Patricia Briggs: Štvanice (Alfa a omega 1)

Knihou Štvanice z nové série Alfa a Omega Patricia Briggs opět potěší milovníky vlkodlaků. A také všechny fanoušky předchozí mimořádně úspěšné řady knih s Mercy Thompsonovou v hlavní roli. Charles, hlavní hrdina Alfy a Omegy, je bratr Samuela, který je jedním z hlavních hrdinů série Mercy Thompsonová a taky syn Brana, alfy všech alfů.

Anna netušila, že vlkodlaci existují, dokud jedné noci nepřežila krutý útok… a nestala se jedním z nich. Po třech letech na poslední příčce hierarchie smečky se naučila klopit hlavu a nikdy, nikdy nevěřit dominantním vlkům. Pak ale do jejího života vstoupil Charles Cornick, zabiják a syn vůdce všech vlkodlaků v Severní Americe.
Charles tvrdí, že Anna je nejen jeho družka, nýbrž i vzácná a ceněná omega. A právě Annina vnitřní síla a konejšivá přítomnost se ukáží být neocenitelné, když se spolu s Charlesem vydá na lov vlkodlačího odpadlíka – tvora pod kontrolou magie tak temné, že by mohl ohrozit celou smečku.

Kniha navíc obsahuje novelu Alfa a Omega, která nakonec dala název i celé sérii.

Ukázka z knihy

Charles nenáviděl létání. A zvlášť když pilotoval někdo jiný. Vlastním letadlem odletěl do Salt Lake, ale kdyby s ním přistál v Chicagu, upozornil by na sebe svoji kořist – a raději chtěl Lea překvapit. A kromě toho přestal poté, co uzavřeli Meig’s Field, létat do Chicaga sám.
Nenáviděl velká města. Jejich pachy mu zahlcovaly čich a panoval v nich takový rámus, že neustále zachytával útržky stovky rozhovorů, ale klidně mu mohlo uniknout, že se k němu někdo plíží zezadu. Cestou tunelem od letadla do něj kdosi strčil a on se musel hodně přemáhat, aby mu šťouchnutí neoplatil, a tvrději. Přilétl na O’Hare uprostřed noci, takže se vyhnul největším davům, přesto tu bylo příliš mnoho lidí.
A nenáviděl i mobily. Když po přistání zapnul ten svůj, volal mu otec. Takže místo aby si půjčil auto a odjel do hotelu, musel teď najít nějakou místní ženu a zůstat s ní, aby ji Leo a ostatní vlci nezabili. Jediné, co věděl, bylo křestní jméno – Bran se neobtěžoval popsat ji.
Zastavil se za bezpečnostními branami, bloudil pohledem v davu a doufal, že mu instinkty pomohou ženu najít. Cítil vlkodlaka, ale ventilace letiště mu bránila jít po pachu. Jeho pohled upoutala mladá dívka s irsky bledou pletí, kudrnatými vlasy barvy whisky a poraženeckým pohledem někoho, koho pravidelně bijí. Vypadala unavená, prochladlá a vyzáblá. Rozzlobilo ho to, a protože už byl příliš rozčilený na to, aby zvládl další nával vzteku, donutil se od ní odtrhnout pohled.
Upřel ho na ženu v kostýmku stejně teple čokoládové barvy, jako byla její pleť. Nevypadala zrovna na Annu, ale nesla se takovým způsobem, že si uměl představit, že by se vzepřela svému alfovi a obrátila se na maroka. Očividně někoho vyhlížela. Už se k ní málem vydal, ale její výraz se najednou změnil, protože našla toho, koho hledala – a nebyl to on.
Začal se znovu rozhlížet, když se po jeho levici ozval tichý, zdráhavý hlas: „Pane, nepřiletěl jste právě z Montany?“
Byla to dívka s vlasy barvy whisky. Musela se k němu přiblížit, když hleděl jinam – něco takového by se nestalo, kdyby nebyli uprostřed zpropadeného letiště.
Aspoň už nemusel hledat otcův kontakt. Z takové blízkosti ani letištní klimatizace nedokázala zamaskovat, že je vlkodlak. Ale nebyl to jen jeho nos, co mu prozradilo, že je něco mnohem vzácnějšího: pravá omega.
Většina vlkodlaků byla více či méně dominantní. Lidé s něžnější povahou obyčejně neměli dost silnou vůli na to, aby přežili brutální proměnu z člověka ve vlkodlaka. Což znamenalo, že submisivních vlkodlaků bylo málo.
Náhlý zvrat v jeho zlosti a iracionální touha chránit ji před davy okolo mu ale prozradily, že je ještě výjimečnější. V tu chvíli mu bylo jasné, že toho, kdo ji tak zdeptal, zabije.

