Hana Hindráková (* 1982) má na svém kontě již pěknou řádku knižních titulů. Od cestopisných příběhů (V zemi ptáka kiwi, Na konci světa, …) přes romány z prostředí Keni (Děti nikoho, Karibu Keňa, Dobrovolnice, Očarovaná), po detektivní thriller Lovci lebek, na němž pracovala ve spolupráci s policistou Jiřím Johánkem.

V těchto dnech jí vychází v nakladatelství Alpress novinka s názvem Smrtící byznys, v níž vynáší na světlo další z mnoha současných problémů – dovoz falešných léků z Číny. Jedná se o léky, které v lepším případě místo účinné látky obsahují mouku nebo cukr, v horším případě jed na krysy, nemrznoucí kapalinu, rtuť, leštidlo na parkety a jiné jedy či chemikálie. Co takové látky mohou způsobit, když se například podají v léku malému dítěti, si lze snadno domyslet…

Vaše nová kniha se zabývá velmi vážným tématem, jakým falšování léků bezesporu je. Jak jste se k takovému námětu vůbec dostala?

Pokud mám odpovědět upřímně, dozvěděla jsem se o tomto tématu úplně náhodou. Celé to začalo tak, že mě oslovila jedna paní, která strávila v Ugandě několik let jako dobrovolnice a chtěla sepsat svůj příběh nebo alespoň něco na jeho motivy beletristickou formou. Sešly jsme se a ona mi o všem povyprávěla. Její příběh byl zajímavý, ale ne dostatečně na to, aby utáhl hlavní dějovou linii v knize. Domluvily jsme se, že se zkusím podívat po nějakém zajímavém tématu, které by její příběh doplnilo. A tak jsem začala hledat informace a narazila jsem na problematiku falešných léků. A protože ráda píši o závažných problémech černého kontinentu, okamžitě mě to zaujalo. Říkala jsem si, že to bude dva v jednom – napínavý příběh a současně osvěta, protože jak jsem zjistila, většina lidí o falešných lécích nikdy neslyšela. Stejně tak jako do té doby já.

Příběh se nakonec od vyprávění oné paní vcelku dost odklonil, ale protože jsme se na začátku domluvily, že se jedná o tvůrčí proces, tak to nevadilo.

Kam až Vás zavedlo dělání rešerší k takovému tématu? Máte například informace z nadnárodních zdrojů?

Než jsem začala psát, věnovala jsem se sběru informací a přípravě knihy, která mi zabrala téměř půl roku. Se Státním ústavem pro kontrolu léčiv jsem byla v kontaktu přes emailovou poštu. Jakmile jsem něco potřebovala ohledně problematiky falešných léků, napsala jsem tam a téměř vzápětí mi přišla odpověď. Co se týče Světové zdravotnické organizace, čerpala jsem především z jejích studií. Další organizací byla National Drug Authority Uganda, která se věnuje tamní problematice falešných léků. Zpočátku se mi nedařilo navázat kontakt a už jsem plánovala, že kvůli tomu do Ugandy poletím. Půl roku jsem tam každý měsíc posílala email, ale všechny zůstaly bez odpovědi. Potom se to konečně zlomilo a získala jsem požadované informace. Dále jsem po twitteru komunikovala s ředitelem Interpolu v Ugandě, abych získala informace k operaci Mamba, což byl zátah na překupníky s falešnými léky. Protože se jedná o knihu z lékařského prostředí a já jsem vystudovala ekonomii, vedla jsem také hodiny rozhovorů s mnoha lékaři. Nechtěla jsem, aby lidé z oboru o mé knize řekli, že je to snůška nesmyslů.

Obvykle do Afriky, kde se Vaše romány většinou odehrávají, vysíláte nějakou hrdinku z Čech. Najdeme v knize i tentokrát nějaké spojení s naší zemí, nebo jejími hrdiny jsou jen Asiaté a Afričané?

 I nyní je mezi hlavními hrdinkami Češka, dále americký a ugandský lékař a ugandská ředitelka Organizace pro boj s falešnými léky.

Ve svých knihách jste již poukázala na různé problémy Afriky (děti bez rodičů, kteří umřeli na AIDS, pašování dětí ze země, turistiku, ale i obrovskou chudobu). Rozhodně však nemáte při pohledu na ně nasazeny růžové brýle. Myslíte si, že Evropa může Africe pomoci?

Rozvojové spolupráci jsem se věnovala do roku 2016 a potom jsem se rozhodla činnost neziskové organizace Fair ukončit. Nebylo to rozhodnutí ze dne na den, přemýšlela jsem o tom čtyři roky.

