Hattie Hoffmanová chtěla od života víc, zažít vzrušení a trochu toho nebezpečí. Bohužel za to zaplatila životem a z její smrti jsou podezřelí tři lidé. Kdo ji ubodal k smrti? Koho tak pohoršil její sexuální vztah přes internet? Vyšetřování odhalí řadu temných tajemství a setře hranici mezi vinou a nevinou…
Knihu Budu vším, čím mě chceš mít od autorky Mindy Mejia
vydalo nakladatelství Domino v edici Napětí.
HATTIE / Sobota, 22. března 2008
Utíkat mě nebavilo.
Stála jsem na místě, které jsem si v duchu představovala v hodinách matematiky, přímo před odbavovacím terminálem na letišti v Minneapolis. Všechno bylo do posledního detailu stejné, jako jsem to vídala v duchu. Měla jsem na sobě cestovní oblečení – černé legíny, o číslo větší krémový svetr s rukávy přes dlaně, ve kterém jsem měla ještě hubenější a delší krk než obvykle, a na nohou baleríny. V ruce jsem držela nádherný kožený kufr a v kabelce měla dost peněz na to, abych se mohla rozletět, kam se mi jen zamane. Mohla jsem jít, kam jsem chtěla. Mohla jsem dělat, co si usmyslím. Tak proč jsem měla pocit, že jsem v pasti?
Dnes ve tři ráno jsem se vyplížila z domu a na stole v kuchyni jsem nechala lístek s kratičkým vzkazem: „Vrátím se. Mám vás ráda, Hattie.“ Tím budoucím časem jsem samozřejmě myslela jakýkoli čas. Možná za deset let. Teď prostě nevím. Možná to nikdy nepřestane bolet. Možná se mi nepovede dostat se dost daleko odtud. Do té části, kde jsem psala „Mám vás ráda, Hattie“, jsem se musela trochu nutit. V mé rodině nebylo zrovna zvykem nechávat si podobné vřelé vzkazy, ale i kdyby získali pocit, že se děje něco zlého, ani v nejmenším je nenapadne, že mám v úmyslu letět na druhou stranu Států.
Úplně jsem slyšela, jak máma říká: To mi na Hattie nesedí. Bože, Pete, přece má za dva měsíce maturovat a v tom školním divadle hraje lady Macbeth. Víš, jak z toho byla nadšená.
Zapudila jsem její imaginární hlas do pozadí a znovu si četla možné destinace. Doufala jsem, že se dostaví onen omamný pocit, na který se těším od útěku z Pine Valley. Letadlem jsem letěla zatím jen jednou v životě, když jsme byli u nějakých příbuzných ve Phoenixu. Pamatovala jsem si, že jsem měla nad sedadlem spoustu tlačítek a světýlek a že záchod vypadal jako kosmická loď. Chtěla jsem si objednat nějakou svačinu z jídelního lístku, ale máma vytáhla z kabelky ovocné závitky a pak už jsme dostali jen arašídy, ale ani ty jsem nakonec neměla. Greg věděl, že nemám ráda oříšky, a vzal si i moje. Byla jsem naštvaná až do přistání, protože letadlové arašídy by mi určitě chutnaly. To bylo před osmi lety.
Dnes poletím podruhé v životě a vstříc svému druhému životu.
Samozřejmě bych tady nestála, paralyzovaná a zdeptaná, kdyby paní u pokladny měla volné místo v letadle na newyorské letiště La Guardia nebo JFK. Ono je totiž trochu problém utéct z domova den před Velikonocemi. Na letišti to vypadalo, jako by právě začaly slevy, a fronta u bezpečnostní kontroly se táhla až ven na chodník. Nejbližší volný let do New Yorku byl až v pondělí v šest ráno a tak dlouho jsem čekat nemohla. Musela jsem se dostat ze státu ještě dnes.
Mohla jsem letět do Chicaga, ale to mi připadalo moc blízko. Až příliš středozápadně. Bože, proč není ani jedno volné sedadlo do New Yorku? Věděla jsem přesně, kterým autobusem jet z letiště, ve kterém hostelu se ubytovat, kolik stojí i jak se dostat k nejbližší stanici metra. Strávila jsem hodiny na internetu tím, že jsem se snažila vštípit si New York City do hlavy, až jsem měla pocit, že jsem se tam vlastně už přestěhovala. Když jsem dnes ráno odešla, myslela jsem si, že skončím právě tam. Teď jsem tupě zírala na tu blbou tabuli s odlety a vybírala nějakou druhou možnost. Když jsem nemohla přímo do New Yorku, stačilo, abych se dostala někam poblíž. Ve 2:20 to letělo do Bostonu. Jak daleko je Boston od New Yorku?
