Čtení ke kávě: Život za život (Štěpán Neuwirth)

Život za život

5.12.2017 Štěpán Neuwirth 1 komentář

Chalupa stála v malebném údolí a nad ní se zvedala stráň porostlá staletými stromy. Mezi našedlými kmeny smrků zářilo pár jedlí bělokorých, které nějakým zázrakem přežily kyselé deště a větry nasycené škodlivými exhaláty.

Ve štítu chalupy se vyjímalo pyšné jelení paroží, jak ho tam děda Marek před lety pověsil. Od té doby ulovil ještě několik paroháčů, ale už nikdy takového, jako byl ten první. Střelil ho ten podzim, kdy převzal polesí.
Teď nakládal do kamen. Klečel na kolenou a díval se do plamenů. Bukové dřevo sálalo teplem, na tváři cítil žár; bylo to příjemné, uvolňovalo to napětí, které cítil uvnitř i v zádech. U stolu seděla jeho žena. Mlčky. Trávila tak většinu dne, vstávala jen tehdy, kdy chystala jídlo nebo šla rozestlat postele. Marek měl z jejího ponurého mlčení strach, obával se ženina smutku, protože rodil pocit tísně, a ta ho pak všude obklopovala. Prostupovala zdmi, uléhala zároveň s nimi na lůžko a vycházela na zápraží, které teď bylo zafoukané sněhem.
Toho roku ho bylo požehnaně. Visel ze stráně v těžkých závějích, ohýbal koruny smrků a jedlí a lámal křehké břízy i osiky. Mráz sevřel hory, ale zima Markovi nevadila. To, co bylo doma, děsilo lesníka mnohem víc. Oba stárnoucí lidé žili v tísni vlastně už od léta, kdy se to o prázdninách Martinovi stalo.
Marek tehdy seděl s vnukem na posedu u Studánek. Patnáctiletý chlapec, který výškou pomalu dotahoval téměř dvoumetrového dědu, nedočkavě vyhlížel jelena.
„Přijde shora, od houštiny. Paroží má alespoň o dvacet čísel delší než ten můj první. To budeš koukat, chlapče!“
Marek uměl napínat. „Rozhrne smrčinu jako tank, práskne parožím po támhleté jívě, však vidíš, jak je otlučená. Potom si na výsady namotá další býlí, beztak mu tam mohou hnízdit ptáci. Kamaráde, takového tu ještě nikdy nikdo nepotkal. A hele, k šedesátinám mám od ředitele slíbenou povolenku…“
Pak se Martin najednou zkroutil v pase. Bolesti v břiše vehnaly chlapci do očí úlek. Marek odvezl vnuka do nemocnice ve staré škodovce, z posedu ho k autu donesl na zádech. Z města zavolal Martinovým rodičům. „Asi je to slepák, Aničko, nic vážného. To dneska vyřízne každý doktor,“ zlehčoval situaci, aby dceru nepolekal. Podobně doma uklidnil ženu.
Slepé střevo to nebylo. Příští den Martinova matka zasela v chalupě pod horami semeno zoufalství a beznaděje. Martinovi našli v břiše nádor. – Zhoubný!
Od té chvíle Marek utíkal z domu. Nesnášel ženský pláč, vlastně na něj ani nebyl u své ženy zvyklý. Marie byla vždycky tou pravou družkou, která je pro lesáka štěstím. Tvrdému životu na hájence podřídila většinu svých přání a představ.
Za vnukem byl v nemocnici pouze jednou. „Uzdrav se a přijeď, neválej se v posteli, Martine. Srpen uteče jako voda a v říji spolu ulovíme toho šestnácteráka od Studánek…“
Doma za tuhle větu sklidil vodopád výčitek a pláče. „Kluk má před sebou možná pár dnů života a ty pleskáš nesmysly!“
Marek zavřel dvířka od kamen a pomalu se zvedal z pokleku. Byl až ke stropu, mohutný, hřmotný, udělaný chlap s rameny jen málo přihnutými šedesátkou.
„Půjdu ven,“ pronesl ke stolu. „Přinesu stromek, Vánoce už klepou na dveře.“
Žena k němu pozvedla zarudlé oči. „Kdybys ho potkal, nestřílej!“
Zvedla se v něm vlna hněvu. Naštval se pokaždé, když vyslovila toto přání. Poprvé s tím přišla, když Anička přivezla zprávu, že lékaři dávají Martinovi naději. Prý šedesátiprocentní. To ho rozzlobilo taky. Kdo to kdy viděl měřit lidský život na procenta? Tehdy se však také dozvěděl, že za to, zda Martin bude žít, odpovídá on, děda.
„Když letos střelíš jelena, Martin umře,“ pronesla tiše žena a on v tom vycítil bezbřehou víru. Přímo fyzicky pocítil tíhu břemene, které Marie sejmula ze svých ramen a zavěsila na jeho krk. Od té chvíle vláčel vnukův život do strání, stoupal s ním na příčky posedů, usedal k patám mohutných staletých velikánů.
„Jestli zastřelíš toho jelena…“
Jako naschvál se s ním potkával tak často, že to bylo k neuvěření. Ráno i večer. Na cestě, v potoce, ve vysokém lese. Jednou Marka paroháč míjel na dvacet kroků. Pouhýma očima pozoroval každičký pohyb, každičký záchvěv impozantního těla. Ohromné paroží se zvedalo v majestátných křivkách lodyh a nespočetných dlouhatánských obloucích výsad. Černohnědá barva, bohaté perlení a bílé hroty byly pro starého lesáka nesmírně lákavou výzvou.
Vždycky odolal. Cítil váhu kulovnice na rameni, ale na druhé straně ji vyvažoval smutek tam doma. „Jestli střelíš…!“
Sníh tlumeně povrzával, jiskřivě odrážel sluneční paprsky, vzduch chutnal mrazivou svěžestí. Kdysi dávno Markovi voněl v tomto čase předzvěstí svátků. Ctil je tak nějak po svém: opatrně, utajeně, ale s touhou prožít několik málo hodin v naprosté pohodě mezi nejbližšími. Nikdy nedal najevo, jak se těší na vůni cukroví promísenou s vůní pryskyřice; smrčím byla o Vánocích chalupa ověnčena všude. Lámal však haluze pouze z pokácených smrků, na živý strom nesáhl. I vánoční smrček vybíral z těch, které se mu do porostu nehodily. „Dokonalé musí žít,“ odpovídal na posměšky kolegů, když ho přistihli, jak opět nese domů stromek nezřídka pokřivený a s větvemi nepravidelně uspořádanými. Stejný si vybral i letos. Než smrček uřízl, chvíli u něj postál, pak setřásl z větví sníh a z batohu vytáhl malou pilku. Jednou rukou sevřel kmínek – a v tu chvíli si vzpomenul na vnuka. Najednou měl před očima jeho zubožené tělo… tělíčko, protože v nejkritičtějším období nemoci chlapec vážil pouhých čtyřicet kilogramů. Při výšce sto osmdesáti centimetrů…!
