Knihu Poslední hodina od autora Jeffery Deavera
vydalo nakladatelství Domino v edici Napětí.

Kapitola 2

„Do Grónska.“
Lincoln Rhyme hleděl z okna svého domu v západním Central Parku. V jeho bezprostředním zorném poli se nacházely dva předměty: složitý plynový chromatograf značky Hewlett-Packard a sokol stěhovavý za velkým oknem z devatenáctého století. Tito dravci nebyli v New Yorku nijak vzácní, protože tu měli spoustu kořisti. Nezvyklé ovšem bylo, že hnízdili tak nízko. Rhyme jako každý vědec – zejména jako expert v oboru soudní kriminalistiky – sice postrádal jakoukoliv sentimentalitu, ale přítomnost ptáků ho z nějakého zvláštního důvodu uklidňovala. Během let se v jeho příbytku vystřídalo mnoho sokolích generací. Momentálně seděla za oknem mamča – nádherná a bohatě opeřená hnědošedá samice, jejíž zobák a drápy se leskly jako hlaveň pistole.
Ticho přerušil klidný a pobavený mužský hlas: „Ne. Do Grónska s Amélií jet nemůžeš.“
„Proč ne?“ dotázal se Rhyme nakvašeně Thoma Restona. Tenhle štíhlý, ale svalnatý chlapík dělal Rhymovi ošetřovatele zhruba stejně dlouho, jako mu za oknem dělala společnost celá jedna rodová linie sokolů. Jako kvadruplegik byl Rhyme od ramenou dolů ochrnutý, takže mu Thom sloužil jako ruce a nohy a většinou i jako mnohem víc. Mnohokrát dostal padáka, mnohokrát dal on kopačky Rhymovi, ale oba vždy ve skrytu duše věděli, že Thom u Rhyma zůstane.
„Protože vy musíte jet na nějaké romantické místo. Na Floridu, do Kalifornie.“
„Klišé, klišé, klišé. To už bychom zrovna mohli jet k Niagarským vodopádům.“ Rhyme se ušklíbl.
„Co je na tom špatného?“
„Na to ani nebudu odpovídat.“
„A co na to říká Amélie?“
„Nechala to na mně. Čímž mě pěkně dopálila. Jako by nevěděla, že mám důležitější věci k přemýšlení.“
„Nedávno ses zmiňoval o Bahamách. Že by ses tam rád vrátil.“
„V té době to tak bylo. Ale už to neplatí. To člověk ani nesmí změnit názor? To snad ještě není trestný čin, ne?“
„Proč chceš jet do toho Grónska doopravdy?“
Rhymův obličej – s výrazným nosem a očima vypadajícíma jako ústí hlavně – měl predátorský výraz, jenž silně připomínal dravé ptáky za oknem. „Jak to myslíš?“
„Nemá ta tvoje touha jet do Grónska náhodou nějaký praktický důvod? Profesionální důvod? Užitečný důvod?“
Rhyme letmo pohlédl na lahev jednosladové skotské whisky, která stála jen těsně mimo jeho dosah. Kriminalista byl z velké části ochrnutý. Operace a každodenní cvičení mu však navrátily alespoň částečnou hybnost v pravé paži a ruce. Paradoxně mu přitom pomohl i osud. Trám, který mu kdysi před lety spadl na jakémsi místě činu na krk a přerušil nebo rozdrtil uvnitř spoustu nervů, ponechal pár krajních vláken nedotčených, ačkoliv i ta se chovala lehce zmateně. Rhyme díky tomu dokázal uchopit různé předměty – zcela namátkou lahev jednosladové skotské whisky –, ale už nebyl schopen vstát ze svého složitého invalidního vozíku a sám si je i podat, pokud je Thom ve svém zatraceném nutkání hrát si na vychovatele uklidil mimo jeho dosah.
„Na svačinku je ještě brzy,“ oznámil ošetřovatel, když si všiml, kam jeho šéf zabrousil pohledem. „Takže proč do Grónska? Vysyp to.“
„Je to zvláštní. V angličtině zní jejich název ‚Zelená země‘, přestože je tam převážně pustina. Zeleň tam nenajdeš ani v nejmenším. A teď to srovnej s Islandem. Říkají si ‚Ledová země‘, a přitom tam mají fůru zeleně. Ten paradox se mi líbí.“
„Neodpovídáš na otázku.“
