Pro myslivce je to však především čas krále lesů, pyšných jelenů a opatrných laní. Čas lovu hrdých paroháčů, trubačů vítajících období říje, kdy v létě nastřádaná energie se musí vybít ať už pokládáním laní nebo souboji se soky, kteří také touží po slastech pána harému.
Více než třicet let jsem toto období prožíval v Jeseníkách, v krajině drsných hor, zurčících potůčků a mlčenlivých lesních velikánů. Vídával jsem jelení stařešiny i bujné mladíky; když jsem měl možnost – díky přátelství tamějších lesníků – ulovit paroháče, byl to pro mne vždy vrcholný zážitek. Dodnes mám v loveckém pokojíčku deset poctivě zasloužených trofejí, většina patří do kategorie „personálních jelenů“, ale to nijak nesnižuje jejich hodnotu a především sílu a krásu prožitku z lovu krále lesa.
V devadesátých letech minulého století jsem Jeseníky opustil. Bolelo to, hodně to bolelo, ale změny, které do myslivosti vnesli novodobí vládci v zelených uniformách, převrátily všechny hodnoty, které jsem vyznával. Osud mi však nabídl neuvěřitelnou příležitost: Oderské vrchy. Na samém konci devadesátých let mi svitlo světélko naděje a já se za tou jiskřičkou vydal…

Vysoká, mohutná bříza u paseky s nově vysazenými doubky. Jejím okrajem protéká uzounký potůček, kolem raší olšičky. Z posedu, který mi noví kamarádi postavili u břízy pamětnice, vidím plácek obkroužený janovcem a zakrslými jívami. Je tam ještě starý pařez a v něm se bělá kus kamenné soli. Půda je zbavena travního porostu, protože večer co večer vytahuje z blízké houštiny tlupa černé, aby posbírala zrnka kukuřice, která tam rozsévám jako obětinu. V září dozrávají na mé zahradě jablka dnes už vzácné odrůdy – jaderničky. Voňavá, sladká sklizeň, jejíž část v batohu přináším a nabízím zvěři jako zákusek. Černá bere, sem tam přichází ochutnat srnec šesterák, moje utajená chlouba, a někdy bojácně přivádí k pochoutce srna své srnče. Kochám se pohledem na zdravou zvěř, trpělivě čekám, až selata ještě povyrostou, abych si vybral zasloužený desátek.
Večer dýchá chladem, měsíc se zakulacuje; už sedávám v posedovém vaku a ruce ohřívám v kapse vyložené beránkem. V houštině brouká bachyně a tiší rozverná selata. Tlupa se blíží, dnes jsem odhodlán odjistit kulovnici a ulovit nejvyspělejšího kňourka. Je to rarach, neposeda, který sourozencům nepřeje a odhání je od večeře. Měsíc mi v tom loveckém záměru zdatně napomáhá: plácek je ozářen jako jeviště přírodní scenérie. Už slyším šustot v listí, černá není daleko. Najednou však bachyně zavětří a vzápětí slyším varovné pfuff!
Zklamání a otázka: Proč? Co černou zradilo?
Les mlčí. Minuty ubíhají. Pokládám pušku a ruce opět zasouvám do tepla. Ještě se mi nechce domů, ještě je stále naděje, že zvěř přijde…
Za mými zády praskne větev. Těžký došlap. To není cupitání selat ani opatrný pohyb srnčího. Je to zcela nový zvuk…
Příchozí míjí posed ani ne na patnáct kroků. Z temna smrčí se šine do osvětlené prostory – jelen! A jaký jelen! Hmatám po dalekohledu, abych si vzácného návštěvníka prohlédl.  Věru, ten pohled stojí za to. Mohutná stavba těla, hříva na silném krku – a to paroží! Neuvěřitelné! Rozpíná se téměř v přímce do stran, lodyhy jsou – ploché, až připomínají placatinu loveckého salámu. Počítám výsady: očník, nadočník, opěrák, vidlice… Všechno stejně dlouhé, neuvěřitelně dlouhé. Dívám se na unikátního paroháče, nevídaného oboustranného desateráka, kterého by každý jesenický jelenář bez váhání určil k odstřelu.
Napětím takřka nedýchám. Pozoruji jelena, jak bere jablka a slyším chroupání. Vysbíral je do posledního, kukuřicí pohrdl a pak zatáhl zpátky, do míst, odkud přišel.
Přijde ještě příště?
Natahal jsem k bříze téměř celou úrodu jaderniček. Zřejmě mu zachutnaly, protože na ně chodil pravidelně, dokonce jsem se jelena dočkal i v pozdním odpoledni. Nic nebránilo tomu, abych ho ulovil. Nic, kromě toho, že jsem se zavázal v tomto oderském revíru nelovit trofejovou zvěř, pouze jsem se chtěl věnovat odlovu divočáků. Také jsem toho jelena zatajil všem mysliveckým kolegům. Byl mým tajemstvím,  nějak jsem si ho přivlastnil a – chránil. Stejně jako jsem zatajil další jeleny, s nimiž jsem se v budoucnu potkával. A že jich nebylo málo.
Pláňavy. Kousek louky a za ní nekonečná pole. Na rozhraní bažina hojně navštěvována divočáky. Miloval jsem západy slunce, dlouhé stíny stromů, hřivnáče v korunách věkovitých dubů, kde si cpali volátka žaludy, aby nabrali sílu pro cestu za teplem. To, co spadlo pod duby, patřilo černé. Však jsem tam ulovil hezkých pár selat a lončáků. Jednoho zářijového večera jsem se však dočkal překvapení. Začalo to zalámáním v lese za mými zády. K okraji louky se blížila zvěř. Po chvíli jsem zaslechl třepnutí slechů. To u divočáků není zvykem. Tušil jsem, že mým hostem bude vysoká. A byla! Najednou stál kus pod dubem. Jelen, starý, prastarý, jak svědčila jeho postava s mohutným břichem a ještě mohutnější hřívou. A to paroží! Myslivče, protři si zrak, vyčisti okulár dalekohledu a dívej se! Ohromně dlouhé lodyhy bez jediné výsady. Hroty metrových špic se blýskají, síla lodyh, které vyrůstají z objemných růží, je srovnatelná s jeleními slechy. V Jeseníkách bych neváhal, tady jsem dodržel slib, ale jelena jsem popsal mysliveckému hospodáři. Důvodem byla obava z toho, co tento škůdník může napáchat v říji.
Byl jsem  však jediný, kdo měl štěstí. Toho paroháče už v našem revíru nikdo z kolegů myslivců nespatřil.