Když jsem v roce 2005 odlétala do Keni poprvé, říkali mi v neziskové organizaci, že je potřeba naučit Afričany dělat věci tak, aby si dokázali pomoct sami. Tehdy jsem byla nezkušený dobrovolník a myslela jsem si, jaké konám dobro. Když se na to nyní podívám zpětně, říkám si, kdo jsem já, a kdo jsme my, že jsme si mysleli, že máme Afričany co učit. Později jsem viděla, že si dokáží pomoct sami. Sdružují se v různých skupinách, kterým se tam říká self-help groups, vyrábějí třeba šperky nebo mýdlo, prodávají to na trhu a lidé ve skupině se vzájemně podporují. Mnohdy se stane, že pak přijde zahraniční neziskovka a vezme pod svá křídla něco, co by tam fungovalo i bez ní. A Afričani se nebrání, protože když se jim nabízí pomoc, proč by ji nevyužili? Divila byste se, jak mají zvládnutou terminologii v oblasti projektů rozvojové spolupráce.

Nakonec jsem tedy došla k tomu, že dlouhodobá rozvojová a humanitární pomoc není pro Afriku ta správná cesta. Drží ji v závislosti na západních zemích, a to není dobré. Kdyby to někam vedlo, už by to bylo vidět. Například ve slumu Kibera podle odhadů působí přes 600 neziskových organizací. Já jsem Kiberu navštívila v roce 2005 a poté po devíti letech a myslíte, že tam byl vidět nějaký rozdíl? Ale nemluvím tady o krátkodobé humanitární pomoci v případě nějaké katastrofy nebo o pomoci ve zdravotnictví, jako jsou např. Lékaři bez hranic nebo česká klinika v západokeňském Itibu, kterou vede úžasný pardubický zdravotník Aleš Bárta. To je určitě potřeba.

Pokud by se chtělo Africe skutečně pomoct, myslím si, že větší smysl by měla podpora obchodu. V současné době, když chce africký výrobce dostat své zboží na evropský trh, musí překonat, tuším, kolem dvaceti různých překážek, a to si většinou finančně nemůže dovolit.

A jak můžeme pomoci my, aby se takové věci, jako je například prodej falešných léků, přestaly dít? Má hlas jednotlivce nějakou šanci něco změnit? Můžeme se zapojit do nějakého programu (existuje nějaká petice nebo něco podobného)? 

Určitě. V první řadě je potřeba, aby lidé ve vyspělých zemích přestali kupovat léky na internetu a podporovat tak prodej falešných léků. O petici nevím, ale pokud by se o to někdo víc zajímal, doporučuji kampaň Nebezpečné léky od Státního ústavu pro kontrolu léčiv – www.nebezpecneleky.cz.

Děkuji Vám za rozhovor a Vaší nové knize přeji, aby oslovila co nejvíce čtenářů. Nám všem pak přeji, abychom se nikdy s falešnými léky nemuseli potkat…

A jako doušku přinášíme malou ochutnávku z knihy:

Nyenga, Uganda, o tři dny později

Doktor Mark Ogoto si svlékl bílý plášť, zhasl a vykročil z ambulance. Jakmile zamkl a strčil klíče do kapsy plátěných kalhot, zaslechl tiché kroky. Jejich klapání znělo jako smrt. Intuitivně se přikrčil a kradmo se rozhlédl po tmavé chodbě osvětlené jednou skomírající žárovkou. Ačkoliv nikoho neviděl, zalil ho náhlý, intenzivní pocit nebezpečí. Uvědomil si, jak moc je zranitelný.

Tak už mě našli a přišli se pomstít. Jenže potom, co jsem přikrýval prostěradlem další mrtvé dětské tělíčko, nedovedl jsem dál mlčet. Nemohl jsem v tom pokračovat. Prostě to nešlo. Do čeho jsem se to jen namočil? Proč jsem nedal na svou intuici? Na varovný signál, který mi blikal v hlavě jako noční světla v Kampale. Kdybych tak mohl vrátit čas… Čas a životy těch dětí.

Strachem se mu stáhlo hrdlo a začal přerývaně dýchat. Na čele mu vyskočily studené krůpěje potu. Měl dojem, že se najednou vypařil všechen okolní kyslík. Nyní už byly kroky slyšet hlasitěji. A přibližovaly se. Pane Bože, prosím, stůj při mně, odříkával si v duchu stále dokola krátkou modlitbičku.

Kdosi byl blíž a blíž. Doktor si uvědomil, že jeho poslední hodinka se možná kvapem blíží. Jak asi zemřu? Zastřelí mě? Podříznou mi krk? Budou mě mučit? Pane Bože, prosím, jen ať je to rychlé. Ať dlouho netrpím. A ochraňuj mou rodinu. Ať se ženě ani dětem nic nestane, nemají s tím nic společného.

Náhle se nad ním ozvalo: „Pane doktore, jste v pořádku?“

Zvedl oči. Byla to zdravotní sestra Maureen Atieno.

Související knihy

Hindráková, Hana

Alpress, 2017