Přinášíme vám ukázku z knihy Odvrácená strana konce, kterou vydalo nakladatelství Domino v edici Napětí.

Boschovi nevadilo čekat. Měl opravdu nádherný výhled. Nechtělo se mu sedět na gauči v místnosti pro hosty; namísto toho stál s tváří téměř u skla a shlížel přes střechy domů v centru až k Atlantskému oceánu. Byl v padesátém devátém patře budovy U.S. Bank Tower a Creighton ho nechával čekat, protože takhle to dělal vždy už od doby, kdy pracoval v Parker Center, kde sídlila LAPD. Tam byl ovšem z místnosti pro hosty vidět jen kousek radnice. Creighton se od chvíle, kdy skončil u losangeleské policie přestěhoval jen o pět bloků směrem na západ, ale o to se posunul výš, až do oblačných výšin místních finančních bohů.
Navzdory tomu výhledu však Bosch stejně nechápal, proč si někdo zřizuje kancelář v mrakodrapu. Tohle byla nejvyšší budova západně od Mississippi a už se stala dvakrát cílem teroristických útoků, naštěstí zmařených. Bosch si uměl představit, že kromě standardního stresu z práce musejí každé ráno všichni, kdo sem vstoupí velkými skleněnými dveřmi, pociťovat ještě strach o život. Možná se jim však brzy uleví, protože jen pár bloků odtud vyrůstá další skleněná věž tyčící se až k nebi s názvem Wishire Grand Center. Jakmile bude dokončena, stane se právě tato budova nejvyšší západně od Mississippi a zřejmě převezme i roli vyhledávaného cíle.
Bosch byl nadšený z každé příležitosti podívat se na své město takhle z výšky. Ještě jako mladý detektiv často brával služby navíc jako pozorovatel v jedné z policejních helikoptér, jen aby se mohl proletět nad Los Angeles a připomenout si, jak je nekonečně rozlehlé.
Podíval se pod sebe na dálnici číslo 110 a byla zasekaná až k historickému centru South-Central. Taky si všiml, kolik je na střechách pod ním heliportů. Vrtulník se v poslední době stal dopravním prostředkem prominentů. Do práce v aréně Staples Center prý létali dokonce někteří z lépe placených basketbalistů.
Sklo bylo tak silné, že přes něj neprošel žádný zvuk. Město pod Boschem bylo tiché. Slyšel jen, jak recepční kousek za ním stále dokola zvedá telefon a zdraví: „Trident Security. Co pro vás mohu udělat?“
Boschův pohled padl na rychle se pohybující policejní vůz mířící na jih od Figueroa směrem k čtvrti přezdívané L.A. Live. Viděl velké 01 na víku kufru a poznal, že auto patří Centrální divizi. Brzy se za ním objevil policejní vrtulník s označením LAPD, který letěl níže, než Bosch v tuhle chvíli stál. Bosch ho sledoval pohledem, když ho vyrušil hlas přicházející zezadu.
„Pane Boschi?“
Otočil se a spatřil uprostřed místnosti ženu. Nebyla to ovšem recepční.
„Jmenuji se Gloria. Mluvili jsme spolu po telefonu,“ řekla.
„Aha, ano,“ odpověděl Bosch. „Vy jste asistentka pana Creightona.“
„Ano, ráda vás poznávám. Můžete jít dál.“
„To je fajn. Ještě chvilku a skočil bych dolů.“
Neusmála se. Vyvedla Bosche dveřmi na chodbu, kterou zdobily zarámované akvarely pověšené v dokonalých rozestupech.
„Je to nárazuvzdorné sklo,“ odpověděla. „Vydrží sílu hurikánu kategorie pět.“
„To jsem rád, že to vím,“ poznamenal Bosch. „A dělal jsem si srandu. Váš šéf je známý tím, že nechává lidi čekat, dělal to už jako zástupce vedoucího policejního oddělení.“
„Ale? Opravdu? Tady jsem si ničeho takového nevšimla.“
To Boschovi nedávalo smysl, protože ho právě vyzvedla po patnácti minutách, které uběhly od smluveného času schůzky, na kterou přišel včas.
„Určitě se to dočetl v nějaké příručce pro vedoucí pracovníky, když povyšoval,“ řekl Bosch. „Znáte to, ne? Necháte lidi čekat, i když přijdou přesně. Když je pak pozvete dovnitř, máte navrch a zároveň tím dáváte najevo, že máte spoustu práce.“
„Tuhle obchodní strategii neznám.“
„To je spíš policejní strategie.“
Vešli do kancelářských prostor. V první kanceláři stály dva oddělené stoly. U jednoho seděl muž v obleku, tak dvacetiletý, druhý stůl byl prázdný a Bosch předpokládal, že patří Glorii. Prošli mezi nimi ke dveřím, Gloria je otevřela a ustoupila stranou.
