Na kurzech tvůrčího psaní dávám účastníkům na konci pokaždé prostor, aby se na cokoliv zeptali. Téměř vždy je zajímá jedna věc – zda se uživím psaním. Odpověď je jednoduchá – ani náhodou.
Mám dojem, že převážná většina lidí svůj obraz o životě spisovatele zakládá na amerických filmech a seriálech. Takový literát buší do psacího stroje, a když se spokojeným úsměvem doklepe poslední větu, pošle stoh papírů po poslíčkovi svému agentovi, který se postará o všechno ostatní. Znavený autor pak vezme do každé ruky lahev šampaňského a jde si s trojicí čerstvě zletilých blondýnek zaplavat do svého nového bazénu. Jak vypadá česká realita? Spisovatel chodí po nakladatelstvích sám, a když ho všude odmítnou, vrací se do své garsoniéry, kde na něj čeká jen postarší bruneta a debata o významu literatury a smyslu života obecně. Diskuze navíc nezřídka končí otázkou, kdy už začne literát konečně dělat něco „pořádného“.
Situaci výrazně komplikuje i obecný přístup k odměňování spisovatelů a jiných tvůrců. Mnoho lidí se domnívá, že činnost lze označit za „práci“ jedině tehdy, když nás nebaví a hlavní motivací jsou pro nás peníze; pokud něco děláme nadšeně a s radostí, má nám být odměnou právě tento dobrý pocit (ačkoliv ten samozřejmě činži nezaplatí). Podobný názor bohužel zastává i řada nakladatelství – v drtivé většině případů sice smlouvu navrhne vydavatel, nezřídka je však velmi překvapen, když zjistí, že ji autor četl, a že chce dokonce v souladu s ní dostat zaplaceno. Výše částky přitom není podstatná – jedno obzvlášť ironické nakladatelství mi napsalo, že na „vyplácení malých částek“ jim schází „administrativní síly“.
Nad otázkou vztahu mezi uměním a penězi se zamýšlel i Sigmund Freud. Společnost podle něj umělce vnímá jako čisté a neposkvrněné bytosti, jež by se obchodem a podobnými zlořády neměly vůbec zabývat; čím je jejich tvorba oduševnělejší, tím méně by se měly starat o to, kolik (a jestli vůbec) za ni dostanou zaplaceno. A moderní doba tento trend jen posiluje – zatímco takovému Tizianovi pohádkové bohatství zazlíval jen málokdo, dnes se nám představa bohatého umělce jednoznačně příčí. Aneb jak to pregnantně shrnula jedna kamarádka: „Jsem ráda, že ti v rozhlase vzali ty pohádky, ale neměli ti za ně nic dávat. Nejlepší díla napsali ti, co se o chleba rvali s krysama.“
Na závěr citujme Martina Vopěnku, předsedu Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Ten na Sjezdu spisovatelů v roce 2015 počítal, kolik by toho musel český autor napsat a kolik výtisků by musel prodat, aby se uživil. Výsledek komentoval takto: „Pouhé psaní nemůže českým autorům zajistit důstojnou existenci, ba ani jistotu samotné existence.“ Vopěnka totiž zjistil, že pokud by chtěl český literát dosáhnout na průměrnou mzdu, muselo by se každé jeho knihy prodat téměř 19 000 výtisků.
V sále plném spisovatelů v tu chvíli nebyl nikdo, kdo by se k podobným číslům byť jen blížil.

Richard Skolek

Richard Skolek se narodil a žije v Brně, pracuje jako spisovatel a lektor. Zaměřuje se především na humoristickou literaturu a knihy pro děti. Píše do novin a časopisů, spolupracuje s rozhlasem, je autorem webového stripu Ždibřich. Vede řadu kurzů tvůrčího psaní. Věnuje se také improvizačnímu divadlu, založil a vede improvizační skupinu Střídavá péče. Je autorem knih: Moudré z nebe, Hubený nás nedostanou, Jak Medvěd Bručimír všechno zapomněl, Lehkonohé příběhy, Nesvlíkej se sama, Zkraťsifous aneb Pohádky na dobré ráno aj.

Související knihy

Skolek, Richard

XYZ, 2016

Skolek, Richard

Akcent, 2009