Rhyme si povzdechl. Strašně nerad si připadal průhledný a ještě víc nesnášel, když ho někdo z průhlednosti usvědčil. Rozhodl se kápnout božskou. „Jak to tak vypadá, Rigspolitiet neboli dánská policie provádí docela důležitý výzkum nového systému hortikulturní spektrografické analýzy. Mají laboratoř v Nuuku. To je grónské hlavní město, mimochodem. Díky jejich metodě můžeš určit, odkud vzorek pochází, s mnohem větší zeměpisnou přesností než u standardních systémů.“ Rhyme bezděčně zvedl obočí. „Jde to skoro na úroveň buněk, představ si to! My si tady myslíme, že všechny rostliny jsou stejné…“
„Z tohohle mě obvinit nemůžeš.“
„Ty víš, jak to myslím,“ zabručel Rhyme. „Tahle nová metoda každopádně dokáže zpřesnit vymezenou oblast na tři metry!“ Odmlčel se a zopakoval: „Představ si to.“
„Snažím se. Ale Grónsko – to ne. A Amélie se vážně nechala ukecat?“
„Poddá se. Jen co jí řeknu o tom spektrografu.“
„A co Anglie? Tam by se jí líbilo. Ještě vysílají ten její oblíbený pořad? Top Gear? Podle mě už originál skončil, ale dávají teď nějakou novou verzi. Ona by se tam vyjímala skvěle. Nechávají lidi jezdit na závodním okruhu. A ona pořád mluví o tom, jak by chtěla jet třístovkou v protisměru.“
„Anglie?“ utrousil posměšně Rhyme. „Právě jsi tuhle přestřelku prohrál. Protože jestli mám jet do Grónska, nebo do Anglie, to už je prašť jako uhoď. Na romantiku je to tam zhruba stejné.“
„Někteří lidé by s tím nesouhlasili.“
„Gróňani rozhodně ano.“
Lincoln Rhyme příliš necestoval. Vzhledem k jeho postižení byly jakékoliv výjezdy o řád komplikovanější než u zdravých lidí, nicméně ze zdravotního hlediska neexistoval podle jeho lékařů důvod, proč někam nevyrazit. Plíce měl Rhyme v pořádku – ventilátoru se zbavil už před lety a jizva na prsou nebyla nijak výrazná –, a pokud se někdo postaral o přízemní detaily typu „chcanky a sranky“ – to byl jeho výraz – a o oblečení z látek nedráždících kůži, pak existovala jen malá pravděpodobnost, že by ho potkalo prokletí všech kvadruplegiků: autonomní dysreflexie. Velká část světa dnes navíc byla přístupná i pro vozíčkáře a většina institucí od restaurací a barů až po muzea byla vybavená rampami a speciálními toaletami. (Rhyme se Sachsovou se onehdy museli pousmát, když je Thom upozornil na novinový článek o škole, která nedávno vybudovala právě takovou rampu a toaletu; háček tkvěl v tom, že se v téhle škole učila jediná věc: stepování.)
Kdepak, Rhymova neochota cestovat i jeho samotářství mnohem více souvisely s tím, že Rhyme byl zkrátka samotář. Od přírody. Práce v laboratoři – přesněji řečeno v tomto salonu, který byl plný přístrojů –, učení a psaní do vědeckých časopisů ho lákaly mnohem víc než vyčpělé pamětihodnosti naleštěné jen kvůli turistům.
Vzhledem k tomu, co měli se Sachsovou v příštích pár týdnech v plánu, však byl výjezd mimo Manhattan nezbytný; dokonce i Rhyme byl ochotný připustit, že svatební cesta se nedá uskutečnit ve městě, kde člověk bydlí.
Plány na výlet do laboratoří specializovaných na hortikulturní spektrometrii, případně na místa plná vábivé romantiky však musely pro tuto chvíli k ledu; ozval se totiž domovní zvonek. Rhyme letmo pohlédl na bezpečnostní panel a pomyslel si: A jéje.
Thom vstal a po chvíli se vrátil v doprovodu muže středního věku v béžovém obleku, ve kterém dotyčný možná nespal, ale kdyby ano, podle stupně zmačkání by to nikoho nemohlo překvapovat. Pohyboval se pomalu a s jistou váhavostí, ovšem Rhyma napadlo, že zanedlouho už bude moci chodit bez hůlky. Jako módní doplněk nicméně hůlka neměla chybu – černé dřevo se stříbrnou orlí hlavou.

