Přinášíme vám ukázku z tohoto srdcervoucího díla, jež nese název Měla jsi vůbec někdy rodinu?. Autorem je Bill Clegg a o české vydání knihy se postaralo nakladatelství Domino.

June

Pojede. Sedne do svého subaru kombi a požene se točitými, rozbitými venkovskými cestami, dokud nenarazí na dálnici, která míří na západ, pryč od všeho. Pojede tak dlouho a tak daleko, jak jen to bez pasu půjde, protože ten, který měla, už neexistuje. Zmizel i její řidičák a spolu s ním všechno, co bylo v domě, ale předpokládá, že ho nebude potřebovat, pokud ji nezastaví za překročení povolené rychlosti. Neplánovala, že odjede zrovna tohle ráno, ale když se probudí, osprchuje a pomalu si obleče džíny a modrobílé pruhované bavlněné triko s lodičkovým výstřihem, které nosí už celé týdny, ví, že nastal čas.

Umyje a utře otlučený kávový šálek, keramickou misku a starou stříbrnou lžíci, které používala od chvíle, kdy do vypůjčeného domu dorazila. Pečlivě nádobí potěžká a vrací je do skříňky a příborníku. Nemá co balit, nemusí nic organizovat ani připravovat. Má jen oblečení na sobě a plátěný kabátek, který si navlékla před osmnácti dny, když vyběhla z domu. Zatímco pozvolna provléká ruce obnošenými rukávy, pokouší si vybavit, proč si ho vůbec brala. Bylo v kuchyni chladno? Strhla ho z přeplněného věšáku u vchodových dveří, než vyběhla na zahradu, a snažila se neprobudit nikoho nahoře? Nemůže si vzpomenout. Jakmile začíná procházet události oné noci a následujícího rána, zkoumat každý krok jako při forenzní analýze, přinutí se přestat.

Je štěstí, že má platební kartu a klíčky od auta – našla je v kapsách kabátku –, ale za šťastnou se nepokládá. Nikdo si to o ní nemyslí. Poklady z někdejšího života jí ale nyní umožní opustit město, a to je vše, po čem touží. Nepohání ji neklid ani touha být někde jinde, nýbrž strohé poznání, že její čas na tomto místě vypršel. Dobře, vydechne, jako by vzdala dlouhou, nikam nevedoucí hádku. Vyhlédne z kuchyňského okna na oranžové a červené denivky, jež kvetou za domem, který jí nepatří. Přitiskne dlaně k okrajům dřezu a ze suterénu uslyší, jak sušička, do níž před hodinou naložila vyprané povlečení, oznamuje jediným hlasitým pípnutím splnění povinnosti. Porcelán ji chladí do dlaní. V tichém domě se nyní hlasitě neozývá nic a nikdo. Vrací se ostrá bolest, obrací se v její hrudi a pomalu škrábe. Venku se v jarním větříku pohupují denivky.

Neplakala. Ne ten den, ani na pohřbu, ani potom. Řekla toho málo, nedostává se jí slov, která by potřebovala, a tak je schopná jenom přikyvovat, vrtět hlavou a mávnutím odhánět starostlivé i zvědavce jako hladové komáry. Velitel hasičů a policejní důstojník na otázky spíš odpovídali, než že by je kladli – stará trouba, celou noc unikal plyn a jako tekutina naplnil první patro domu, jiskra nejspíš z vypínače nebo zapalovače, i když se žádný nenašel, výbuch, okamžitý a vše stravující požár. Nezajímali se, proč byla jako jediná ve tři čtvrtě na šest ráno venku. Když se ale policejní důstojník zeptal, zda měl její přítel Luke nějaký důvod, proč by chtěl ublížit jí nebo její rodině, vstala a odešla z kostelního sálu, kde vytvořili improvizované krizové centrum. Tohle je kostel, kde se měla toho dne vdávat její dcera Lolly, na druhé straně silnice a jen kousíček od domu. Před jednou hodinou se začali sjíždět hosté, kteří očekávali svatbu, ale namísto ní našli jen parkoviště přeplněné policejními sedany, sanitkami, hasičskými auty a zpravodajskými vozy. Vzpomíná si, jak vyšla z kostela ke kamarádce Liz, která čekala v autě. Vzpomíná si, jak všichni utichli, lidé přešlapovali a ustupovali jí z cesty. Slyšela, jak kdosi nesměle, nejistě zavolal její jméno, ale nezastavila se ani neotočila. Než došla na vzdálenou stranu parkoviště, ostře vnímala, že je nedotknutelná. Ne kvůli opovržení nebo strachu, ale kvůli nemravnosti své ztráty. Byla neutěšitelná a ta skličující úplnost – všichni zemřeli – utišila i ty, kdo jsou na katastrofy zvyklí. Když otevírala dveře od auta, cítila na sobě oči všech. Vybavuje si, jak periferním pohledem zahlédla ženu, jež se k ní blížila se zdviženou rukou. Jakmile se usadila, přes čelní sklo zřetelně viděla Lukovu matku Lydii – prsatou ženu s barevnou blůzkou a rozvrkočenými dlouhými hnědými vlasy. Toho dne ji potkala už podruhé, a navzdory mocné touze k ní zamířit nedokázala stejně jako předtím té ženě čelit. Jeď, vymáčkla ze sebe k Liz, jež seděla za volantem stejně ochromená a zamlklá jako všichni ostatní na parkovišti.