Zatřásl hlavou a zbavil se nepěkné vzpomínky čtyřmi ráznými řezy. Víc jich nepotřeboval. Pak dlouho stál ve stráni a díval se po svahu dolů. Slunce zapadalo rychle, nad lesem se do výšky zvedalo káně. Snad ho hlad vyhnal z větví a vložil do křídel naději na hubenou večeři.
„Všichni musíme v něco doufat,“ zamumlal Marek a vykročil. Když docházel k chalupě, nemohl uvěřit svým očím. Žena stála na prahu a z jejího postoje bylo zřejmé, že na něho čeká. – Netrpělivě!
„Sakra, snad ne!?“ blesklo zděšení Markovou hlavou. Přidal do kroku. „Marie, co se stalo?“
Vzlykla. Slzy zdusily slova. Nerozuměl. Cítil, jak mu srdce začíná bubnovat ve zběsilém taktu poplašné nejistoty.
„Martin!?“ vykřikl.
Natáhla ruku. Spatřil bílou obálku. Blesklo mu hlavou, že to není telegram.
„Anička – píše…“
Doslova vytrhl ženě dopis z ruky. Stromek odhodil k zápraží a vrazil do chalupy. Nezouval se, vešel do pokoje, sáhl po brýlích a rozložil papír.
„…Léčba je úspěšná… doktoři věří v uzdravení… Martin včera ušel osm kroků… je slabý, ale pozdravuje vás, těší se na vás…“
Oči létaly Markovi po papíře sem a tam. Vracel se po řádcích zpátky, znovu a znovu pročítal věty, skládal dohromady výkřiky informací. Dcera psala roztřesenou rukou, písmena se klikatila, sem tam tužka sklouzla.
„…Nemá vlasy, ale ty mu prý dorostou… musíme být na něho moc hodní, vnímaví, opatrní. Každá – i ta nejlehčí nemoc je pro Martina v tomto stavu nebezpečná… teď už věřím v naše léky i v naše doktory…“
Ucítil vedle sebe ženu. Opřela se o něho, vnímal záchvěvy jejího těla. Už neplakala, zato on pocítil v koutcích očí mokro. Zamaskoval pohnutí odkašláním.
„Vidíš, říkala jsem, že když jelena nestřelíš, tak Martin bude žít!“
Nechtěl brát Marii její víru. Vůbec nic nechtěl vzít své ženě, i kdyby to byly sebevětší iluze. Po půl roce nejistoty dospěl do stadia, kdy každému ve svém okolí odmítal jakkoli zasahovat do jeho světa a myšlení.
Stromek byl vysoký, stál v koutě pokoje jako vždy a byl ozdobený vánočním cukrovím. Z plotny voněla sladká omáčka ze sušených švestek, mandlí a ořechů. Stůl malebně zdobily mísy s ovocem a vším, co dům dal. Svíček hořelo sedm, za každého člena Markovy rodiny. Uprostřed vyčnívala modrá – nejvyšší, nejsilnější, nejzajímavější. Ta patřila Martinovi.
Večeřeli tiše. Pokud Marek nebo Marie prohodili pár slov, byla pronesena měkce, vláčně, jako kdyby na sebe promlouvali lidé, kteří se dlouho neviděli, a tak se snaží v každém slovíčku dát najevo lásku i úctu k tomu druhému. Marek pochválil každé jídlo, pozorně doléval víno, po večeři loupal ořechy.
Dárky si ti dva nedávali. Pod stromkem však bylo několik balíčků – pro vnuky. Všichni měli stejně, i Martin. To, že na něj oba staří myslí nejvíce, se podle obsahu nepozná. Kdyby však myšlenky měly váhu, pak by svůj dárek neuzvedl.
Marie vstala od stolu, uklidila nádobí i skořápky ořechů. „Máš ještě na něco chuť?“ zeptala se Marka. Když zavrtěl hlavou, přešla k oknu a zadívala se do bílé noci. Marek seděl dál u stolu a pomalu upíjel vínko. Vnímal příjemné teplo a bylo mu tak poklidně, že na něj ženin hlas zapůsobil stejně, jako když se do korun znenadání opře vichřice.
„Pojď se podívat, rychle!“
V Mariině hlase zazněla naléhavost. Podlaha pod Markovými kroky zapraskala, plameny svíček se rozkmitaly.
„Vidíš?“
Zprvu – než si oči zvykly na přechod ze světla pokoje do pološera sněžné noci – neviděl nic.
„Tam, vlevo na stráni!“
Zaclonil oči rukou, aby se ve skle neodrážely plamínky svíček. – A pak ho uviděl.
Ze stráně sestupoval do údolí jelen. Markův a Martinův jelen. Zvíře kráčelo pomalu, brodilo se hlubokým sněhem a táhlo dolů k polím. Byla to přirozená cesta za potravou; pod sněhem zůstalo dost řepy, brambor i kukuřičných klasů. Vysoká chodila v době nouze spásat i osení. Vždycky se vydávala na tuto cestu, třebaže bylo v krmelcích založeno.
„Vidíš! Život za život. Jeden jsi daroval, druhý jsme dostali my…“
„Hmmm!“ protáhl. „Hmmm, hmm!“
Přitiskl tvář k oknu a díval se za jelenem, jak postupuje svatovečerní nocí. V lesníkovi začala narůstat naděje příštího roku i dalších let, kdy se s jelenem budou potkávat na křižovatkách lesních cest i v pasekách. Určitě ho potká i Martin – vlastně je to jeho jelen. Možná, že tak mohutné paroží už jelenovi nenaroste, ale to přece nemůže vadit. Zato bude mít mohutnější hřívu a šedivější srst, jak to patří ke králi lesa.
Marek odstoupil od okna a chtěl se vrátit ke stolu. Cítil však, že ho Marie pozoruje, tak poklekl ke kamnům a otevřel dvířka. Do pokoje dýchlo teplo, na podlahu se vylila kmitavá záře, zavonělo bukové dříví. Díval se do plamenů a hruď se mu plnila pocitem vděčnosti…

