Učitel, hudebník i automobilový závodník

Erich Maria Remarque se narodil do rodiny knihvazače 22. června 1898 v německém Osnabrücku. 25. září 1970 ve švýcarském Locarnu zemřel. Právě dnes by oslavil 114. narozeniny. A přestože nemá kulaté výročí, považuji za nutné si jeho osobu a dílo připomenout.

Po studiích v učitelském ústavu v Münsteru odešel v roce 1916 do války, kde byl ale na západní frontě zraněn, a tak na konci války trávil svůj čas v lazaretu v Duisburgu. První světová válka ho však natolik poznamenala, že se nedokázal začlenit zpátky do společnosti. Přesně tak jako jeho literární hrdinové. Vystřídal mnoho rozličných povolání od učitele, přes hudebníka, malíře až po automobilového závodníka. Ve dvacátých a třicátých letech působil jako redaktor časopisů „Sport im Bild“ a „Echo Continental“.

Během svého života procestoval hned několik zemí, z nichž nejvýznamnějšími byly Itálie, Švýcarsko, Turecko nebo země Balkánského poloostrova.

Styděl se za to, že je Němec

Kvůli svým protiválečným románům se dostal po nástupu nacistů v Německu na listinu zakázaných autorů a v roce 1938 byl zbaven německého občanství a označen za zrádce. Rok na to emigroval do New Yorku, kde získal americké občanství. Střídavě žil ve Spojených státech a ve Švýcarsku. Po válce se do Německa už nikdy nevrátil. Za svou rodnou zemi se styděl.

Během svého života se oženil hned dvakrát. Poprvé s neznámou Ilse Juttou Zambonovou, ale jejich manželství trvalo pouhých sedm let. Podruhé si za manželku vybral bývalou manželku Charlieho Chaplina Paulette Goddartovou.

V září 1970 pak umírá na srdeční problémy na švýcarské klinice, avšak jako svůj odkaz tu zanechává patnáct skvělých knih, z nichž žádnou nelze označit za jeho nejpovedenější nebo za nejhorší a nic na tom nemění ani to, že byl nominován na Nobelovu cenu míru, kterou však nakonec nezískal.

Po válce už žádný život neexistuje

Většina jeho knih má stejnou premisu. Hrdina se navrací z války a svět kolem něj už není, co býval. A nikdy nebude. Jeho kamarádi zahynuli ve válce nebo jsou na tom podobně. Nenávidí válku, protože vědí, že bojovali proti stejným lidem, jako jsou oni sami. Nikdo totiž netuší, jaký má válka a zabíjení smysl.

Jenže život jde dál a Remarquovi hrdinové taktéž. Každý se však se svým osudem popere sám. Americký happyend však neprožije nikdo. Ono to ani nejde, když na vlastní kůži pocítíte, jaké je to být ve válce a zabíjet. Všichni tito lidé pak mají stejný cíl, vrátit se zpátky tam, kde není žádné násilí a kde lidé netuší, co válka vlastně znamená. Ale žít po boku někoho, kdo nechápe, co prožil, je utrpením. Proto ti šťastnější padli ve válce.

Na západní frontě byl klid

Jeho nejčtenějším románem se stala kniha Na západní frontě klid, která byla později i zfilmována. Když se někoho zeptáte, co si z příběhu pamatuje, většinou odpovídají: „Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu: Na západní frontě byl klid.“ (Remarque 1967: 165)

Mezi jeho další významná díla patří pokračování knihy Na západní frontě klid Cesta zpátky, román Jiskra života, v němž se nechal inspirovat smrtí své sestry v koncentračním táboře, nebo romány Říše snů, Gam, Stanice na obzoru, Tři kamarádi, Miluj bližního svého, Vítězný oblouk, Čas žít, čas umírat, Černý obelisk, Nebe nezná vyvolených, Noc v Lisabonu, Země zaslíbená a Stíny v ráji. Napsal i divadelní hru s názvem Poslední stanice.

Přestože je jeho dílo označováno za řemeslnou literaturu, protože se zdá, jakoby psal podle předem stanovené šablony, na literární hodnotě jeho knihy neztrácejí. I dnes máme neustále na paměti jeho texty a život. Možná to byl i jeho cíl – přinést budoucím generacím ponaučení, které si sám vzal z obou světových válek. My ho však dosud nevyslyšeli.

Foto: wikipedia.org, autor: neznámý, Wikipedia