Říct o někom, že je blázen, je snadné. Ale co takhle si raději zjistit něco o duševních nemocech? Když si přečteme knížku od psychiatra a psychologa Miroslava Orla Na Freuda já nemám čas, doktore, kterou vydalo nakladatelství Portál, určitě o nich budeme vědět daleko víc.

Útlá knížečka, která mi padla do oka nejen díky zajímavému názvu, ale zaujala mě na ní i obálka, ze které dýchá pohoda. Tak nějak si představuji i ordinaci doktora Portsteina, průvodce knížkou, zkušeného a laskavého psychiatra.

Deset krátkých kapitolek, deset příběhů a deset duševních nemocí. Pobavil mě příběh o mánii, i když ve skutečnosti na této nemoci nic vtipného není, bylo mi líto pana Glandara, jehož manželka trpí Alzheimerovou demencí. Každý si občas dáme nějakou tu skleničku, ale určitě nikdo z nás nechce skončit v deliriu tremens. Děsivá je panická porucha, kterou bych podle popisu v knížce opravdu nikomu nepřála. Těžký musí být i život s obsedantně-kompulzivní poruchou.

Na konci každého příběhu je nemoc jednoduše popsána, takže i laik pochopí, o co vlastně v tom kterém případu jde. Líbí se mi, že nás autor nezahlcuje množstvím odborných faktů, ale přitom se dozvíme o dané problematice spoustu věcí.

Poslední tři kapitoly jsou víceméně teoretické – i když autor nejde příliš do hloubky, dotýká se zajímavých témat: kde se vlastně nemoci duše berou, jaké máme možnosti léčby, jak se vyvíjela psychiatrie v průběhu let. Mě zaujala především transpersonální psychologie, která vyzdvihuje význam duchovního rozměru člověka.

Samozřejmě že nikdo z nás nechce být nemocný, nikdo z nás nechce být označovaný za „blázna“, ale dovolím si použít velmi pravdivý úryvek z knížky:

„Nikdy nevíme, jak sami jednou skončíme,“ sklonil lehce hlavu. „Dokud jsme mladí a plní sil, máme pocit, že se nám nic nemůže stát, že nemoci se dějí jen druhým. Může nám dokonce připadat samozřejmé, že ani nezestárneme – tak to v mládí bývá. I já jsem kdysi měl ten pocit. I Mary ho měla…“

Knížku jsem četla nejen kvůli sobě, ale i kvůli babičce, která trpí Alzheimerovou demencí, kvůli otci, který propadl závislosti na hracích automatech, kvůli kamarádce, která má úzkostné stavy. Nechci je jen označit za cvoky, chci se do nich alespoň trošku vcítit, vědět o jejich problémech víc. A v tom mi čtení knížky pomohlo. Vyšlo už i pokračování – A co řeknete teď, doktore? Ráda si ho přečtu také.

Související knihy

Orel, Miroslav

Portál, 2015

Orel, Miroslav

Portál, 2017