Léta plynula. Zažíval jsem srpnová horka, sedával u strnišť, šoulal lesními chodníčky, kde mě šlahouny ostružiní šlehaly přes lýtka a omlouvaly se za příkoří sladkostí svých plodů. Kolik jsem za ten čas potkal jelenů! Kdybych si dělal čárky, pivní tácek by nestačil, byly by to čárky dlouhé i krátké. Podle délky paroží.  Většinou to byli mladíci: špičáčci, vidláčci, šesteráčci, osmeráci. Některá paroží předurčovala nositele k odstřelu. Ale někdy jsem potkal kapitální jeleny; bylo to v době, kdy na Libavé začali vysokou lovit ve velkém, doslova ji vybíjeli. Zvěř opouštěla vojenské prostory, hledala klid v okolních revírech. Spatřil jsem korunové dvanácteráky, šestnácteráky, dokonce jsem nad Hlubočcem potkal jelena, kde jsem se nějak nemohl výsad dopočítat. Monumentální patrová koruna mi učarovala, délka očníků patřila spíše karpatskému typu jelena a síla lodyh byla zdůrazněna jejich černí. Jak jelen táhl lesem, provázel jsem ho očima až do chvíle, kdy mi zmizel za terénním zlomem. Obkročil jsem sedací hůl a pušku položil na kolena. Najednou jsem pocítil tíhu dvaceti let, která jsem v Oderských vrších prožil. Sedmdesátka mi ozdobila hlavu bělostí vlasů.
Seděl jsem tenkrát na lesní cestě dlouho, velmi dlouho. Vzpomínám si, že jsem se usmíval. Myšlenky letěly hlavou, vybavovaly se mi obrazy, momenty setkání se zvěří. Tři jelínci v pasece u výškovické hájenky, pět jelenů, které jsem pozoroval ze své první kazatelny, kteří tam pravidelně navštěvovali slanisko a pak táhli na blízká pole. Mlýnská cesta, hlubočské lány řepky a kukuřice, jeleni v nekonečném poli pšenici, které se táhlo kolem hřbitova osady Ohrada… A další a další kusy nádherné vysoké v partiích Skřipova a Jakubčovic. Jednoho srpnového rána to byl jelínek šesteráček, který do mne málem vrazil pod kazatelnou mého přítele Jana. Oba jsem se tehdy polekali…
Inu, mohl jsem své jelení trofeje z Jeseníků rozmnožit a obohatit trofejemi z Oderských vrchů. Nestalo se. Nikdy jsem nezatoužil zamířit a složit vybraného paroháče do lesní prsti. Jen jsem se radoval z každého setkání a nosil na vnadiště zralá, vonící jablka, abych jim zpestřil jídelníček.
Září – měsíc zrání jablek. Ušlechtilých to plodů našich zahrad. To je jeden pohled. Ten druhý, ten, k němuž jsem dospěl po setkání s kapitálním jelenem nebývalé síly, mě přivedl k větě, kterou jsem vyslovil do ticha lesa: „Dozrál jsi, kamaráde, i ty jsi dozrál! Dnes už vážíš cenu každého života, každého prožitku, každé krásy mnohočetných rán i večerů. Jsi v tomto směru nesmírně bohatý a přece vše, co jsi za život nasbíral a uložil do svého nitra, do své paměti, neváží víc než dech, než závan větříku, který přináší vůni dálek, vůni tajemna přírodních zákoutí, vůni stejně nehmotnou, a přece tak zřetelnou. Někdo tomu říká moudrost, někdo prozření. A ono to není nic prostšího než život sám…