Policie se jí nikdy znovu nevyptávala, co se stalo tu noc a následující ráno. I přátelé jí přestali klást ty stále stejné nicneříkající otázky – jestli je v pohodě, jestli něco nepotřebuje –, když na ně neodpovídala. Chabé pousmání, tupý pohled a odvrácení hlavy odradily dokonce i ty nejvytrvalejší. Zvlášť úporná byla redaktorka ranních zpráv. Lidé chtějí vědět, jak přežíváte, oznámila jí před obřadní síní ta ženská, která působí v televizi už od sedmdesátých let, ale nemá ve tváři jedinou vrásku. Nepřežil nikdo, odpověděla jí a potom tiše dodala: Přestaňte. Žena uposlechla. Nakonec odjeli všichni, kdo do města dorazili na Lollyinu svatbu, otázky ustaly a ona byla ve věku dvaapadesáti let poprvé v životě sama. Během prvního týdne i poté odmítala truchlit, zhroutit se nebo jakýmkoli způsobem zahájit proces, jímž by se přiblížila návratu do nového a nyní prázdného světa či začala znovu, jak ji vybízel kdosi na dobře myšleném, ale nepodepsaném lístku doprovázejícím jednu ze stovek kondolencí.

Zapne si kabátek a pustí se do zavírání a zamykání oken malé chaty, kterou jí pronajala malířka, již kdysi zastupovala. To místo je tvoje, řekla jí Maxine toho dne do mobilu, jak dlouho je budeš potřebovat. Maxine byla v Minneapolisu, když se to přihodilo. June pořád nebylo jasné, jak se to tak rychle doslechla a jak mohla hned vědět, co je potřeba. Usoudila, že někteří lidé se prostě v takových příšerných chvílích zázračně objeví a přesně vědí, co udělat, jaké místo vyplnit. Chata byla na opačném konci Wellsu, stejného městečka v Litchfield County v Connecticutu, kde stával její dům, kam devatenáct let jezdila na víkendy a poslední tři roky se tam nastěhovala nastálo. Maxinin zaprášený, stísněný domeček je dostatečně vzdálený a nepovědomý, aby se tyto týdny daly unést. Že by se něco dalo unést, bylo ovšem zahanbující náhlé odhalení. Jak to, že jsem tady? Proč? Tyto otázky si povolí, ale ostatní od sebe odhání. Je lepší klást si takové, na něž neumí odpovědět.

Odmítla hospitalizaci v místní nemocnici i sedativa a stabilizátory nálady, přestože jí pár lidí nabízelo, že jí seženou předpis. Není co stabilizovat, pomyslí si. Není proč být stabilní. V chatce se každý den budila až po poledni, přešla od postele k židli u kuchyňského stolu, ke gauči a nakonec zpátky do postele. Jen zabírala místo a snášela každou minutu, dokud nepřešla další a pak zase další.