Zblízka byl ještě působivější. Cítila, jak ji jeho energie lehce olizuje jako had ochutnávající kořist. Anna klopila oči k zemi a čekala na odpověď.
„Jsem Charles Cornick,“ řekl. „Marokův syn. Ty musíš být Anna.“
Kývla.
„Přijela jsi vlastním autem, nebo taxíkem?“
„Nemám auto,“ řekla.
Zavrčel něco, co nezachytila. „Umíš řídit?“
Kývla.
„Dobře.“
Řídila dobře, i když až příliš opatrně – což mu nijak nevadilo, přesto se ještě raději zapřel rukou o přístrojovou desku. Nic nenamítla, když jí řekl, že bude řídit a odveze je k sobě, ale všiml si její hrůzy.
Mohl jí povědět, že mu otec přikázal, aby ji udržel naživu, pokud to půjde – a kvůli tomu musel zůstat blízko. Nechtěl ji ale ještě víc vyděsit. Mohl jí říct, že nemá v úmyslu vyspat se s ní – ale snažil se nelhat. Dokonce ani sám sobě. Proto zůstal zticha.
Zatímco je vezla ve vypůjčeném SUV po magistrále, jeho vlčího bratra přešla chuť zabíjet, která ho popadla na přecpaném letišti, a působil tak uvolněně a spokojeně jako nikdy dřív. V životě poznal dva omegy a měli na něj podobný vliv, ale nikdy ne do takové míry. Tak se asi cítí lidé.
Po vlčí zlosti a lovecké ostražitosti zbyla už jen vzdálená vzpomínka a cítil pouze odhodlání udělat z té ženy svoji družku – něco takového Charles taky ještě nikdy nepoznal. Samozřejmě věděl, že v ní našel zalíbení především vlk, s tím on nemusel dělat nic.
Byla docela pěkná – i když ji toužil nakrmit a uvolnit ztuhlou obezřetnost v jejích ramenou. Vlk s ní toužil jít do postele a vzít si ji. Charles byl ale opatrnější než jeho vlk, proto se rozhodl počkat, dokud se nedozví víc, než se o ni začne ucházet.
„Můj byt není nic moc,“ řekla ve snaze přerušit mlčení. Tiché chraptění v jejím hlase mu prozradilo, že jí vyschlo v krku.
Měla z něj hrůzu. Byl otcovým popravčím, proto byl zvyklý na to, že budil strach, i když si to nijak neužíval.
Opřel se o dveře, aby jí dal trochu prostoru, a zadíval se ven na osvětlené město, aby na něj mohla pokradmu pohlédnout, kdyby chtěla. Mlčel, protože chtěl, aby si na něj zvykla, ale teď ho napadlo, že to možná byla chyba.
„Žádný strach,“ řekl jí. „Nejsem vybíravý. Ať už tvůj byt vypadá jakkoli, určitě je civilizovanější než indiánská chatrč, ve které jsem vyrostl.“
„Indiánská chatrč?“
„Jsem trochu starší, než vypadám,“ řekl s úsměvem. „Před dvěma sty lety považovali v Montaně indiánskou chatrč za přepychové bydlení.“ Jako většina starých vlků i on nerad mluvil o minulosti, ale zjistil, že s radostí udělá i horší věci, jen aby ji uklidnil.
„Zapomněla jsem, že můžete být starší, než vypadáte,“ řekla omluvně. Viděla jeho úsměv, pomyslel si, protože její strach začal polevovat. „Ve zdejší smečce nejsou žádní staří vlci.“
„Několik ano,“ nesouhlasil a všiml si, že o smečce mluví jako o „zdejší“, ne „mé“. Leovi bylo sedmdesát nebo osmdesát a jeho manželka byla mnohem starší – byli dost staří, a tak měli umět ocenit dar, jakým byla omega, místo aby z ní udělali ponížené dítě, které se krčilo, kdykoli se na ně někdo déle zadíval. „Někdy se dá těžko odhadnout, jak starý vlk je. Většina z nás o tom nemluví. Je dost těžké přizpůsobit se i bez toho, abychom donekonečna rozebírali staré časy.“
