Blíží se konec roku a s ním se také uzavírají oslavy vážící se k jubileu narození Marie Terezie Habsburské (13. 5. 1717 – 29. 11. 1780). Jejich vyvrcholením bude odvysílání dvoudílného televizního filmu na prahu nového roku. Avšak nepředbíhejme. Ve středu 6. prosince se v kavárně Paláce knih Luxor odehrála událost, která s Marií Terezií, respektive se zmíněným filmem, úzce souvisí. Od 18 hodin se zde konala prezentace knihy Marie Terezie. Miluj a panuj (vydalo ji nakladatelství Euromedia Group, a. s. – Ikar). Knihy – jak se přítomní z úst moderátorky podvečera paní Alexandry Fraisové posléze dozvěděli –, která vznikla na základě filmového scénáře napsaného stejně jako i jeho literární zpracování Miroslavou Zlatníkovou. Ale opět předbíhám.

Na svá místa přicházejí hosté, jimiž není nikdo jiný než sama autorka literárního díla Mirka Zlatníková a coby jeho kmotři rakouský režisér Robert Dornhelm, nyní působící v Hollywoodu, herec Vojtěch Kotek, který byl obsazen do role Františka Štěpána Lotrinského, a tlumočnice Irena Vičarová. Jedno místo zůstává volné pro… Ale nepředbíhejme.

Nejprve průvodkyně setkání nad knihou Alexandra Fraisová přiblíží osobnost Marie Terezie z perspektivy její trojrole: panovnice, manželky a matky. Připomene, že i v čase její vlády se bralo v potaz motto panovniččina prapředka císaře Maxmiliána I. Habsburského: Bella gerant alii, tu felix Austria nube neboli Ať válčí jiní, ty, šťastné Rakousko, se zasnubuj. Marie Terezie – byť sama si prosadila sňatek s mužem, kterého milovala – s výjimkou jediného svého dítěte ostatní provdala či oženila s cílem posílit skrze jejich sňatky mocenské postavení Habsburků v Evropě. Ne nadarmo se jí dostalo přízviska Tchyně Evropy.

zprava: Francesca von Habsburg-Lothringen, Robert Dornhelm, Mirka Zlatníková, Vojtěch Kotek

Z logiky věci jako první oslovuje moderátorka publicistku, scenáristku a nyní i spisovatelku (prezentovaná publikace je její knižní prvotinou) Mirku Zlatníkovou. „Jaké to bylo napsat knihu?“ jde přímo k meritu věci.

„Jako autor jste mnohem svobodnější,“ pochvaluje si Mirka Zlatníková. A své tvrzení dokládá příkladem: „Ve scénáři napíšete scénu, v níž se proti sobě postaví dvě vojska čítající tisíce vojáků, dochází k řeži, padají hlavy, tečou proudy krve, hynou zvířata… Režisér scénu okomentuje slovy: ‚Vy jste se zbláznila‘. Tu samou situaci barvitě rozvinete v románu a vydavatel nadšeně zvolá: ‚To je skvělé!‘“

Po této zpovědi Alexandře Fraisové nezbývá než se obrátit na režiséra filmu a zopakovat část výše zaznamenané výpovědi: „Co když scenárista přijde se scénou, kde padají hlavy, válčí se… Jak moc jste škrtal?“ A reakce pana Roberta Dornhelma?

„Ve scénáři nehledám velké scény, ale humor.“

A právě škrty, které je režisér ze své profese a uměleckého záměru v scénáři nucen dělat, mnohdy vedou mezi tvůrci přinejmenším k rozmíškám. Proto dodává:

„Jsem rád, když si po natáčení podáme ruce. A my zde sedíme vedle sebe a jsme přáteli.“

Tento pocit s Robertem Dornhelmem sdílí i Vojtěch Kotek:

„Herci taky doufají, že potom, co lidi film uvidí, bude s nimi režisér ještě mluvit.“

Zároveň vzpomíná na to, jak náročné bylo hrát s herci mluvícími jinými jazyky (film vznikl v koprodukci čtyř zemí: České republiky, Maďarska, Rakouska a Slovenska).

„Uvědomil jsem si, jak je důležité si rozumět ne na základě jazyka, ale gest, mimiky, výrazu tváře. Je třeba komunikovat neverbálně. Marie Terezie mluví německy, generál maďarsky, já česky, a přitom se tváříme, že si rozumíme.“

Konečně. Dočkali jsme se. Přiblížil se okamžik, kdy dosud prázdná židle je nabídnuta hostu nanejvýš vznešenému, Její Výsosti arcivévodkyni Francesce von Habsburg-Lothringen. A moderátorka se jí – pochopitelně po patřičném uvítání – okamžitě ptá: „Včera jste zhlédla premiéru filmu Marie Terezie. Jaké to je dívat se na film o ženě, do jejíhož rodu patříte?“

„Pokud sama nemusíte mít šestnáct děti,“ s úsměvem odpovídá arcivévodkyně Francesca, „tak mi to nevadí. Velmi ráda ve Vídni chodím na hřbitov, kde jsou členové habsburské dynastie pohřbeni. Je silné, že i ve smrti je možné spatřit velikost Marie Terezie. Císařství se jí podařilo držet přes lásku. Ale… Nevím, jak byla férová ke svým dětem. Jejím dítětem bych být nechtěla.“

zprava: Mirka Zlatníková, Francesca von Habsburg-Lothringen, Irena Vičarová, Robert Dornhelm, Vojtěch Kotek

Do rozhovoru vstupuje také autorka. Mirka Zlatníková zmiňuje, že příští rok si budeme připomínat sté výročí založení Československa, a napadá ji, zda by nebylo fajn, kdybychom byli bývali zůstali pospolu. „Pokud by se císařství nerozpadlo, tak byste nyní mohla být na místě Marie Terezie. Jaká byste byla panovnice?“

„Byla bych tradiční,“ říká Její Výsost. V čem svoji tradičnost spatřuje? „Věřím v myšlenku sjednocené Evropy, tak jak to chápal Václav Havel, dříve Karel IV. Je velmi důležité udržet nyní principy otevřené liberální společnosti, bránit společné hodnoty, jako je svoboda slova, pohybu…, hodnoty, v něž Habsburkové věřili, které vždy prosazovali a vždy prosazovat budou.“

Slova hodná panovnice! Slova na závěr, korunovaná křtem knihy Marie Terezie. Miluj a panuj.

Související knihy

Zlatníková, Miroslava

Ikar, 2017