Zhasne světlo v kuchyni, zamkne přední dveře a zasune klíč pod květináč s muškáty, který se nebezpečně naklání směrem k okraji verandy. Váhavě se vydá od domu k autu a uvědomuje si, že tyhle schody jsou nejspíš to poslední, co z tohoto místa uvidí. Naslouchá ptákům a přitom uvažuje, co čeká, že uslyší. Sbohem? Nadávky? Pomyslí si, že ptáci všechno vidí, ale pro jednou mlčí. Pod vysokým baldachýnem akácií, jež se klenou mezi chatou a příjezdovou cestou, kde zaparkovala auto, panuje ticho, ozývá se jen slabý bzukot chřadnoucích cikád, které se před několika týdny probraly ze sedmnáctiletého spánku, aby se spářily, naplnily svět elektrizujícím cvrčením a zemřely. Týden před Lollyinou svatbou působilo jejich náhlé vyrojení jako překrásné znamení. Ve zpravodajství na začátku léta jako by se nemluvilo o ničem jiném. Jejich odcházení se teď zdá stejně případné jako tehdy zrození.

June seběhne posledních pár schodů, prudce otevře dveře u auta, nasedne a rychle zabouchne. Pohrává si s klíči, nemůže najít ten správný. Prohlíží si všechny čtyři, které má na kroužku, jako by ji každý z nich zradil: jeden od subaru, druhý od vstupních dveří jejího domu, třetí od Lukovy dodávky a jeden starý, který jí zůstal po pronajatém autě z města. Všechny kromě klíče od subaru stáhne z kroužku a upustí je do držáku nápojů vedle sedadla. Otočí klíčkem v zapalování, a zatímco se motor probouzí k životu, znovu si uvědomí, že je vzhůru a ve skutečném světě, ne ve fantaskní noční můře. Tohle je svět, říká si s trpkými pochybami a tupě sevře prsty volant.

Vycouvá s černým subaru z příjezdové cesty, zařadí rychlost a pomalu se sune úzkou polní cestou, dokud nenajede na rychlostní silnici Route 4. Na čerpací stanici v Cornwallu doplní palivo a jede dál, dokud se na jihu nenapojí na Route 7 s mnoha zákruty, klopenými zatáčkami a vysokými, trávou zarostlými krajnicemi. Na prázdném úseku cesty vyloví z držáku nápojů všechny tři klíče a prudkým pohybem je vyhodí z auta. Zavře okénko, přitlačí nohu na plynový pedál a přežene se kolem dvou skvrnitých koloušků, kteří klopýtají kousek od své matky. Po celou dobu, co pendlovala mezi Connecticutem a Manhattanem, se podél cesty vždy nerušeně pásly desítky jelenů a nevěnovaly pozornost tomu, že auta sviští jen pár metrů od nich. Napadne ji, jak často se asi některý z nich připlete na silnici, a představí si, kolikrát ona sama i všichni ostatní řidiči v těchto místech unikli jen o fous, vydechli si a děkovali bohu, že to mají za sebou. Pomyslí na nešťastníky, jimž se vyváznout nepodařilo, a na příšerné katastrofy, které ta tupá a překrásná stvoření mnohokrát způsobila. Zrychlí, až překročí rychlostní limit… 80, 90, 100… Jak se auto otřásá, uvažuje, kolik lidí tady umřelo, kolik těl vytahovali z pokrouceného plechu, kolik tu leželo mrtvol zuhelnatělých do podoby, jež už se nepodobala lidské bytosti. Dlaně na volantu jí zvlhnou, a tak si je otře do kalhot. Lehký kabátek je těsný a brání jí ve volném pohybu, ale nechce zastavovat, aby si ho svlékla. Mine další skupinku zvěře – laň, mladého jelena a kolouška s roztřesenýma dlouhýma nohama – a v tu chvíli si představí pohromu: roztříštěné sklo, skřípění pneumatik, pozůstalé, kteří identifikují mrtvé. Dýchá rychle a povrchně a je jí příšerné vedro. Jižně od vesnice Kent dorazí k otevřenému úseku, kde se po obou stranách cesty táhnou kukuřičná pole. Rychlost už překročila stovku a okénka se třesou v rámech. Detailněji, než by jí bylo milé, si představí scénu lemovanou žlutými policejními páskami, světla policejních a požárních aut, plameny a kouř na silnici, sanitky a vozy rychlé záchranné služby, jejichž přítomnost je zcela zbytečná.

