„Moje dcera našla na mém stolu knížku Dědečkův deník, obávám se, že mi ji čmajzne.“

Těmito slovy otevírá 7. září literární večer jeho moderátor Vladimír Kučera, slovy, jimiž ten, kdo je vyslovil, odkrývá strhující sílu díla, kolem kterého se dnešní debata bude točit. Pozvanými aktéry diskuse jsou paní Libuše Koubská, novinářka a autorka – vedle Dědečkova deníku – řady knižních portrétů a rozhovorů stejně jako knih o vědě či medicíně. Dále spisovatel a scenárista Jiří Stránský, jehož samého dějinné milníky „natvrdo“ zasáhly, a Prof. PaedDr. Mgr. Miroslav Vaněk, Ph.D., ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, zabývající se moderními českými dějinami. Další z hostů, který se bohužel ze zdravotních důvodů musel omluvit, měl být politik Petr Pithart.

První otázka položená Vladimírem Kučerou se dotýká osobního dojmu hostů, jaký v nich publikace po přečtení vyvolala. Jiří Stránský skromně přiznává, že napsat paměti o vlastní rodině není lehké, avšak:

„psát o deníku příbuzného a ponechat tam i svůj názor, to bych nesvedl“. A dodává: „Je třeba, aby do dějin vstoupil – jak se říká – i lidský faktor. Oceňuji, že si Libuše udržela nadhled. Věci nepojmenuje jen jako vnučka, ale dokáže si i udržet odstup.“

„Je to strašně zajímavý pocit,“ navazuje Miroslav Vaněk, „když do velkých dějin přichází lidské příběhy, ty zrcadlí historické události jinak.“

Dále s uznáním poukazuje na to, že vedle dokumentární roviny (deníkové zápisky, korespondence aj.) je v díle přítomen i beletristický prvek. K otázce žánru se během večera vrátí i autorka sama:

„Deník je východiskem, já interpretuji. Mělo to být napůl, fikce a fakta, ale pak se mi to vymklo z ruky, a je tam více toho Dichtung (báseň, básnictví) než Wahrheit (pravda).“

Zápisky vojáka Josefa Bačovského zaznamenávající jeho ruské zajetí, poté anabázi od Visly až po Oděsu otevírají osudy česko-německé rodiny, která se pod údery velkých dějin musela vyrovnávat s ranami uštědřovanými hospodářskou krizí, nacismem, odsunem Němců, komunistickým pučem…

„Uvědomila jste si, že zveřejněním příběhu svého rodu dáváte své intimní věci v plén?“

obrací se na Libuši Koubskou moderátor.

„Léta jsem o tom uvažovala, ale nakonec převážila představa, že příběh by mohl být cenný nejen pro mne, ale i pro druhé. A pak, když se psaní rozjelo, už jsem o tom nepřemýšlela.“

Cenný nejen pro mne, ale i pro druhé – to směruje diskusi k otázce recepce díla. Je možné prostřednictvím literárně zpracovaných osobních příběhů změnit pohled lidí na svět kolem sebe? Slovo dostává Miroslav Vaněk:

„Lidská prožitá zkušenost může otevřít oči, někteří potřebují ony ‚malé příběhy‘, s nimiž se dokáží ztotožnit a jež jim mohou pomoct v složitých situacích, ve kterých se potřebují zorientovat.“

A nelze jinak než na tomto místě vzpomenout otázku soužití etnik, českého a německého, jelikož problém přijetí či odmítnutí „těch jiných“ je dnes víc než aktuální. Jak tomu však bylo v česko-německé rodině Miluše Koubské?

„Lidé to brali normálně,“ vzpomíná autorka a rozhovoří se o zcela běžné dvoujazyčné komunikaci v rámci rodiny i o zcela na rozdílnosti jazyka a národnosti nezávislém dobrém sousedském soužití. Soužití, které násilně přerušily historické zvraty.

„Malí slušní lidé nikdy nemohou být zničeni velkými dějinami,“ vyjadřuje své přesvědčení Vladimír Kučera. „Slušní lidé vždy přežijí.“

Přežijí, jelikož nejsou zaslepeni zcestnými ideologiemi, zdeformovaní nenávistnými slogany a nacionalistickou propagandou.

„Všechno lidské konání musí mít nějaký východ, světlo,“ uzavírá Jiří Stránský. „A v knížce je světlo, které do té rodiny přinesl každý odjinud.“

A doporučení na závěr: „Čmajzněme“ (kupme si) knihu Libuše Dubské Dědečkův deník, přinese jistě světlo i do té rodiny naší.

Související knihy

Dědečkův deník
Obyčejný život v neobyčejných dějinách. Nebo naopak?

Koubská, Libuše

Vyšehrad, 2017