Knihu Klub zabijáků od autora Paula Finche
vydalo nakladatelství Domino v edici Napětí.

KAPITOLA 2

Greg Matthews svým způsobem přesně odpovídal tomu, jak byste si člověka s takovým jménem představovali. Detektiv seržant Mark Heckenburg – pro kolegy „Heck“ – to neuměl přesně popsat, ale připadalo mu, že to jméno v sobě má zvláštní náboj a energii. Greg Matthews. Vyvolává dojem někoho, kdo nemarní čas zbytečnostmi. A taky evokuje střední Anglii, dobré vzdělání a finanční zabezpečení. A přesně tak na Hecka působil člověk, kterého sledoval na videopřenosu z výslechové místnosti na policejní stanici v Sunderlandu.
Matthewsovi bylo něco málo přes třicet, byl podsaditý, s nevýraznými rysy a nepoddajnými vlasy v barvě mědi. Když ho zatkli, měl na sobě značkové oblečení do „džungle velkoměsta“: zelenou vatovanou armádní vestu, šedou mikinu s kapucí, vyšisované džíny a na nohou martensky. To všechno už mu pochopitelně zabavili a musel se převléknout do erárního mundúru, jen si směl ponechat kulaté brýle lennonky, protože bez nich byl slepý jako krtek.
Nijak to ale neumenšilo jeho bojový zápal.
I po tříhodinovém výslechu pořád sršel spravedlivým hněvem a metal kolem sebe nadávky, stejně jako když ho zatýkali. „Můj problém to není, že má někdo těch stupidních nácků po krk!“ pronesl s pečlivě artikulovanou výslovností netypickou pro tyhle končiny. „Ale ani mě nepřekvapuje, že náckovská verbež jako vy se může přetrhnout, aby ho chytila.“
„Zopakuji vám otázku, pane Matthewsi,“ opáčila inspektorka Jane Higginsonová. Působila uhlazeně a zachovávala ledový klid. Tmavé vlasy měla ostříhané nakrátko a pečlivě upravené a oproti Matthewsovi mluvila s mnohem silnějším místním přízvukem, který prozrazoval její dělnické kořeny. „Proč nám nedokážete povědět, co jste dělal patnáctého srpna večer?“
„Protože už je to pět tejdnů, sakra! A na rozdíl od vás a těch vašich panáků na klíček si nemusím zapisovat každej prd do notýsku. Mimochodem, vy to určitě taky neděláte. Můžeme se kouknout do vašich záznamů a vsadím se, že tam nenajdeme ani popel o obtěžování etnickejch a sexuálních menšin, zastrašování demonstrantů, nelegálním prohledávání soukromýho majetku, brutálním zacházení s obyčejnejma lidma a dalším zneužívání pravomocí, kterýho se dopouštíte dnes a denně…“
Matthews byl výřečný, to Heck musel uznat. A nebylo divu – byl vůdcem samozvané „akční skupiny“ volně napojené na různé militantní studentské spolky. On i jeho druhové byli političtí buřiči, sami se označovali za anarchisty… ale že by byli i vrazi?
„Tak co nám můžete o patnáctém srpnu říct?“ nenechala se odbýt Higginsonová. „S dovolením vám osvěžím paměť – byla to sobota. To by vám mělo trochu pomoct.“
„O sobotách dělám všechno možný.“
„A nevedete si žádný kalendář nebo diář? Tak pilný člověk jako vy?“
Případná otázka, pomyslel si Heck. Byl u toho, když Matthewse ráno zatkli – přišli si pro něj do jeho takzvaného ústředí, což byla v podstatě kůlna plná letáků a pamfletů, se stěnami ověšenými plakáty a akčními plány. Zabavili mu dva supermoderní počítače. Matthews nejen žvanil, ale i jednal.
„Jestli odmítáte spolupracovat, může to mít jeden jediný důvod, pane Matthewsi, a to ten, že něco skrýváte,“ poznamenal detektiv konstábl, který dělal Higginsonové pobočníka.
„Anebo jste úplně zaslepený a vaše pověst vám připadá důležitější než vaše svoboda,“ dodala Higginsonová.
Matthews vycenil zuby. „Strč si ty nabubřelý kecy za klobouk, krávo.“
„Hlídejte si výrazivo a tón, pane Matthewsi,“ varoval ho konstábl.
„Jinak co? Zmlátíte mě?“ rozchechtal se Matthews. „Překvapuje mě, že už jste to dávno neudělali. Jen do toho, poslužte si. Nic vám nebrání. Já to kliďánko vydržím.“
Heck se čím dál víc obával, že z tohoto zatčení nic nebude. Matthews si vůbec neuvědomuje, že záznamy z výslechů se pečlivě evidují a nemůžou prostě jen tak zmizet. Když se k tomu přičte, že odmítl právníka a že zvláštní bezpečnostní útvar na něj ani na jeho skupinu nic nenašel, všechno nasvědčuje tomu, že je jen pozér, a ne skutečný hráč.
„Vy se u mlácení lidí nezastavíte, co?“ řekl konstábl. „Kdy jste se rozhodli, že Nathana Crabtreeho zavraždíte?“
„To je kravina.“
„Předtím, nebo až potom, co jste mu na internetu podvacáté vyhrožovali zabitím?“
Matthews nasadil pobavený výraz. „Jestli nemáte nic než tohle, tak vás lituju.“
