což znamenalo s vlnami na hlavě. Z manželství se narodily dvě dcery. Ta starší, má teta, se provdala za hajného téměř na samotu, naopak má matka se vydala za svým srdcem do Prahy, kde jsem se později narodila já. Dětství do svých šesti let jsem však trávila často právě u babičky ve Vlašimi. Bydlela tam v podnájmu, pro veškerou vodu musela chodit k pumpě a platila své „bytné“ částku dnes nepochopitelných dvaceti korun československých za měsíc. Kdykoliv vařila, směla jsem si i já v malém kastrůlku svařovat nepoživatelnou směs jablečných křížal a nejrůznějšího koření, z čehož jsem měla radost.
Když k ní zavítal i můj bratránek Bohoušek, byla to pohroma pro její sáčky s nejrůznějšími bylinami, na které mě učil střílet z praku. Nikdy se však na nás nezlobila, naopak si s námi hrála. Naše hry byly rozmanité, ale i netradiční. Jelikož Bohouškův otec byl zároveň funkcionář, hrál si bratránek na předsedu družstva, já byla jeho sekretářka a babička si k nám jakoby „chodila stěžovat“. Jednou, že se jí „sousedovic“ husy pásly v obilí, jindy, že jí něčí koza vlezla na zahradu a sežrala tam zeleninu, přičemž babička Antonie ukázala i své komické nadání a my byli nadšeni.
Ve Vlašimi se nacházejí hned vedle sebe dva kostely a do toho staršího, katolického, mě babička vždy k šesté hodině večerní, kdy začínala mše, vodila coby pětiletou holčičku. Nejen že tím ve mně nenásilně zasadila semínko víry, ale skutečně jsem se cítila po mši lépe, nějaká „lehčí“, jak jsem se babičce svěřila. V té době ve vlašimském kostele kázal kněz Václav Malý, dnes biskup a známá postava revolučního dění, tenkrát ovšem mladý muž po ukončení studií. Lidi to za ním mocně táhlo už tenkrát, v době hluboké totality, a kostelík nestačil zájmu o jeho otevřená kázání natolik, že kdosi umístil ven amplion, aby slyšeli i lidé stojící před budovou. Nebyli to vždy jen lidé věřící, ale i ti, co stáli o pravdu celkově pojatou, přetavenou a sdělenou dále.
Kněz Václav Malý bral malé děti k sobě k oltáři a ty směly zvonit na zvonky místo ministrantů. Babička Antonie mě vždy nabádala, abych tam šla s nimi, ale já se příliš styděla, protože byl tento duchovní velmi hezký muž, což jsem už tenkrát zaregistrovala. Jednoho dne si na něho babička počkala před kostelem, když směřoval ze mše do zákristie, a řekla mu to. On na to reagoval smíchem a já měla dojem, že se propadnu pod povrch zemský.
Tehdejším funkcionářům nicméně posléze neuniklo, že mladý kněz budí rozruch, a zakázali mu kázat. Byl prý z Vlašimi, jak se neslo „šuškandou“ mezi lidmi, poslán do Prahy na stavbu metra a objevil se pro nás znovu, až když jsme na Václavském náměstí při sametové revoluci zvonili klíči. Jako jeho klad pociťuji i to, že se po revoluci stáhl zpět do hávu duchovního, na nějž nikdy nezapomněl, a nezajímaly ho další pocty nebo funkce mimo službu Bohu, které se už před mnoha lety ve Vlašimi tak horlivě věnoval.
Snad nejzásadnější vlastností dobrých lidí je určitá skromnost, u mé babičky to platilo doslovně. Vlastnila pár kousků oblečení a kupovat další jí připadalo zhola zbytečným mrháním. Stejně tak tomu bylo, když nám s bratránkem vyprávěla, jakým přepychem byly za jejího mládí boty a jak s ostatními dětmi z chudších rodin běhala bosá po strništi s nohama ztvrdlýma od pasení dobytka a hus. Měšťanka, neboli měšťanská škola, byla daleko a mladí školáčci museli jít v zimě ve vysokém sněhu několik kilometrů do školy pěšky, přesto se jim nemoci vyhýbaly a oni si užili cestou mnoho legrace.
