Knihu Dítě od autorky Fiony Barton
vydalo nakladatelství Domino v edici Napětí.

Úterý 20. března 2012

Kate

Kate Watersová se nudila. Tohle slovo si se svou prací obvykle nespojovala, ale dnes byla zavřená v kanceláři pod šéfovým dohledem a měla na starosti jen přepisování cizích textů.
„Protáhni to svým zlatým psacím strojem,“ houkl na ni editor zpravodajství Terry a přehodil na ni nepovedený článek někoho jiného. „Trochu to pocukruj kouzelným práškem.“
A tak to udělala.
„Připadám si tady jako ve fabrice,“ postěžovala si naproti sedícímu kolegovi z černé kroniky. „Produkujeme pořád stejný brak, stačí ho jen nově načančat. Na čem teď pracuješ ty?“
Gordon Willis, kterého šéf oslovoval výhradně pracovním zařazením – například „hoďte to na stůl našemu specialistovi na krimi…“ – zvedl hlavu od novin a pokrčil rameny. „Odpoledne jdu k soudu – chci si promluvit se šéfinspektorem o tom případu vraždy kuší. Teď zrovna na ničem nedělám, ale doufám, že si pak budu moct promluvit se sestrou oběti. Vypadá to, že spala s vrahem. Bude to palcový titulek: MANŽELKA, SESTRA A VRAH, KTERÉHO OBĚ MILOVALY.“ Při té představě se usmál. „Proč? Co máš v plánu ty?“
„Nic. Vrtat se v článku od jednoho z internetových otroků.“ Kate ukázala na pubertální dívku zuřivě bušící do klávesnice u stolu na druhé straně redakce. „Poslali nám ji sem rovnou ze šesté třídy.“
Uvědomila si, jak zatrpkle – a staře – asi musí působit, a zarazila se. Tsunami online zpráv ji a její kolegy spláchla mimo hlavní proud. Reportéři, kteří dřív sedávali u nejlepšího stolu – takříkajíc na stupních vítězů –, se nyní krčili na okraji redakce, vytlačovaní dál a dál směrem k východu houstnoucími řadami online dělníků, kteří psali 24 hodin denně, aby nasytili věčně hladovou tlamu aktuálního zpravodajství.
Nová média už dávno nebyla nová, jak šéfredaktor poučil své poddané na vánočním večírku. Byla to norma. Byla to budoucnost. A Kate věděla, že na to musí přestat nadávat.
Moc jí to ale nešlo, když nejčtenější články na krásně zpracované internetové stránce novin pojednávaly o tom, že Madonna má žilnaté ruce nebo že nějaká hvězda seriálu EastEnders ztloustla. Nenávist k celebritám maskovaná za novinky. Hrůza.
„Ale to může klidně počkat,“ řekla nahlas, „skočím nám pro kafe.“
V nenávratnu skončily i takzvané rychlovky – krátké porady u piva, na které si elitní redaktoři z Fleet Street odskakovali do okolních hospod, zatímco jejich nadřízení byli na ranní poradě u šéfredaktora. Po rychlovkách tradičně následovaly podroušené hádky s editorem zpráv – jedna z nich podle legendy skončila tím, že redaktor, který se opilostí ani neudržel na nohou, kousl šéfa do kotníku, a jiný zase prohodil psací stroj oknem až na ulici.
Teď redakce sídlila v kancelářích nad nákupním centrem, okna měla hermeticky uzavřená dvojitým sklem a alkohol byl zakázaný. Zbývala jedině káva.
„Jakou chceš?“ zeptala se Kate.
„Dvojité macchiato s oříškovým sirupem bych prosil,“ odpověděl Gordon. „Nebo jinou hnědou tekutinu. To je jedno jakou.“
Kate sjela výtahem dolů a z recepčního pultu v mramorovém vestibulu si vzala první vydání bezplatného deníku Evening Standard. Během čekání, až barista vyčaruje z přístroje příslušné nápoje, líně listovala stránkami a hledala podpisy kamarádů.
Noviny byly plné příprav na londýnskou olympiádu, a tak málem přehlédla drobný odstavec na dně sloupku krátkých zpráv.
Pod titulkem NÁLEZ DĚTSKÉHO TĚLA se ukrývaly dvě věty o tom, že na jednom staveništi ve Woolwichi na východě Londýna nedaleko jejího bydliště se našla kostra malého dítěte a policie případ vyšetřuje. Žádné další podrobnosti. Kate si zprávičku vytrhla, aby se jí mohla zabývat později. Dno její kabelky bylo zmačkanými útržky z novin doslova vystlané. „Je to jako klec pro andulku,“ dobíral si ji nejstarší syn Jake kvůli kouskům papíru, které čekaly, až jim Kate vdechne nový život. Někdy obsahovaly celé články k podrobnějšímu prozkoumání, ale častěji šlo jen o jeden řádek nebo nějaký citát, který ji přiměl k otázce: „Co by se z toho dalo použít?“
Kate si znovu pročetla těch třicet slov a v hlavě se jí rozblikala otázka: Co se stalo s matkou? Když se šálky kávy v rukou kráčela zpátky do redakce, v duchu si odškrtávala další: Co je to za dítě? Jak zemřelo? Proč by ho někdo zakopával?