—————

I další ukázka nastiňuje děj knihy.

—————

Doporučujeme

Než se Lincoln Rhyme pustil do křížku s vrahem, který natáčel steny svých obětí, řešil už dvanát zapeklitých případů.

          

O autorovi

Zatímco drtivá většina dospívajících Američanů se rok co rok těšila na letní prázdniny, že si potrápí tělo všemožnými sporty, Jeffery Deaver (*1950) se na ně těšil z jiného důvodu: že zase přečte, co mu přijde pod ruku. I to ho ale uspokojovalo jen chvíli.
V jedenácti letech napsal první román, byť jen o dvou kapitolách. Na střední škole redigoval časopis a k němu vydával i svůj vlastní, literární. Žádný div, že zamířil k novinařině. Ale ani univerzitní diplom nestačil na post soudního zpravodaje prestižních listů Wall Street Journal či New York Times, po nichž pošilhával, a tak vystudoval ještě práva a věnoval se firemní právničině na Wall Street. Za dlouhých cest vlakem do práce a zpět zase psal, tentokrát vlastní verze svých oblíbených thrillerů.
Mezi jeho prvními vydanými kriminálními romány (Voodoo a Always A Thief) jsou dnes vzácné sběratelské kousky, které se dalších vydání nedočkaly) a dneškem uplynulo rovných pětadvacet let. Za ono čtvrtstoletí Deaver pomalu, ale jistě stoupal rytmickým krokem jednoho románu ročně na žánrovou špici. Vstup na pomyslný Olymp mu velkou měrou zajistila originální postava kvadruplegického detektiva Lincolna Rhymea.

„Zamýšlel jsem vytvořit holmesovskou postavu, která používá spíš mozek než tělo,“ říká autor o detektivovi, který zatím vystoupil v hlavní roli devíti jeho románů. „Řeší zločiny tím, že o nich raději přemýšlí, než aby jako jiní střílel, běhal a po barech úskoky tahal z lidí svědectví.“

Hrnuly se ceny, přicházely nabídky z Hollywoodu, stoupaly honoráře, rostla autorova prestiž. Bezmála třicítka vydaných titulů se rozletěla ve více než dvacetimilionovém nákladu po celém světě. Ozvali se i správci pozůstalosti Iana Fleminga s nabídkou, aby Deaver napsal novou bondovku.
Pro spisovatele jsou ale tohle všechno až druhotná měřítka úspěchu:

„K psaní mě inspiruje čtenář. Jemu chci dávat všechno, co ho baví a co mu přináší vzrušení. V téhle branži je naprosto nezbytné, aby autor znal svého čtenáře a měl ho při psaní neustále na mysli.“

Zdroj informací: nakladatelství Domino

---

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Už dvacet let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku.

Související knihy

Poslední hodina
Třináctý případ Lincolna Rhyma

Deaver, Jeffery

Domino, 2017