„Jsem spisovatel,“ vypadlo ze mě.
„Ach, opravdu?“ vykulila oči. (Zřejmě jsem byl prvním člověkem, který jí něco takového odpověděl. Mně tak dosud neodpověděl ještě nikdo; možná proto, že jsem se na otázku A co vlastně děláš? nikdy nikoho nezeptal.) „A kolik jsi už toho napsal?“
„Jednu knížku.“
„Pffff, dneska každý druhý vydá nějakou kravinu a už si říká spisovatel,“ ohrnula nad mou odpovědí nos a začala se věnovat chlápkovi do té doby stojícímu za jejími zády. Po třech minutách opustila bar a odešla neznámo kam. (Chlápek toho tedy zřejmě napsal ještě méně než já, případně jí naopak napsal své telefonní číslo, což se však také minulo účinkem.)
Každopádně mi nasadila brouka do hlavy. Jsem spisovatel jsem se od té doby bál vyslovit a místo toho jsem začal dumat nad tím, kdo je tedy vlastně oprávněn tuto frázi skutečně používat, aniž by si připadal hloupě? Snad pouze ten, kdo si psaním opravdu vydělává? Nebo ten, jehož vydaná díla by zaplnila celou polici knihovničky? Či ten, který má (deseti)tisíce čtenářů bez ohledu na výši prodaných kusů svých knih? Nebo… (A takto bych mohl pokračovat donekonečna (ač se upřímně přiznám, že jsem právě vyplýtval všechny možnosti, které mě napadly).)
Hloupost. Vždyť kdybych byl např. kuchařem, mohl bych se jím nazývat už po prvním uvařeném obědě; být učitelem, mohl bych o sobě prohlašovat Jsem učitel! už po první odučené hodině; být striptérem, mohl bych… ech… no… nemohl. Na povolání striptéra nemám dostatečné tělesné vybavení. (Kvůli špatným kyčlím se totiž při tanci nemohu kroutit v bocích.) Proč tedy mít strach nazývat se spisovatelem již po první vydané knize? (Kdoví, narazit tehdy u baru na jinou dívku, možná by byla okouzlena. Já bych se pak tímto tématem nemusel zaobírat ani psát tento podivný článek.)
A pak jsem na to jednou kápl! Jsem spisovatel přece není nic jiného než vyjádření určité autorovy hrdosti a pýchy (v tom nejlepším slova smyslu). Jsem spisovatel rovná se Jsem mistr psaného slova, Jsem milovník českého jazyka/literatury, Jsem přenašeč vlastních fantazií na papír, Jsem umělec, jehož texty baví lidi a krátí jim dlouhou chvíli… Jak krásně a košatě najednou ta dvě slova znějí! Jistě, občas je daný jedinec vysloví i proto, aby na někoho udělal dojem; to se však daří jen do chvíle, než dodá: „… na volné noze“, což následně potvrdí pohledem do své prázdné peněženky, s jejímž stejným obsahem už do společnosti přišel. (Mluvím z vlastní zkušenosti.)
Má-li však i tak někdo především ze začínajících autorů jistou obavu z používání Jsem spisovatel (jako já tehdy), snad bych jej mohl uklidnit odkazem na některé americké filmy, jejichž tématiku načal můj kolega v jednom krásném článku o tom, zda nás – spisovatele – psaní uživí. Vezměme si takový film „Všemocný“ s Bradley Cooperem v hlavní roli spisovatele Eddieho Morry: „Jaký druh člověka bez problémů s drogami nebo alkoholem vypadá takhle (= zanedbaně, pozn. autora)? Jedině spisovatel,“ uvádí sebe sama na začátku děje. Skvělé! Je tu však jeden háček; co se týče knih(y), Eddie dosud nenapsal jedinou čárku. (Možná kdyby měl s drogami a alkoholem problémy jako já, dost by mu to při psaní pomohlo.) Pokud jste zmíněný film viděli, prosím, nehledejte nikde dealera pilulí zvyšujících IQ, je to podfuk; žádná taková pilule neexistuje a z její náhražky prodávané pod pultem ve vietnamských večerkách dostanete akorát průjem. (Dodnes na to nerad vzpomínám.) A co taková romantická komedie „Dohazovač“? Následná ukázka mluví za vše. Jsem spisovatel zazní v tomto filmu nejméně pětkrát, přestože kolega s psaním skončil už po prvních dvou kapitolách. (Zaplať pánbůh za to, že já se od své milé paní nakladatelky chvály ani zálohy nikdy nedočkám; jistě by pak přišla tvůrčí krize i na mě, zatímco takto můžu i nadále zaplavovat literární svět svými dekadentními paskvily.) Tak co, už se cítíte lépe, milí autoři?
Kdoví, třeba až si tento článek přečte i někdo z jiné než spisovatelské profese, vezme si z něj příklad a použije jej v praxi:
„A co vlastně děláš?“
„Jsem fotbalista.“
„Ach, opravdu? Fotbalista?! Hmmm. A za co hraješ?“
„Za TJ Sokol Tuchoměřice.“
… a co se týče mě, přestože mi v březnu vychází již šestá kniha, což mě naplňuje hrdostí a pýchou (opět v tom nejlepším slova smyslu), tak nějak místo Jsem spisovatel zůstávám věrný větě, kterou jsem se od setkání s dívkou u baru naučil používat: Píšu knížky.

Jaroslav Irovský

Rodák z valašských Slušovic, od roku 2011 bydlištěm v Olomouci, jenž byl v roce 2015 literárně oceněn Městskou knihovnou v Praze zařazením do seznamu devíti pozoruhodně píšících českých spisovatelů, „jejichž psaní stojí za to, aby nebylo přehlédnuto“, patří díky svému osobitému stylu psaní mezi nejvýraznější mladé olomoucké autory současnosti. Zaměřuje se především na dekadentní prozaickou tvorbu s autobiografickými prvky, inspirovanou Charlesem Bukowskim a beatnickými autory, a milostně-melancholickou poezii. Je autorem knih Jak jsme slavili Velikonoce a další humoresky, Příběhy sráče, O(byčejný) život, Střípky melancholie, Krásy na mé vadě a …s duší beadníka. Autorovy knihy lze zakoupit prostřednictvím internetu.

Související knihy

Irovský, Jaroslav

Jonathan Livingston, 2018