„Chudinka,“ vyslovila nahlas. Hlavu měla najednou plnou svých vlastních dětí – Jakea a Freddieho, kteří se narodili dva roky po sobě, ale doma se jim říkalo prostě „kluci“. Nejdřív to byla baculatá miminka, pak z nich vyrostli školáci ve fotbalových dresech, drzí puberťáci a nakonec dospělí. Tedy skoro. Potutelně se usmála. Vzpomínala si na chvíli, kdy oba spatřila poprvé: červená slizká tělíčka, pomačkaná a příliš velká kůže a mrkající očička, která na ni hleděla, a ona náhle s jistotou věděla, že na jejich tvář nikdy nezapomene. Jak by někdo mohl zabít malé dítě?
Když se vrátila do kanceláře, položila hrnky na stůl a zamířila za šéfem zpravodajství.
„Nevadilo by ti, kdybych se na to podívala?“ zamávala drobným výstřižkem na Terryho, který se právě snažil přelouskat článek o jakési královské rodině ze zahraničí. Nezvedl oči, takže asi nevadilo.
Nejdřív zavolala na tiskové oddělení Scotland Yardu. Byly doby, kdy v žurnalistice začínala jako elévka jedněch lokálních novin ve Východní Anglii. Tehdy chodila každý den na místní policejní stanici, tam se opírala o pultík a přitom nenápadně nahlížela do pracovního deníku, zatímco se ji strážník ve službě snažil balit. Když dneska kontaktovala policii, málokdy dostala příležitost promluvit si s živým člověkem. A pokud náhodou ano, tak jen velice krátce.
„Poslechla jste si naši svodku?“ zeptal by se tiskový mluvčí s plným vědomím toho, že tak neučinila, a rychle by ji přesměroval na plechově znějící nahrávku, ze které by se dozvěděla o každé ukradené sekačce na trávu a hospodské rvačce v okolí.
Tentokrát se však trefila do černého. Dostala se ke skutečnému člověku z masa a kostí, a navíc k někomu, koho znala. Hlas na konci telefonu patřil bývalému kolegovi z její první štace v celostátních novinách. Byl to takříkajíc jeden z pytláků, ze kterých se stali myslivci: z médií před nedávnem přešel do údajně normálnějšího světa „pí ár“.
„Ahoj, Kate. Jak se máš? To už je doba, co?“
Colin Stubbs si chtěl povídat. Býval dobrým reportérem, ale jeho ženě Sue se začal zajídat Colinův kočovný novinářský život plný vzrušení a on jejímu tlaku nakonec podlehl, aby si nedělal doma zle. Dychtil však po detailech ze světa, který opustil, zajímal se o drby z branže a neustále jí – i sám sobě – opakoval, že odejít z novin byla ta nejlepší věc, kterou kdy udělal.
„To je super. Závidím,“ řekla Kate záměrně povzbudivým tónem. „To já se pořád pachtím v Postu. Podívej, Coline, ve Standardu jsem četla něco o nálezu dětského těla ve Woolwichi. Nemáš tušení, jak dlouho tam asi bylo?“
„Aha, tohle. Tak vydrž, vyjedu si podrobnosti na počítači… Tady to je. Nic moc se tu nepíše, ale je to celkem hrůza. Nějaký dělník uklízel zbořeniště, přitom pohnul starým betonovým blokem a pod ním byla ta kostra. Prý patřila novorozenci. Už ji zkoumají soudní lékaři, ale tady se píše, že podle prvotního ohledání tam nejspíš ležela už dlouho – dokonce by mohlo jít o historický nález. Je to ulice ve studentské čtvrti, snad někde směrem ke Greenwichi. Nebydlíš tam někde náhodou?“
„Jo, na sever od řeky a trochu dál na východ. V Hackney. Pořád čekám, až nám to tam taky začnou opravovat. Co ještě máte? Pokročili jste v určení totožnosti?“
„Ne, tady se píše, že u novorozenců je to se zjišťováním DNA dost složité, zvlášť když byli dlouhé roky pod zemí. V okolí je navíc spousta nájemních bytů a garsonek. Lidé se v nich každých pět minut střídají, takže policajt, který to tam má na starosti, to nevidí moc optimisticky. A všichni teď navíc skáčeme kolem olympiády…“
„No jo, jasně,“ řekla Kate. „Zajišťovat bezpečnost tak velké akce musí být za trest – slyšela jsem, že musíte autobusem dovážet posily z jiných policejních složek. A pátrat po totožnosti nalezeného dítěte je jako hledat jehlu v kupce sena. Každopádně díky, Coline. Ráda jsem si s tebou pokecala. Pozdravuj Sue. A zavoláš mi, jestli se v případu objeví něco nového?“
Když Kate Watersová položila telefon, usmála se. Jehly v kupkách sena hledala velice ráda. Drobné záblesky v temnotách. Něco, co ji naprosto pohltilo. Něco, do čeho se mohla zakousnout. Něco, co jí umožnilo vypadnout z kanclu.
Oblékla si kabát a vydala se na dlouhou cestu k výtahu. Daleko se však nedostala.
„Kate, ty někam jdeš?“ křikl na ni Terry. „Nemohla bys předtím, prosím tě, nějak předělat tu pitomost o norských králích? Mně už z toho jde hlava kolem.“

