První díl trilogie Hunger Games pod názvem Aréna smrti napsala americká spisovatelka Suzanne Collinsová již v roce 2008, u nás ji vydalo nakladatelství Fragment o dva roky později. Kniha se stala okamžitě bestsellerem, celých sto osmdesát týdnů se udržela na vrcholu knižního žebříčku The New York Times. Podobný úspěch u čtenářů zaznamenal i druhý a třetí díl, Vražedná pomsta a Síla vzdoru. Letos v březnu vstoupila do kin její filmová adaptace, na jejímž scénáři spolupracovala kromě režiséra Garyho Rosse i sama autorka.

Příběh nás zavede do dvanáctého kraje. Zanedlouho zde začíná Sklizeň, první část každoroční televizní reality show Hunger Games, během které se vylosuje jedna dívka a jeden chlapec z každého kraje. Splátci, jak jsou tyto děti nazývány, jsou převezeni do Kapitolu, aby se připravili na vstup do arény, kde budou mezi sebou bojovat na život a na smrt. Stejnou silou jako zbraně soupeřů dokážou však zabíjet i otrava, infekce nebo žízeň a hlad. Odtud je také název Hunger Games, Hladové hry.

Tato zvrácenost je výmyslem hlavního města, Kapitolu, který tímto způsobem ostatních dvanáct krajů trestá za vzpouru, jež se během Temných dnů dopustily. Kapitol vládne celé zemi Panem, která se rozkládá na území bývalé Severní Ameriky, pevnou rukou a Hladové hry jsou důkazem jeho neomezené moci.

Aréna smrti je napsaná poměrně jednoduchým jazykem, květnatých sousloví se v ní moc nedočkáte. Podle mého se tento způsob k tématu hrůzné reality show hodí. Kniha je díky tomu velmi čtivá a má rychlý spád, který vás donutí stejně rychle obracet stránky a nedokážete přestat číst, dokud ji nedočtete až do konce.

Ich forma v přítomném čase dynamičnost knihy ještě podtrhuje, jelikož vzbuzuje dojem, že hrdinku doprovázíte na každém kroku a prožíváte totéž co ona. Mnohdy máte pocit, že i vy jste součástí Hunger Games, ať už jako hráči nebo jako krvelačné a nedočkavé publikum.

Velmi vydařené jsou také jednotlivé charaktery postav. Líbí se mi, že si s jejich vlastnostmi autorka pohrála a nikdo z nich na mě nepůsobil vysloveně jako kladný nebo záporný hrdina. A to ani v případě splátců z ostatních krajů, kteří se nebojí své soupeře pozabíjet. Nejvíce na mě zapůsobila kromě hlavních hrdinů dvojice z jedenáctého kraje, která si přes krutost hry zachovala svou osobnost.

Hlavní hrdinku, Katniss Everdeenovou, jež je zároveň i vypravěčkou příběhu, si nelze neoblíbit. Katniss je pravý opak stereotypu slabé dívky, kterou všichni ochraňují. Je samostatná, stará se o to, aby její matka se sestrou nezemřely hlady, je odvážná a jde si tvrdě za svým cílem. Přesto umí soucítit s druhými a nerada se přetvařuje, což jí ani moc dobře nejde.

Zatímco u Katniss jsem měla brzy jasno, jaká je, s Peetou Mellarkem, další významnou postavou, to bylo trochu složitější. Dlouho jsem si u něj nebyla jistá, co z jeho chování je jen taktika a co je skutečný Peeta. Myslím, že tento prvek, který autorka použila nejen u Peety, ale i u jiných postav (např. u Haymitche nebo Mlata), se nadmíru povedl, jelikož v některých situacích jste do poslední chvíle nevěděli, jak hrdinové budou jednat a čeho jsou schopni.

Je však škoda, že autorka nevěnovala větší prostor popisu arény, která se objevuje až v druhé polovině knihy. Lépe by se dal využít i potenciál střetů mezi splátci v aréně – Collinsová má tendence se vyhýbat krvavým scénám. Co mi v příběhu však doopravdy chybělo, byly reakce Kapitolanů na zvraty ve hře. Kdyby jim autorka věnovala alespoň pár řádků, kniha by více podtrhla lačnost davu, kterého nudí soutěže, kde nejde o život, protože jedině smrt v nich dokáže vyvolat zájem.

Celkově Arénu smrti hodnotím jako velmi povedenou knížku. Dokázala mě šokovat, ale i dojmout. O to větší z ní mám zážitek, že během čtení jsem měla pocit, jako bych byla u všeho, co hrdinka prožívá. Zaujaly mě také detaily jako zpívající reprodrozdi, mutové nebo gesto tří prostředních prstů přitisknutých ke rtům a pak vztažených k osobě, se kterou se loučíme. Tyto drobnosti dělají knihu osobitější. Na závěr mi nezbývá nic jiného, než vám popřát šťastné Hladové hry a ať vás stále doprovází štěstěna!

Ukázka z knihy

Muselo dojít k nějakému omylu. Tohle nemůže být pravda. Prim měla jediný papírek mezi tisíci! Šance na vylosování byly tak nepatrné, že jsem si o ni ani nedělala starosti. Copak jsem nepodnikla všechno, abych ji ochránila? Kupovala jsem oblázky a odmítala, aby dělala totéž. Jediný papírek. Jediný papírek mezi tisíci. Počet pravděpodobností byl na její straně. Jenže to nepomohlo.

Jakoby z dálky slyším nešťastné mumlání davu, které se ozývá vždycky, když vyberou dvanáctileté děvče, protože to nikdo nepovažuje za spravedlivé. V dalším okamžiku ji vidím, jak kolem mě s tváří bílou jako stěna a rukama křečovitě sevřenýma v pěst kráčí topornými, drobnými krůčky k pódiu, a už hledím na zadní část její blůzy, která se jí opět vykasala ze sukně a čouhá ven. Právě tento detail, ten nezastrčený kousek látky připomínající kachní ocásek, mě přivádí k sobě.

„Prim!“ Z hrdla se mi dere přiškrcené volání a náhle se vysvobozuji ze své strnulosti.  „Prim!“ Nemusím se prodírat davem. Ostatní děti mi okamžitě dělají uličku přímo k tribuně. Dobíhám k ní v okamžiku, kdy se chystá vystoupat po schodech. Jediným pohybem ji odstrkuji za sebe.

„Hlásím se jako dobrovolnice!“ volám zajíkavě. „Hlásím se jako dobrovolnice!“

Související knihy

Collins, Suzanne

Fragment, 2013