Koncem srpna 2017 se dlouho očekávaná publikace dočkala vydání. Nakladatelství Jota se může pyšnit unikátní sbírkou, která u nás dosud nemá obdoby: Příběhy mořeplavců – Češi a Slováci, kteří obepluli svět. Jak už název napovídá, jde o soubor příběhů českých a slovenských mořeplavců, konkrétně těch, kteří dokázali obeplout svět. Kniha datuje plavby uskutečněné ve 20.  a 21. století a je historicky první svého druhu. Pochází z rukou mnoha nadšenců. Prvotním iniciátorem autorského kolektivu byl Jiří Denk, jeden z patnácti mořeplavců, kteří se o své zážitky podělili. Z editorského týmu bych měla určitě zmínit Kamilu Hladkou a Marcela Nekvindu.

Žánrově je kniha velmi pestrá. Přes převažující cestopisný charakter zachází někdy až k encyklopedickým detailům, na druhou stranu ale čtenáře chytne za srdce prostým vyprávěním ze života a plavby. Cílem díla bylo inspirovat, poskytnout podrobné informace a hlavně povzbudit snění o modravých dálkách.

Loď Altego na Antarktidě

Jelikož bylo nutné uvézt do obrazu i čtenáře laické až neznalé, najdete v úvodu sbírky část o prvních vlaštovkách českého jachtingu. Každá další kapitola je pak chronologicky zařazené svědectví jednoho z mořeplavců. Některé příběhy se prolínají a jiné dosud neskončily.

Čtenář si může povšimnout jednotného konceptu kapitol: na začátku se dozvíte jméno lodi a stručný popis stěžejních bodů na trase a na samém konci najdete medailonek daného autora. Tím však jednotnost končí.

Z knihy je totiž patrné, že nakladatel všem mořeplavcům doporučil konkrétní body, ke kterým by se měli ve svém vyprávění vyjádřit, a to nejlépe v daném pořadí. Doporučil jim popsat typ konstrukce a autora jejích plánů, materiál lodi, dále také mohli zmínit vlastní jachtařskou průpravu, soutěžní úspěchy a cestu k nim (pokud nějaké byly). Čtenářům také měli prozradit, kdy a proč se rozhodli obeplout svět a co předcházelo vyplutí. A samozřejmě by neškodilo podělit o problémy a nebezpečí, které je během plavby potkaly. Na závěr se měl každý z nich vyjádřit k tomu, co jim plavba dala a vzala.

A tak, zatímco se mnozí (Richard Konkolski, Jiří Denk a další) vzorně drží doporučené osnovy nakladatelství, objevuje se znenadání příběh Julia Ecsi (Sorela), který je zaznamenán formou rozhovoru. V první části kapitoly kapitána Jiřího Albrechta jsou zase otisknuté novinové články. Takový František Sýkora svůj podíl pojal formou deníkových záznamů z plavby. Vlado Porvaznik má styl přímo učebnicový a Ivan Orel dokonce mistrně zkrátil (do cca 50 stran) svou knihu Idioti na plavbě kolem světa. Fakt, že téměř každá kapitola je psána jiným stylem, dodává příběhům určitou autentičnost. Po chvíli četby proto zjišťujete, že se nejedná jen o dobrou knihu, nýbrž že máte v rukách velmi originální koláž o neutuchající touze suchozemců brázdit oceány.

A cože se vlastně dočtete?