Jak to řekl římský filozof Seneca? „Je dobré nikoli pouze žít, nýbrž dobře žít.“

Štěpán Neuwirth

---

Štěpán Neuwirth (1944)

Novinář, publicista, spisovatel. Do literatury vstoupil románem Pazderna, který publikoval v Ostravském večerníku (1977/78) pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Na přelomu let 2002/2003 napsal řadu esejů, v nichž zaujímá kritický postoj k vývoji naší země po roce 1989. Soubor esejů, který nazval Zastavení uprostřed života, nebyl oficiálně nikdy vydán, protože nakladatelé se obávali reakce tehdejší politické garnitury. Eseje byly tedy šířeny jednak po internetu, jednak samizdatovou formou. Další část tvorby věnoval dětem: Pohádky s vůní luk a lesů (2 vydání), Srna z olšového mlází (3 vydání), Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů. Z přírodních námětů čerpají knihy pro dospělé: Povídky od loveckého krbu (3 vydání), Dříve než zemřou řeky, Toulky nejen s kulovnicí, Ostroretky v proudu, Lovci v krajině divokých sviní (2 vydání), Vyznání krajině, Nejkrásnější ze vzpomínek.
Z jedenáctiletého působení ve funkci tiskového mluvčího ostravské fakultní nemocnice vytěžil knihu Tep nemocnice, která získala v roce 2003 prestižní literární cenu E. E. Kische. Toto téma později rozšířil knihou Puls nemocnice(2 vydání). Jako spoluautor se podílel na monografii Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou. Spoluautorsky rovněž přispěl do antologie mysliveckých povídek v knihách Myslivecká vyznání a Z lesů, luk a strání. Rovněž přispíval do časopisu Myslivost a jeho příloh Myslivecké zábavy. Autorovy povídky se pravidelně objevují v Magazínu myslivosti.
Dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava a Olomouc zvlášť vynikala v pořadech Dagmar Misařové – Apetýt a Petra Breitkopfa – Větrník. Byl protagonistou a někdy i spoluautorem pořadů České televize (např. Krásná neznámá, Jak se máte, sousede, Náš venkov a další).
K posledním autorovým dílům patří kniha povídek Když myslivci vyprávějí, přepracovaný román Pazderna a výběr z díla Zelené dědictví.

Úvodní fotka pochází ze stránek freephotosbank.com.

Související knihy

Zelené dědictví
výběr z díla

Neuwirth, Štěpán

OPTYS, spol. s r.o., 2017

Nejkrásnější ze vzpomínek

Neuwirth, Štěpán

OPTYS, spol. s r.o., 2012

Dříve než zemřou řeky

Neuwirth, Štěpán

Repronis, 2011

Pazderna

Neuwirth, Štěpán

OPTYS, spol. s r.o., 2014

Pohádky s vůní luk a lesů

Neuwirth, Štěpán

OPTYS, spol. s r.o., 2013