Vidí před očima zmatené přeživší, kteří se bezcílně potácí kolem. Točí se kolem nich a doslova překypuje otázkami. Kdo seděl za volantem? Kdo se zrovna v nesprávnou chvíli podíval jinam? Kdo ladil stanice v rádiu a nevěnoval pozornost řízení? Kdo se naklonil do kabelky pro mentolku nebo zapalovač a kvůli tomu přišel o všechno, na čem mu záleželo? Uvažuje, kolik lidí asi vyvázlo z havárie bez jediného škrábnutí. A kolik z těch živých klikařů se před srážkou zrovna s někým dohadovalo? Kdo se hádal s někým, koho miluje? Dlouho vyčkával, až nevratně vypustil slova, která říkal jenom pro tu jistotu, že právě jimi druhého nejvíc raní. Slova, jež dokážou tnout rychle a hluboko a způsobí zranění, které může zahojit jen čas, jenomže toho už se nedostává. No jo, lidi, zamumlá něco mezi nadávkou a útěšným slovem. Vidí je, jak se zhroucení a osamocení choulí u krajnice.

Oblečení má nasáklé potem a dlaně na volantu se jí chvějí. Protijedoucí auto na ni zabliká, takže si uvědomí, že pokuta za rychlou jízdu by její útěk ukončila. Nemá u sebe žádný doklad, kartu sociálního pojištění ani rodný list, nic, co by potřebovala k získání nového řidičáku. Zpomalí na osmdesát a nechá se předjet zelenou dodávkou. Všiml si řidič toho zablikání? Podle toho, jak rychle jede, nejspíš ne. Sleduje, jak dodávka mizí za zatáčkou, a pomyslí si, že si nikdy nevšímáme těch správných věcí, dokud není příliš pozdě.

Otevře okénko a do auta se opře nápor větru, ochlazuje jí vlhkou kůži a rozfoukává prošedivělé blond vlasy dlouhé po ramena. Nemyla si je několik týdnů, takže je stáhla do krátkého culíku. Po pravé straně se blizoučko u nebezpečné cesty klikatí řeka Housatonic a polední slunce pableskuje na líném proudu. Uvolní se, ani ne tak kvůli chladnému vzduchu, spíš díky jeho víření. Otevře i okénko na straně spolujezdce, a jakmile vycítí narůstající chaos, udělá totéž se dvěma zadními. Auto doslova vybuchne větrem. Vybaví si, jak kdysi dávno Lolly měla kreslicí tabulku a jak byla rozčilená, když s ní kamarádka zatřásla a tím se setřel pečlivý neznámý nápis. Vzpomíná, jak Lolly ječela – pronikavě, zběsile, rozhořčeně – a jak se nechtěla nechat uklidnit ani na sebe nechat sáhnout. Uběhl pak rok, než Lolly dovolila kamarádce přijít si k ní zase hrát. Její dcera se uměla hněvat už jako malá.

June zavře oči a představí si větrem zmítané auto jako kreslicí tabulku ženoucí se kupředu. Drsný vzduch ji celou stírá. Slyší ten zvláštní zvuk, jak rozvířený písek naráží do plastu a kovu, a trik na chvíli zafunguje. Vyprázdní si mysl. Fantazie o dopravních nehodách a jejich rozlítostněných vinících zmizí. Vypaří se dokonce i Lolly – zuřící a s tváří smáčenou slzami.

June se zaboří do sedadla a zpomalí na rychlost těsně pod limitem. Mine farmářský stánek, novou drogerii CVS na místě, kde kdysi bývala videopůjčovna, celé míle polorozpadlých kamenných zdí a zaprášený bílý domek s růžovým nápisem, který jeho průčelí zdobil snad odnepaměti. Přes černá písmena hlásající OBCHOD S KAMENY se táhl světle modrý nápis KRYSTALY. Celá léta míjela cestou to samé a každý objekt označoval vzdálenost mezi dvěma životy, jež dlouho pokládala za jeden. Znovu si snaží představit kreslicí tabulku – tentokrát chce vymazat vzpomínky na splašené páteční úprky z města a příliš brzké návraty v neděli večer s Lolly na zadním sedadle a Adamem za volantem, jak řídí jako obvykle příliš rychle. June se obracela z jednoho na druhého, mluvila o učitelích a trenérech ve škole, o filmu, na který večer půjdou, a co si dají k večeři. Cesty autem jim ubíhaly rychle a patřily k těm nejméně komplikovaným součástem jejich života. Vzpomínka jí sebere dech a překvapí touhou po době, na niž takřka nikdy nemyslela v dobrém. Kéž by bylo všechno pořád tak snadné jako tohle: oni tři v autě míří domů.