Zatímco někteří mořeplavci se na plavbu kolem světa léta tvrdě připravovali, vzdělávali se a skládali různé zkoušky, značná část přišla k mořeplavectví jaksi náhodou. Což platí zejména pro jejich drahé polovičky. Na začátku všech plaveb však vždy bylo velké nadšení i naivnost, touha splnit si sny a samozřejmě notná dávka odvahy, bez které by to snad ani nešlo. První příběh knihy zaslouženě náleží Richardu Konkolskému, který jako první Čechoslovák obeplul zemi a coby první člověk na světě to zvládl třikrát sám, bez posádky. Během let na moři dosáhl dvanácti světových rekordů, řady čestných titulů i mezinárodních vyznamenání. Stal se tak žijící jachtařskou legendou. Ironií je, že za „nepovolenou plavbu“ byl v tehdejší socialistické vlasti odsouzen na 11 let. Návrat zpět už neriskoval, dosud žije s manželkou v americkém Newportu. Jiří Denk, jehož firma Altego se významně podílela na vzniku této knihy, doplul na stejnojmenné lodi až na pevninskou Antarktidu. Byl prvním Čechem, kterému se to podařilo. Při proplouvání kolem Bali a Bornea ho přepadli piráti, ani tato událost mu ale nevzala vítr z plachet a chuť obeplout svět. V současnosti pluje v rodinné sestavě s manželkou a tříletou dcerkou, pravděpodobně jednou z nejmladších mořeplavkyň na světě. O krásách rodinné plavby píše i Stanislav Kubíček, jenž po sedm let bere svou dceru na pravidelné vyjížďky do dalekých krajin. Začal už v jejích čtyřech měsících. Manželé Honsovi mají dokonce tak napilno, že svůj příspěvek do knihy napsali zprostřed Karibiku a se čtenáři se podělili i o vtipný zážitek z Barmy: Na výletě k hranicím narazili na poněkud zvláštní dopravní značku „Pozor slon, netrubte.“ A zanedlouho je skutečně minul slon…  Pozoruhodnou příhodu zažil i Jaroslav Bernt při zastávce na Novém Zélandu. V chráněném pásmu tamějších hor mají prý dvojjazyčné cedule se zákazy: v angličtině a češtině…

Obecně platí, že scény na moři patří v knize k těm akčním a vypjatým, zatímco pasáže z návštěv cizích krajin vzbuzují spíše úsměvy.

Říká se, že Atlantik je základní jachtařská škola, Pacifik střední a Indický oceán jachtařská univerzita. Klidně bychom se pod tohle prohlášení podepsali i my.

manželé Honsovi, Indický oceán (str. 272)

Na konci publikace následují užitečné dodatky (zejména pro ty, kteří se jachtingu nevěnují): vysvětlivky jachtařských pojmů, Beaufortova stupnice síly větru (důkladné pročtení této tabulky zvyšuje obdiv ke zmíněným dobrodruhům…) a podrobný přehled tras.

Působivý dojem z knihy umocňují autorské fotografie z cest a rovněž výborné grafické zpracování ilustrací od Mikkela Odehnalů, který má na svědomí i obálku knihy. Je také autorem nádherné, ručně malované mapy světa (formátu A2), kterou najdete přiloženou v zadní části knihy. Jsou na ní barevně vyznačeny jednotlivé trasy lodí i osudové zastávky.

Marně si lámu hlavu nad zápory díla. Snad jen ona zmíněná chaotičtější forma zpracování některými dobrodruhy by mohla někoho rušit. Občas mi také blesklo hlavou, že styl psaní připomíná spíše blog. Je ale potřeba si uvědomit, že mnoho z autorů ve skutečnosti není profesionálními spisovateli. Jsou to „jen“ mořeplavci dělící se o své zkušenosti. Jelikož je kniha určena jak odborníkům, tak široké veřejnosti, pravděpodobně se čtenáři rozdělí na dva tábory. Troufám si říct, že znalci oboru budou nadšeni od začátku do konce. Ovšem člověka čtoucího pro zábavu asi budou přílišné technické detaily typu konstrukce, délka lan a druhy plachet (někteří vtipálci informovali i o počtu zatlučených nýtů) možná trochu obtěžovat.

Knihu mohu bez rozpaků doporučit všem, s výjimkou skupiny„nikdy nevystrčím nos z domu“.
Pro mě osobně byla četba Příběhů mořeplavců zážitek, za který jsem vděčná. Dle mého názoru kniha nemá chybu.

Malé varování závěrem:
Příběhy mořeplavců jsou silně motivační. Může se klidně stát, že dočtete, odložíte a poběžíte stavět vlastní plachetnici.
Zbývá jen popřát – s chutí do toho a hlavně neztratit směr!

Asi si ale neodpustím jednu poznámku (nijak nesouvisí se zpracováním nebo obsahem): Zdá se, že některým jedincům stouplo plnění snů natolik do hlavy, že zahodili vše, co měli. Manželství, rodinu… Brali to jako nutnost k dosažení cíle. Nepřísluší mi kohokoliv soudit, jen mi z takových osudů bylo smutno. Inu, každý svého štěstí strůjce.

Související knihy

Jota, 2017