Na internetu Matthews pravidelně navštěvoval nevybíravé sociální sítě věnované extrémním ideologiím, většinou provozované ze zahraničí. Jejich typickou náplní byly zahořklé, nenávistné slovní výměny jedinců vystupujících pod směšnými přezdívkami. V normálních časech by bylo s podivem, že nevzdělaní primitivové jako Nathan Crabtree a ti druzí dva zavraždění, John Selleck a Simon Dean – rádoby politicky angažovaní chuligáni s pilinami v hlavě –, navštěvují jakékoli politické debatní fórum, ale internet podle všeho čím dál víc slouží jako hlásná trouba pro aktivistické cvoky.
Heck se odvrátil od monitoru a přešel přes vyšetřovnu, kde pracovali na operaci Buldok, k nástěnkám s fotografiemi míst činu. Ta místa byla celkem tři, každé v jiné části Hendonu, oblasti kolem sunderlandských starých doků.
První zavražděný, Selleck, zemřel ve zchátralé garáži, druhý, Dean, na břehu kanálu a třetí, Crabtree, pod železničním viaduktem. Z lesklých zvětšenin by mělo být snadno poznat, že všechny oběti jsou běloši mezi pětadvaceti a třiceti, ale nebylo. Následkem mnohočetných úderů do hlavy měli obličeje a hrudníky zbrocené krví a další krev je postříkala z rozšklebených šarlatových řezů na krku, takže úplně smazala rysy tváří. Dokonce skryla i poznávací znamení jako jizvy, tetování a piercingy; odhalili je teprve patologové, když mrtvé odvezli a umyli.
K vraždám došlo v srpnu, v rozmezí tří týdnů, a u policistů vzbudily spíš překvapení než nevoli, protože Crabtree a jeho kumpáni byli dobře známí lotři. Hlásili se k volně organizované skupině, která si říkala Národní socialistická elita, a byli to v podstatě skinheadi, jen bez vyholených hlav, a nádavkem fotbaloví chuligáni a drobní drogoví dealeři. Posledních pár let zastrašovali místní obyvatele, popíjeli, rvali se a tyranizovali místní mládež a pokoušeli se ji indoktrinovat svou svébytnou verzí extrémního britského „patriotismu“. Horovali proti muslimům, homosexuálům, levičákům a – aby si urvali pár bodů u obyčejných lidí – taky proti pedofilům. Podle všeho brutálně ztloukli jednoho místního důchodce jen proto, že se šuškalo, že je v databázi sexuálních delikventů. Později se ukázalo, že ty zvěsti byly neopodstatněné, ale pachatele útoku se každopádně nepovedlo usvědčit.
„Byl pedofil, ne že ne… a kluci to věděli,“ prohlásil prý Crabtree, když vyšlo najevo, že oběť nic nespáchala. „Bylo potřeba zatnout mu tipec.“
Jenže teď někdo zatnul tipec dotyčným „klukům“.
A to přímo spektakulárně.
První oběť zavlekli do garáže, ztloukli do bezvědomí a pak jí ostrou, masivní čepelí podřízli krk. Tou dobou ještě nebylo zřejmé, o co jde – klidně se mohlo jednat o zpackané loupežné přepadení nebo vyřizování osobních účtů. Jenže v následujících dvou týdnech zemřeli rukou vraha ti druzí dva a bylo nad slunce jasnější, že se jedná o něco většího. Druhou oběť pachatelé mlátili tupým předmětem a pak ji přivázali na plot kolem kanálu a podřízli jí krk stejnou čepelí jako té první. A u Nathana Crabtreeho zašli ještě dál. Než ho pod železničním viaduktem podřízli, ve vzpřímené poloze ho přivázali ostnatým drátem k cihlovému sloupu.
To třetí místo činu si Heck prohlížel nejdéle.

——————–

Zaujala vás postava detektiva Hecka? Tak si neváhejte přečíst další ukázku.

——————–

O autorovi

Paul Finch býval policistou a novinářem. Postupně obě profese pověsil na hřebík, ovšem jen proto, aby je přetavil v profesi novou: stal se spisovatelem a scenáristou. (Měl koneckonců na co navázat, poněvadž jeho otec Brian Finch byl jedním ze spoluscénaristů Coronation Street, britského televizního kultu ze šedesátých let.)Na svém autorském kontě má dnes Paul Finch několik epizod slavného slavného seriálu Poldové, podílel se i na kultovním sci-fi fenoménu Doctor Who.
Největší slávu si však vydobyl svými thrillery, zejména sérií s ústřední postavou Marka Heckenburga, jejímž prvním dílem, nazvaném pragmaticky Stalkeři, představujeme Paula Finche také českému čtenáři.

Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Domino

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout takové knihy, které stojí za to číst. Vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku, např. Jefferyho Deavera, Rowan Coleman, Lucy Diamond nebo Richelle Mead ad.

Související knihy

Finch, Paul

Domino, 2017