Řeka zmizí z dohledu a ona zpomalí na třicet, protože se blíží k půlkilometrovému úseku, o němž každý, kdo tudy pravidelně jezdí, ví, že je na něm radar. Přejede z Kentu do New Milfordu a mine restauraci McDonald’s, kterou dlouho považovala za neoficiální hranici mezi venkovem a předměstím. Na parkovišti lezou z otevřených dveří tmavě zelené dodávky děti jako klauni z cirkusové maringotky a netrpělivě postávají před řadou komplikovaných motorek zaparkovaných před restaurací. Za nimi kluše mladík a v dokonale sladěném tempu ho doprovází statný hnědý labrador. Před starou čerpací stanicí se zatlučenými okny a odstraněnými pumpami přeběhnou silnici. June si vybavuje, že tam v letech, kdy tudy projížděla často, dvakrát nebo třikrát tankovala, ale nevzpomíná si, kdy zavřeli. Z popraskaného asfaltu parkoviště vyrůstá plevel. Sleduje, jak labrador obkroužil zanedbaný trs pampelišek a trávy, zvedl nohu a vymočil se. Jeho pán trpělivě vyklusával na místě o pár metrů dál.

Světla vepředu přebliknou na červenou, a tak zastaví za dalším subaru, tentokrát tmavě zeleným, novějším a zřejmě zaplněným teenagery. Vyhýbá se pohledu na ně, namísto toho se zaměří na modrou connecticutskou poznávací značku a nálepky z nantucketského trajektu, které se odlupují ze zadního okénka. Z blízké hasičské základny se ozve siréna signalizující poledne. Zvuk je zpočátku tichý a měkký jako lesní roh, ale postupně stoupá do vysokého halasného vytí, tak hlasitého a drtivého, že si musí přitisknout na uši tenké lněné rukávy svého kabátku. Na semaforu konečně naskočí zelená a June v tu chvíli zavře všechna okénka. Řidič autobusu za ní zmáčkne klakson – jednou, zdvořile –, a tak pomalu sundá nohu z brzdy a auto se rozjede dopředu.

Siréna utichne, vzduch v autě znovu znehybní. June míjí restaurace, obchody s oblečením a supermarkety, kolem nichž léta jezdí, ale nikdy v nich nebyla. Ve výlohách visí nápisy OTEVŘENO a u prodejního salonu Cadillac se ve větru třepotají úzké pestrobarevné vlaječky. Ve zpětném zrcátku sleduje, jak se to všechno zmenšuje.

—————————–

O autorovi

Bill Clegg se narodil v roce 1970, pochází z New Yorku a dlouhá léta se živil jako literární agent. Možná právě na základě této své zkušenosti z druhé strany barikády se rozhodl sám začít věnovat literární kariéře. Je autorem několika memoárů a svými články přispívá do The New York Times, Esquire, New York magazine, The Guardian nebo Harper’s Bazaar.

Zatím největšího ohlasu se dostalo jeho beletristické prvotině s názvem Měla jsi vůbec někdy rodinu?, která se těší jak zájmu čtenářů, tak kritiků (a to dokonce i z řad světoznámých autorů) a za niž byl v roce 2015 navržen na prestižní Man Booker Prize.

Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Domino

Nakladatelství  Domino vzniklo v roce 1997. Od té doby vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku. Základ přitom zůstává stejný: ve všech edicích se našim čtenářům snažíme nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Mezi nejúspěšnější autory patří Jeffery Deaver, Robert Ludlum, Michael Connelly, Steve Berry, Martina Cole, Lisa Jackson, Caroline Kepnes, Mo Hayder, S. J. Bolton, Adele Parks, Tess Stimson, Lucy Dawson, Rowan Coleman.

Související knihy

Clegg, Bill

Domino, 2017