ŠTĚPÁN NEUWIRTH

Štěpán Neuwirth (1944)

Novinář, publicista, spisovatel. Do literatury vstoupil románem Pazderna, který publikoval v Ostravském večerníku (1977/78) pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Na přelomu let 2002/2003 napsal řadu esejů, v nichž zaujímá kritický postoj k vývoji naší země po roce 1989. Soubor esejů, který nazval Zastavení uprostřed života, nebyl oficiálně nikdy vydán, protože nakladatelé se obávali reakce tehdejší politické garnitury. Eseje byly tedy šířeny jednak po internetu, jednak samizdatovou formou. Další část tvorby věnoval dětem: Pohádky s vůní luk a lesů (2 vydání), Srna z olšového mlází (3 vydání), Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů. Z přírodních námětů čerpají knihy pro dospělé: Povídky od loveckého krbu (3 vydání), Dříve než zemřou řeky, Toulky nejen s kulovnicí, Ostroretky v proudu, Lovci v krajině divokých sviní (2 vydání), Vyznání krajině, Nejkrásnější ze vzpomínek.
Z jedenáctiletého působení ve funkci tiskového mluvčího ostravské fakultní nemocnice vytěžil knihu Tep nemocnice, která získala v roce 2003 prestižní literární cenu E. E. Kische. Toto téma později rozšířil knihou Puls nemocnice(2 vydání). Jako spoluautor se podílel na monografii Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou. Spoluautorsky rovněž přispěl do antologie mysliveckých povídek v knihách Myslivecká vyznání a Z lesů, luk a strání. Rovněž přispíval do časopisu Myslivost a jeho příloh Myslivecké zábavy. Autorovy povídky se pravidelně objevují v Magazínu myslivosti.
Dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava a Olomouc zvlášť vynikala v pořadech Dagmar Misařové – Apetýt a Petra Breitkopfa – Větrník. Byl protagonistou a někdy i spoluautorem pořadů České televize (např. Krásná neznámá, Jak se máte, sousede, Náš venkov a další).
K posledním autorovým dílům patří kniha povídek Když myslivci vyprávějí, přepracovaný román Pazderna a výběr z díla Zelené dědictví.