I když jsem věděla, že je to pitomost, neustále jsem vrhala pohled ke dveřím a dívala se, jak se do letištní haly hrnou lidé s horami zavazadel a rukama plnýma klíčů, peněženek a letenek. Nikdo z nich mě nechtěl zastavit. Nikdo nevěděl, že tady jsem. A i kdyby to věděli, nebylo by jim to jedno? Kromě mých rodičů mě nikdo na světě neměl tak rád, aby mu stálo za to proběhnout těmi dveřmi a volat nahlas mé jméno v zoufalé snaze najít mě dřív, než zmizím.
Když jsem přistoupila k pultu aerolinek letících do Bostonu, snažila jsem se nebrečet. Opálená a zbytečně energická paní mi oznámila, že mají poslední volné místo.
„Beru ho.“
Stálo 760 dolarů, což bylo víc, než kolik jsem kdy v životě za cokoli utratila, tedy kromě počítače. Podala jsem jí řidičák a osm neosahaných stodolarových bankovek z té strašné obálky, která tohle všechno začala. Dvě bankovky v ní zůstaly. Hleděla jsem na ně. Vypadaly v tom bílém prostoru tak malé a osamocené. Nedokázala jsem je schovat do peněženky. Peníze, které jsem tam měla, jsem si do posledního centu vydělala a nechtěla jsem, aby se byť jen dotkly těch z obálky. Asi jsem se na chvíli znovu ztratila v sebelítosti a neslyšela, co mi paní řekla.
„Slečno?“ Nakláněla se ke mně, zjevně aby upoutala mou pozornost.
Teď už vedle ní stál nějaký muž a oba na mě hleděli, jako ve zlém snu, v němž se vás učitelka na něco ptá a vy ani netušíte, že jste měli nějaký domácí úkol.
„Proč letíte do Bostonu zrovna dnes?“ zeptal se ten muž. Podíval se na můj malý kufřík.
„Na čajový dýchánek.“ Myslela jsem si, že to byla hodně vtipná odpověď, ale ani jeden z nich se nezasmál.
„Máte ještě jiný průkaz totožnosti?“
Zalovila jsem v kabelce a vytáhla studentský průkaz. Muž se podíval nejdřív na něj a pak znovu na monitor.
„Vědí vaši rodiče, kde jste?“
Při té otázce jsem trochu zpanikařila, přestože jsem moc dobře věděla, že jsem plnoletá. Vybavilo se mi několik historek. Mohla jsem odpovědět, že rodiče už jsou v Bostonu a čekají na mě, nebo třeba že je tam jenom táta. Odstěhoval se od mámy a poslal mi na poslední chvíli peníze, abych za ním přiletěla na Velikonoce. Nebo jsem ze sebe mohla udělat rovnou sirotka. Slzy mi to ale nedovolily. Emoce mi sevřely hrdlo a mně bylo jasné, že jim nic takového nenamluvím. Navíc už se na mě dívali podezřívavě teď. Takže jsem dala emocím volný průchod.
—————
Přečtěte si zbytek ukázky.
—————
O autorce
Americká autorka Mindy Mejia je rodačkou z Minnesoty, ve které také strávila prakticky celý svůj dosavadní osobní i profesní život. Ve své tvorbě se zaměřuje především na romány, věnuje se ale také psaní kratších povídek, knižních recenzí a vede dokonce vlastní blog. Jako čtenářka má ráda romány a příběhy ze současnosti s aktuálním a zajímavým tématem – takové, které jsou pro čtenáře nejen relaxem a zábavou, ale zároveň nutí k zamyšlení.
Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Domino
Nakladatelství DOMINO vzniklo v roce 1997. Od té doby vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku. Základ přitom zůstává stejný: ve všech edicích se našim čtenářům snažíme nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Mezi nejúspěšnější autory patří Jeffery Deaver, Robert Ludlum, Michael Connelly, Steve Berry, Martina Cole, Lisa Jackson, Caroline Kepnes, Mo Hayder, S. J. Bolton, Adele Parks, Tess Stimson, Lucy Dawson, Rowan Coleman.
Související knihy
Budu vším, čím mě chceš mítMejia, Mindy
Domino, 2017
Napsat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.