Neodpověděla a on se tak snažil najít něco jiného, o čem by mohli mluvit. Konverzace nebyla jeho silná stránka, přenechával ji otci a bratrovi, kteří byli výmluvnější.
„Ze kterého kmene pocházíte?“ zeptala se, než mohl vybrat jiné téma. „O montanských kmenech toho moc nevím.“
„Moje matka byla sejlišská indiánka,“ řekl. „Z kmene Ploskohlavých.“ Koukla na jeho zcela normální čelo. Ach, napadlo ho s úlevou, tohle je dobrý příběh, který by jí mohl povědět. „Víš, jak Ploskohlaví získali své jméno?“
Zavrtěla hlavou. Tvářila se tak vážně, že byl v pokušení něco si vymyslet, aby ji poškádlil. Ale na to ho dost dobře neznala, proto se rozhodl říct pravdu.
„Spousta indiánských kmenů v columbijském poříčí, a hlavně Sejlišové, měla ve zvyku zplošťovat čela novorozeňat – Ploskohlaví patřili k několika málo kmenům, kteří to nedělali.“
„Tak proč jim ostatní říkali Ploskohlaví?“ zeptala se.
„Protože jiným kmenům nešlo o to změnit si čela, ale zašpičatět si vršek hlavy. A protože Ploskohlaví to nedělali, ostatní kmeny je označili za ‚ploské hlavy‘. Nebyla to lichotka.“
Pach jejího strachu ještě víc polevil, když poslouchala jeho historku.
„Byli jsme oškliví, barbarští bratranci, víš?“ Zasmál se. „Ironií bylo, že bílí lovci jméno špatně pochopili. Dlouhou dobu jsme byli nechvalně známí praktikou, kterou jsme vůbec neprovozovali. A tak nás i bílí muži stejně jako naši bratranci považovali za barbary.“
„Říkal jste, že vaše matka byla Sejliška,“ pravila. „Takže marok je indián?“
Zavrtěl hlavou. „Otec je Velšan. Přišel sem kvůli kožešinám v době lovců kožešin a zůstal, protože si zamiloval vůni borovic a sněhu.“ Tak to vykládal otec. Charles se znovu usmál, tentokrát doopravdy, a cítil, jak se ještě víc uvolnila – a vůbec při tom nebolel obličej. Bude muset zavolat bratrovi a oznámit mu, že konečně přišel na to, že mu obličej nepopraská, když se usměje. A jediné, co k tomu potřeboval, byla omega.
Zabočila do uličky a zajela na malé parkoviště za jedním z všudypřítomných čtyřpatrových cihlových nájemních domů, které vládly starším předměstím této části města.
„Kde to jsme?“ zeptal se.
„V Oak Park,“ řekla. „V domově Franka Lloyda Wrighta, Edgara Rice Burroughse a Scorciho.“
„Scorciho?“
Kývla a vyskočila z auta. „Nejlepší italské restaurace v Chicagu. Pracuju tam.“
Aha. Tak proto voní česnekem.
„Tvůj názor je tedy zcela nezaujatý?“ Vysedl s pocitem úlevy. Bratr si z něj kvůli odporu k autům utahoval, protože ani vážná nehoda by ho pravděpodobně nezabila. Ale Charles si nedělal starosti s umíráním – auta prostě jezdila příliš rychle. Ztrácel cit pro zemi, kterou projížděli. A když si chtěl zdřímnout, nedokázala auta sledovat cestu sama. Dával přednost koním.
Vytáhl si zezadu kufr a Anna zamkla vůz dálkovým ovládáním. Auto zatroubilo a on vyskočil a střelil po voze podrážděným pohledem. Když se otočil zpátky, zírala Anna upřeně na zem.
Zlost, kterou v její přítomnosti cítil, se v něm vzedmula s novou silou, když ucítil, jak moc se bojí. Někdo se na ní dost vyřádil.
„Omlouvám se,“ zašeptala. Kdyby byla vlk, krčila by se u země s ocasem staženým pod sebou.

Knihu Štvanice vydalo nakladatelství FANTOM Print

Související knihy

Briggs, Patricia

Fantom Print, 2012