Když jsem jako dítě pobývala u babičky Antonie, chodily jsme společně s tetou na smolové smrkové šišky do lesa, které byly na podpal lepší než dnešní PEPO, a nasbíraly jsme jich hned několik pytlů. Jakmile mě přestalo bavit sbírání šišek, vrhla jsem se na lesní jahůdky nebo maliny. Nikdo mi přitom nepřipomínal neustálé mytí rukou před jídlem, protože lidé dřív jedli přímo na poli a umyvadlo s tekoucí vodou nebylo nikde v dosahu a samozřejmostí ani v příbytcích. Jindy jsme šly do dřevozpracujícího závodu, kde mechanicky loupali z kmenů stromů kůru. Právě pro tento odpadní produkt jsme chodily, vyschlé kusy kůry úžasně hořely v kamnech. Podle přísloví babičky z knihy od Boženy Němcové dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí nebyla babička Antonie nikdy líná ohnout se u silnice pro briketu vypadlou z auta s uhlím a odnést si ji domů.
Potom jsem dospěla a dřívější svět mé babičky se mi už zdál náhle malý. Vídala jsem ji jen jednou za čas, když za námi přijela do Prahy vlakem.
Vždy mi říkala: „Oblečená a najedená jsi, s ostatním si nedělej hlavu.“ Vzpomínám si na ni v jedněch z jejích dvou skromných šatů, jak mi říkala, když jsem u ní rozbila při mytí nádobí jeden z hrnečků, a na její laskavé: „Ještě že se nestalo nic horšího…“
A pak náhle nebyla. Až nyní si uvědomuji, jak málo jsem jí stačila vrátit lásku, kterou mi v dětství věnovala… A proto řekněte svým starším milým, že je máte rádi, dokud je ještě čas, aby viděli, že Vám na nich záleží. Protože je to hodně důležité právě nyní, než tiše odejdou.

Romana Szalaiová

Narodila se v Praze, kde studovala střední ekonomickou školu. Později pracovala jako fotolaborantka, tiskařka a knihařka. Potom nastoupila do pracovního poměru v nakladatelství u svého manžela, známého spisovatele sci-fi, Ladislava Szalaie. Po zániku nakladatelství pracovala jako distributorka firemních adresářů. V té době začala přispívat svými články do ženských časopisů, např. Překvapení a Chvilka pro tebe, a do specializovaného časopisu o teraristice. Nyní žije v malebném údolí v klínu Jizerských hor, kde se věnuje psaní.
Dosud vydané knižní tituly (knižně i elektronicky): Pod americkým pseudonymem Africký démon, Semeno zla, Ďáblice (po deseti tisících výtiscích). Druhé vydání prvních dvou uvedených knih v triptychu Temná hrůza (společně se Zdeňkem Rosenbaumem.) Ve všech knihách byla uvedena jako překladatelka, i když je jejich autorkou. Spolupracovala na 8 digestech světových autorů spolu s Ladislavem Szalaiem. Pod vlastním jménem vydala romány: Lásky a strasti (2007), Tajná zahrada lásky (2008), Láska na výsluní (2010), Maják jménem láska (2011) a pohádkový soubor Pohádky čistého srdce (2011). Pod jiným americkým pseudonymem (Jane Banksová) vydala: Miluji kaskadéra a Lásky Napoleona Bonaparta. Elektronicky vydané: Maso, Noční děs, Dračí touha, Smrt v patách, dále Broučci na kolotoči, Babiččiny pochoutky a Osudy žen. Společně s Ladislavem Szalaiem vydali žertovnou básnickou sbírku Utekla jsem k cirkusu. Nově autorce vyšel román Milenky (pod pseudonymem Jane Banksová) a hororové příběhy Borgentown (pod pseudonymem Andrew Hall).