Televizor byl spolu s rádiem zabudován do velké dřevěné skříně. Měl malinkou černobílou obrazovku. Vysílal se jeden televizní program. Měli jsme pouze dvě možnosti výběru, zapnout či nezapnout. Vybírali jsme si pochopitelně tu první. Fascinovaně jsme mohli sledovat televizní vysílání. Vysílalo se živě. Nedalo se nic vystřihnout. Programy uváděli tehdy velmi populární televizní hlasatelé a hlasatelky. Rodina se večer sešla a čumělo se na to, co tam běželo. Nejvíce očekávaný program byly televizní estrády, krasobruslení a program na Silvestra. Týden před ním jsme sledovali večerní program. Na řadu přišel jeden, tehdy velmi populární zpěvák, Jiří Vašíček. Jirka nasadil ke zpěvu, hlava se mu zdeformovala v podivnou šišku, několikrát to prsklo a byl šlus.
Co teď. Opravny televizorů tehdy ještě nebyly a mám pocit, že nyní už zase nejsou. Začali jsme shánět opraváře. Soused nám doporučil jednoho kolegu z práce. Pan inženýr je koumák, spraví všechno. Konec roku se kvapem blížil, nebylo moc na výběr. Odborník se dostavil. Přinesl si s sebou velký kufr plný všelijakých měřicích přístrojů. Všechny podivně vypadaly a vydávaly roztodivné bzučení, až hvízdoty. To bude lampa, prohlásil znalec. Jen ji vyndá a odnese a podle ní sežene novou. Po třech dnech ji sehnal a vyměnil. Zjistilo se, že v tom to asi nebude. Bude muset vyměnit asi celou obrazovku. Při tom se pan inženýr otočil a shodil broušenou vázu. Hned to zamete a smetákem roztříštil lustr. Obývací pokoj se počal měnit. Všude byly části rozebraného televizoru. To už nikdo nedá dohromady, bědovala matka. Mýlila se. Den před Silvestrem přišel inženýrskej. Všechny součástky aparátu postupně navrátil do bedny. Lampy začaly svítit. Chvilku se to prý musí zahřát. To se vskutku stalo. Televizor se zahřál tak, až z něho vyskočil modrý plamínek. „Nehasit vodou,“ pokřikoval inženýr. Strhl ze stolu ubrus i s kávovým servisem. Hedvábí vzplálo i se znalcem. Vše zachránila naše babička, která na opraváře chrstla přinášený kýbl vody. Otec uhašenému a očouzenému znalci poděkoval a šel do obchodu koupit nový televizor značky Orava. Ten měl větší obrazovku a lepší zvuk. Jiří Vašíček se mohl rozezpívat na plný pecky.
Dnešní doba již takové vzrušení neumožňuje. Člověk má doma velkou, širokoúhlou, dálkově ovládanou placku s připojeným kabelem nebo parabolickou anténu. Já mám kabel s asi 300 programy a v podstatě není koukatelný ani jeden. Platím za to přes tisícovku za měsíc. Televizor má záruční dobu dva roky. Ta je výrobcem stanovena naprosto přesně. Vždy za týden po jejím uplynutí přestane přístroj fungovat. Nastane čas výměny. Tak mám vlastně zaručeno, že budu mít doma vždy ten nejnovější model. Mám už jen jednu správnou možnost, nekupovat televizor vůbec. Mohu sedět a dívat se na zeď, je to levnější a především to míň řve.

Daniel Čechura

Daniel Čechura (* 1953) je zubní lékař ve výslužbě a autor povídek ze života, které vydává v květnu 2017 ve sbírce Čeho se bojí zubař. Narodil se v Praze, vyrůstal na Žizkově. V Kutnohorsku, jeho oblíbeném kraji, tvořili nejlepší čeští spisovatelé, mj. Jaroslav Vrchlický, Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček Borovský a nyní také sám Daniel Čechura. V roce 2009 vydal knížku pro děti Pohádkov, v současnosti připravuje k vydání její volné pokračování s názvem Školákov. Na podzim 2016 založil se synem rodinnou společnost Pohádkov s.r.o. a Galerii Pohádkov. Více informací naleznete na stránkách www.pohadkov.com.

Související knihy

Čechura, Daniel

Pohádkov s.r.o., 2017

Čechura, Daniel

Agentura KRIGL, 2009