Nakladatelství XYZ, člen skupiny Albatros Media, přineslo v listopadu 2017 české čtenářské veřejnosti dlouho očekávané pokračování slavného příběhu Zdeňka Jirotky Saturnin. Za pokračováním s názvem Saturnin se vrací stojí Miroslav Macek.

Zhruba sedmdesát let po uvedení původního Saturnina (první vydání 1942) se díky iniciativě společnosti Albatros Media spustil proces směřující k přípravě dalších příhod národu notoricky známé postavy dokonalého sluhy, dobrodruha i všeuměla. Prvním krokem muselo být pochopitelně získání souhlasu Jirotkových dědiců, aby následně přišel na řadu nelehký úkol vybrat toho, kdo dokáže dostatečně věrohodně navázat na Jirotkův specifický styl. Palmu vítězství si nakonec odnesl Miroslav Macek a tři čtvrtiny století po původním vydání se na pulty knihkupectví Saturnin vrátil ve svém prvním oficiálním pokračování.

„Nový“ Saturnin navazuje na toho původního s dějovým odstupem zhruba jednoho roku. Miroslav Macek se příliš neupíná k dokonalé situační návaznosti, což může někomu vadit, někomu ne. Nejmenovaný vypravěč příběhu a Saturninův zaměstnavatel kupříkladu již nežije na hausbótu, ale hezky spořádaně v bytě. Podobných větších či menších rozdílů bychom jistě nalezli více, ale upřímně řečeno, nejsou asi zas až tak důležité. Co mně osobně přijde podstatnější, je otázka, nakolik se Mackův styl dokázal napojit na ten Jirotkův. Saturnin se vrací je kniha o dvou stech dvaceti devíti stranách textu, počítáme-li kromě úvodního slova a šestadvaceti kapitol i autorův doslov a poznámku, rozsahem je tedy původnímu dílu docela blízká. Shrnu-li hned na začátku svůj vlastní pocit, tak zhruba do jedné třetiny je styl, jazyková a hlavně větná konstrukce snad ještě více „jirotkovská“ než původní Jirotka. Kolem poloviny příběhu se studnice výmluvnosti a schopnosti konstruovat spletitá souvětí, často utíkající od původní myšlenky, začíná vyprazdňovat a k závěru už se Mackův vyjadřovací potenciál viditelně vyčerpává, komplexní souvětí přecházejí ve stále jednodušší a kratší formulace, až z Jirotkova osobitého stylu nezbude nic. Tím však v žádném případě neříkám, že by Saturninův návrat nebyl čtivý. Pravda, nový autor si mnohem častěji než původní autor pomáhá opakovanou frází maskovanou za vtip, ale když přehlédneme tuto drobnou kosmetickou vadu, zbude nám stále humoristická publikace, jež více než na nějakém příběhu stojí na regresních příhodách.

Určitý odklon od povahových rysů původních postav je vidět zvláště u tety Kateřiny a jejího syna Milouše. Kateřina, jsouc nově provdána, již kolem sebe zdaleka tak zarputile nemetá oblíbená přísloví. Její úloha se zdá spíše odsunuta na okraj celé saturninovské společnosti, odkud sem tam vykoukne, aby byla vzápětí zase umlčena. Ještě znatelnější osobní vývoj dostala do vínku postava Milouše, jenž v původním díle sloužil jako vděčný cíl velké části Saturninových výpadů. V Mackově pojetí jde ale o mladého muže, jenž se s tím původním téměř nedá srovnávat. A stejně tak Saturninova obliba v Miloušově pronásledování byla obroušena až do téměř opačného přístupu, kdy všeho schopný sluha nejednou podá mladému pánovi pomocnou ruku, namísto aby jej ještě více vykoupal v sebestředné neschopnosti.

Vidíme-li tedy, že zásadní postavy dostaly zcela nové role, musíme se zákonitě ptát, kam napřel nový autor svůj vtip a šarm. Opověď je jistě víceznačná, ale obecně platí, že mnohem výrazněji než na situační komedii stojí celý Saturninův návrat na trochu rozvitějších anekdotách, a čím blíže k závěru knihy, tím více se stává pravidlem, že kapitola sama o sobě děj moc neposune, zato si v ní vystupující postavy užijí mnoha vzpomínek na prožitá či smyšlená dobrodružství, ať už svá vlastní či jen prostě z doslechu.

Kniha je protkána ilustracemi Petra Faltuse. Nevím, zda vybrat právě tento styl dekorace bylo šťastné rozhodnutí, zvláště u tak citlivého tématu, jakým je pokus o pokračování legendy. Na mne většina použitých obrázků působila spíš depresivně až hrůzostrašně. Obzvláště nápad umístit na rub každé malůvky trojici různě velikých komorníků zarputilého výrazu považuji za spíše nerozumný.

Vytvořit pokračování nějaké legendy je vždy náročný úkol, na němž pohořel nejeden autor, a to dokonce i v případě, že šlo o navázání na vlastní dílo. Pokračovat v úspěšném díle někoho jiného, v tomto případě navíc několik generací vzdáleného, je určitě náročná výzva. Myslím, že i když z mého pohledu není kniha Saturnin se vrací skutečnou „saturninovskou“ linií, i tak v ní lze najít mnoho zábavy. Možná se z ní nestane stejná legenda jako z Jirotkova původního díla, ale své spektrum čtenářů a obdivovatelů zcela jistě nalezne. Kdo ví, možná by dokonce měla snazší život bez svého předchůdce. Ponechme tedy rozhodnutí na každém jedinci. Koneckonců, původní Saturnin měl na své zrání dost času, tak proč nezkusit dát šanci i tomu novému?

Související knihy

Macek, Miroslav

XYZ, 2017