„Račte dál,“ řekla. „Mohu vám přinést vodu?“
„Ne, děkuji,“ odpověděl Bosch. „Není třeba.“
Bosch vstoupil do ještě větší kanceláře, v níž byl pracovní stůl umístěný po levé straně, zatímco v té pravé tvořily dvě pohovky a skleněný konferenční stolek část pro neformální posezení. Creighton seděl za stolem a dával tím najevo, že schůzka s Boschem bude naopak formální.
Už to bylo více než deset let, co Bosch viděl Creightona osobně. Nepamatoval si, kdy se naposledy setkali, ale předpokládal, že to bylo při poradě jednotky, na kterou přišel Creighton učinit nějaké prohlášení týkající se finančních fondů na přesčasy nebo cesťáky. Creighton měl tehdy kromě jiných řídících povinností na starosti finance – nebo spíš hledání skrytých rezerv a šetření. Proslavil se tím, že vydal velmi přísné nařízení týkající se proplácení přesčasů, o které museli zaměstnanci žádat na speciálních zelených formulářích a které museli mít schválené od nadřízeného. Vzhledem k tomu, že schválení, nebo spíše neschválení, přišlo většinou až poté, co byl přesčas odpracován, chápali všichni tenhle nový systém jako snahu odradit policisty od práce přesčas, a nebo, což bylo ještě horší, je měl přimět pracovat přesčas zdarma a bez nároku na náhradní volno. Muselo to být zhruba v téhle době, kdy si Creighton vysloužil univerzálně používanou přezdívku „Kretén“.
Třebaže Creighton krátce poté odešel od policie do soukromého sektoru, jeho „zelené příšery“ se stále používaly. Nezanechal po sobě žádnou historku o odvážné záchranné akci, ani o přestřelce, při níž by zneškodnil gangstera ze samé špičky ledovce. Zanechal po sobě zelený formulář na neproplácení přesčasů.
„Harry, pojď dál,“ řekl Creighton. „Posaď se.“
Bosch přešel ke stolu. Creighton byl o pár let starší než Harry, ale vypadal dobře. Stál za stolem a podával mu ruku. Na sobě měl šedý oblek šitý na míru na jeho udělané tělo. Byly z něj cítit peníze. Bosch mu potřásl pravicí a pak se posadil na druhou stranu stolu. Na tuhle schůzku se nijak zvlášť neoblékl: seděl tu v modrých džínách, modré riflové košili a popelavém manšestrovém saku, které měl už dobrých dvanáct let. Všechny pracovní obleky z dob, kdy ještě sloužil u policie, dnes visely bezpečně uložené v igelitových pytlích. Neměl v úmyslu žádný z nich vytahovat jen kvůli schůzce s Kreténem.
„Jak se máte, šéfe?“ zeptal se.
„Už nejsem šéf,“ odpověděl Creighton se smíchem. „To bylo dávno. Klidně mi říkej Johne.“
„Tak jo, Johne.“
„Promiň, že jsi musel čekat. Měl jsem na telefonu zákazníka a zákazník je až na prvním místě, nemám pravdu?“
„Jasně, v pohodě. Kochal jsem se výhledem z okna.“
Okno za Creightonem nabízelo výhled na opačnou stranu, na severovýchod přes čtvrť s názvem Civic Center až na zasněžené vrcholky hor u San Bernardina. Bosch však hádal, že Creighton si tuhle kancelář nevybral kvůli horám. Tím důvodem bylo spíš správní centrum města Civic Center. Od svého stolu totiž shlížel na věže radnice, budovu policie i na budovu Los Angeles Times. Creighton byl nyní nad všemi.

—————————

Zaujal vás příběh? Pokud ano, můžete si pročíst další ukázku.

—————————

O autorovi

V šestnácti letech se stal  Michael Connelly svědkem zločinu. To ho nasměrovalo nejprve k četbě literatury toho typu a pak i k psaní na to téma. Už jako středoškolák napsal krimi povídku do školního časopisu. O necelých deset let později psal o reálných zločinech do novin a v současnosti je autorem více než desítky knih. Více o autorovi a jeho kompletní tvorbu naleznete na stránkách nakladatele. Namátkou lze jmenovat Hořící pokoj (ukázka), Přeběhlík či Bohové viny a Pád (naše recenze). Též přispěl do knihy Povídky z Manhattanu (naše recenze).

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Už sedmnáct let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku.

Související knihy

Connelly, Michael

Domino, 2017