Dějiny někdy přinášejí tragické příběhy se smutnými konci, nad nimiž by se citlivému čtenáři chtělo zaplakat. Naštěstí se ale našly tři autorky, které se to rozhodly změnit. Brody Ashtonová (napsala např. knihy Everneath a Diplomatic Immunity), Cynthia Handová (Nadpozemská a Kdybychom se neviděli) a Jodi Meadowsová (Incarnate a Orphan Queen) společnými silami utvářejí trilogii s názvem The Lady Janies.

Zamýšlená trojice knih se má věnovat osudům tří významných Jan z historie: lady Janě Greyové (Má lady Jane), Janě Eyrové (My Plain Jane) a hrdince Divokého západu Calamity Jane (My Calamity Jane). Protože to ale mají být fantasy příběhy na motivy historických událostí, které ovšem neberou příliš vážně, můžeme se spíše než na depresivní dějinné momenty těšit na pořádnou dávku magie, humoru, dobrodružství, lásky a především – šťastných konců. Ostatně přesně taková je první kniha ze série, Má lady Jane, kterou u nás v říjnu 2017 vydalo nakladatelství Fragment.

Kniha je rozdělena na dvě části: první, v níž dle slov samotných autorek „trošku zrevidujeme historii“, a druhou, „ve které se na dějiny už úplně vykašleme“. Jakmile obrátíte první stránku, vyskočí na vás dvě věnování a dva citáty. Jedna z těchto vět – Pro všechny, kdo vědí, že pro Leonarda DiCapria bylo na těch dveřích místa dost – mě hned na začátku ujistila, že si příběh zamiluji. O tom mě ostatně přesvědčila už samotná obálka, která je přesně tak střelená a hravá, jak by měla být. Jednotlivé kapitoly jsou psány střídavě z pohledu tří hlavních postav: Eduarda, Jany a Gifforda, ne však v ich-formě. Před samotným příběhem nás čeká krátký prolog, v němž autorky představují skutečné dějinné události a uvádějí, co všechno se rozhodly „tak trošku“ pozměnit. Hned na úvod se tedy dozvídáme například to, že v tomhle světě se lidé dělí do dvou skupin: na Verity (kteří nejsou celkem ničím zajímaví) a Ediany (kteří se dovedou proměňovat ve zvířata, často aniž by po tom toužili). A to už se dostáváme k jádru pudla.

Eduard Tudor, mladý král Anglie, umírá na úbytě. Jeho rádce lord Dudley mu doporučí upravit následnictví, čili odkázat trůn potomkům Jany Greyové, Eduardovy sestřenice a nejmilejší přítelkyně. Aby nějací potomkové vůbec mohli vzniknout, musí se Jana narychlo vdát, a to za lordova mladšího syna Gifforda (má radši, když se mu říká G). Jana s těžkým srdcem královo přání splní, jenomže netuší, že si v pohledném Giffordovi nebere jen muže, ale i koně. G se totiž každý den, od svítání do soumraku, mění ve statného hřebce. Vtípky o koních (a koninách) jsou tu tedy pochopitelně na denním pořádku.

„Za prvé: na moje knihy se nesahá. Za druhé: moje knihy se nežvýkají.“
Gifford podrážděně frkl. „Nikdy bych tvoje knihy nežvýkal.“
„Sežral jsi mi svatební kytici.“
Gifford se zatvářil překvapeně, jako by na to zapomněl. Pak kývl. „To ano. Pokračuj.“
„Za třetí: nikdy ve svých knihách nechci najít seno.“
„To se všechna tvá pravidla týkají knih? Pravděpodobně chápu proč. Je zjevné, že tvé společenské nedostatky působí, že tvými nejbližšími přáteli jsou knihy.“ Na okamžik to vypadalo, že ho vlastní neurvalost šokovala.
Jana přimhouřila oči. „Jsi si jistý, že tvá pravá edianská podoba je kůň, a ne osel?“ (str. 109)

Zatímco se Jana a G snaží tak nějak spřátelit, Eduard si uvědomí, že mu někdo usiluje o život. Aby se zachránil, musí z paláce uniknout. Je považován za mrtvého a lady Jana se tím pádem stane s okamžitou platností novou královnou Anglie. Na pouhých devět dní, protože pak je z trůnu svržena i ona – královou nepříjemnou sestrou Marií. Jana i G jsou odsouzeni k popravě. Vypadá to, že se k nim každý otočil zády a že už neexistuje naděje na záchranu. Pořád je tu ale edianská magie, někdy otravná a někdy naopak velice užitečná…

Má lady Jane je přesně taková, jak se o ní píše v anotaci. Plná černého humoru, akce a napětí, dojemných i romantických chvil. Příběh samozřejmě musíte brát s nadsázkou, ale vězte, že pak si ho opravdu plně užijete. Pokud tedy patříte mezi čtenáře, kterým nevadí hříchy páchané na historii a kteří se rádi nechají zmást domněnkou, že to celé možná proběhlo úplně jinak. Osobně považuji za zajímavější první část knihy. Na začátku druhé části totiž přichází takzvaný mezilog, v němž se nás autorky snaží rádoby vtipným způsobem upozornit, že přece jen možná všechno skončí špatně, takže bychom se na závěr neměli moc těšit. Autorky do druhé části celkově příliš často zasahují, aby obhájily svá rozhodnutí (a to jim většinou moc nejde, třeba při vysvětlování, kde Jana zničehonic sebrala provaz na spoutání nepřátel nebo proč si G vzal do bitvy brk a kalamář), nebo aby okořenily vtipem a trefnou poznámkou nějakou situaci. Upřímně řečeno jsou tyto jejich vstupy spíše otravné než vtipné. Někdy sice přinášejí informace o historických událostech, ale vesměs takové, které už zmínily na samotném začátku, takže je de facto zbytečné na ně upozorňovat znovu a přerušovat příběh, jenž kvůli tomu akorát ztrácí na věrohodnosti. V jednu chvíli jsem byla pohlcena scénou, ocitla jsem se s hrdiny uprostřed dění a bum – vzápětí se objevily autorky, aby mě zase něčím poučily. Otravné. Nicméně to byla jen malá kaňka na ohromně čtivém psaní. Druhou kaňkou, za kterou ovšem autorky vinu nenesou, jsou časté překlepy a chyby či zkrátka matoucí formulace vzniklé patrně z nepozornosti.

„Krádež koně se trestá smrtí,“ upozornila ho.
„Není, znáš-li krále, který ti udělí milost.“ (str. 205)

Není co? Toto by fungovalo, kdyby první věta byla formulována jinak, buď „krádež koně je trestána smrtí“, nebo „za krádež koně je trest smrti“. Tato to moc smysl nedává a podobných záležitostí je v knize bohužel více. Také mě poměrně rušilo, že Janino jméno se z neobjasněných důvodů vyskytovalo v textu v obou svých podobách, jako české Jana i anglické Jane. Přesto jsem si čtení užila a trochu mě mrzí, že místo pokračování Mé lady Jane připravují autorky nové příběhy o úplně jiných Janách, ale věřím, že budou přinejmenším stejně zábavné.

Související knihy

Ashtonová, Brodi - Handová, Cynthia - Meadowsová, Jodi

Fragment, 2017