——————–

Podívejte se na další ukázku.

——————-

Na rozdíl od mnohých jiných nechtěla být Fiona Barton spisovatelkou od útlého dětství. Většinu svého profesního života zasvětila novinařině – pracovala pro řadu předních britských deníků a za své působení získala prestižní cenu Reportér roku. Cena ji motivovala k nečekanému počinu: Fiona opustila zaměstnání a odjela na Srí Lanku pracovat jako dobrovolnice. A právě tehdy se jí začala v hlavě formovat základní dějová linka její knižní prvotiny. Téma, které thriller Vdova zpracovává, má kořeny v autorčině novinářské praxi. Bezpočtukrát psala o různých kriminálních případech a často přemýšlela nad tím, jak se asi cítí manželky obžalovaných mužů, jak moc toho o spáchaném zločinu vědí a jak se s celou situací vyrovnávají. Jako novinářka o těchto úvahách psát nemohla. Jako spisovatelka si to mohla konečně dovolit, a tak v její prvotině nacházíme spletité a mnohovrstevnaté vyprávění o muži obviněném z pedofilního zločinu a o jeho ostrakizované ženě, o zdrcené matce pohřešovaného děvčátka, o novinářce, která o hrůzném případu píše, a o detektivovi, který případ už dlouhá léta vyšetřuje.

Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Domino

Nakladatelství  Domino vzniklo v roce 1997. Od té doby vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku. Základ přitom zůstává stejný: ve všech edicích se našim čtenářům snažíme nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Mezi nejúspěšnější autory patří Jeffery Deaver, Robert Ludlum, Michael Connelly, Steve Berry, Martina Cole, Lisa Jackson, Caroline Kepnes, Mo Hayder, S. J. Bolton, Adele Parks, Tess Stimson, Lucy Dawson, Rowan Coleman.

Související knihy

Barton, Fiona

Domino, 2017