Melancholická procházka, Tento večer, Hledání přítomného času, to jsou názvy tří ze čtyř básnických sbírek, které Ivan Blatný vydal ve čtyřicátých letech před svým odchodem do anglického exilu. Názvy jako by stigmatizovaly i moji cestu za nově vydaným svazkem Blatného básní napsaných v Anglii.

Je večer 27. září 2017, blíží se sedmá hodina, melancholicky procházím uličkami Starého Města a v jejich spleti hledám Literární kavárnu v Řetězové ulici. Vcházím do přítmí přízemního prostoru kavárny, abych se po schodech vnořila do tajemně nasvětleného podzemí, svým klenutím připomínajícího dávné časy. V popředí sálu spolu tlumeně hovoří ti, kteří budou hlavními aktéry večera: šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek a literární vědec a kritik Jiří Trávníček. Vpravo od nich postává literární publicista a recitátor Mirek Kovářík s mladým adeptem básnického umění, nalevo od nich u společného stolku sedí básník a redaktor Vladimír Janovic a literární kritik, historik a editor Vladimír Karfík. Mezi jmenovanými se s kabely a reprodukční aparaturou proplétá hudební skladatel, libretista a muzikolog Miloš Orson Štědroň. Pomalu přicházejí další hosté. Prostor se zaplňuje, večer o poetickém díle a především s poezií Ivana Blatného může začít.

Stojící Petr Bílek, sedící Jiří Trávníček

Počáteční téma debaty, nastolené průvodcem večera Petrem Bílkem, se dotýká editorské práce Martina Reinera (v tento čas pobývajícího v Římě), jenž ne vždy „respektoval zlaté zákony editorské“. Jak se zdá, málokdo z přítomných má chuť se k problému vyjádřit. Nicméně Jiří Trávníček – třebaže čekal, „že tuhle otázku nedostane“ – pomocí pohádkového obrazu uznává, že se Reinerovi „podařilo vysekat princeznu z roští“; tj. z více než pěti tisíc básní z pozůstalosti vybrat ty, které jsou pro toto období reprezentativní.

Druhý okruh otázek je cílen na ty, jež poezie Ivana Blatného oslovila, inspirovala, strhla. Kromě jiných se o svých „dotecích“ s Blatného poezií rozpovídá Mirek Kovářík. Vzpomíná na šedesátá léta, kdy ve svém poetickém rozhlasovém pořadu Zelené peří uváděl poezii generačních druhů Blatného – Jiřího Ortena, Jiřího Koláře, Ivana Slavíka, a pochopitelně i samého Ivana Blatného. Jelikož ne všechna jména těchto básníků mohla být v té době nahlas připomínána, Mirek Kovářík „kamufloval večery jako Básně o Brně“. V době normalizace byl pořad zakázán. Byv tedy vyhoštěn z vysílání Československého rozhlasu, pokračoval ve své činnosti propagátora české poezie, tedy i díla Blatného, a recitátora v pražském klubu Rubín a v brněnském Studiu Horizont.

„Blatný mě držel, jen takto se dalo přežít.“

A pak Mirek Kovářík strhujícím způsobem, svědčícím o jeho skutečně niterném splynutí s Blatného básnickým textem, recitoval Terrestris, rozsáhlou báseň ze sbírky Hledání přítomného času, skladby, která je podle Kováříka „zárodkem všeho dalšího, co Blatného potkalo“.

K třetímu tématu, vztahujícímu se k poetice Blatného veršů a její blízkosti k básnickému výrazu Skupiny 42 či naopak její svébytnosti, mají co říci ti, kteří se jí zabývají z pohledu literárních teoretiků a kritiků. Jiří Trávníček poukazuje na napomínání Jindřicha Chalupeckého, mluvčího Skupiny 42, adresované Blatnému; má jej k tomu, aby nebyl ve svých verších tolik zpěvný (což vedlo tvůrce k tomu, že jeho sbírka Tento večer se stala „erbovní sbírkou Skupiny 42“). Naopak Vladimír Janovic připomíná, že v Anglii se Blatný vrací ke svým východiskům, k melodičnosti, k formě, tak jak jsou patrné v jeho básních shrnutých do souborů Paní Jitřenka či Melancholická pouť.

Vladimír Janovic (a vlevo za ním Jan Štolba z Literárních novin)

K fenoménu melodičnosti Blatného básnických textů se vyjadřuje také Miloš Orson Štědroň.

„V osmaosmdesátém roce ve svých patnácti letech jsem se seznámil s Pomocnou školou Bixley, kterou mi převezl otec z Ameriky. V devadesátých letech a na přelomu roku 2000 jsem použil její verše v některých svých písních, ve verších je potenciál hudebnosti. Nakonec jsem z toho zkomponoval Kabaret Blatný; ve shodě s Blatného asociační poetikou jsem se stejnou metodou snažil vytvořit obrys jeho života.“

Poté Štědroň nechává zaznít ukázku z inscenace Kabaretu Blatný.

Závěrečná část večera se soustředí na nejnovější soubor básníkových veršů, na sbírku Jde pražské dítě domů z bia… Moderátor besedy Petr Bílek při četbě svazku narazil na tři motivy: na motiv Kunštátu (sem Blatný během 2. světové války jezdil za Františkem Halasem), na makaronštinu (střídání česky psaných veršů s verši složenými v angličtině) a na něco, co Reiner nazval „šaškovskou čepicí“. Poslední motiv jej vede k otázce, s níž se obrací na Jiřího Trávníčka: „Bylo to klaunovství záměrné, či nikoli?“

„To se už asi nedozvíme,“ připouští dotázaný. „Ale při četbě narážíme na to, jak suše reflektuje svůj stav, vzápětí pak sahá po klaunovství, do toho střelí existenciální tvrzení.“

Besedu završuje Mirek Kovářík citací jednoho verše ze sbírky Tento večer, verše, v němž o sobě a o svém pohledu na svět básník Ivan Blatný říká vše: Každý okamžik je hoden básně.

Melancholicky jdu pražskými ulicemi domů a snažím se v přítomném čase nalézat báseň…

Související knihy

Blatný, Ivan

Druhé město, 2017