Pozor na intelektuály!

intele
Vždy jste si mysleli, že slavní lidé, za kterými šly masy, jsou opravdovými spasiteli naší civilizace? Pak si přečtete tuto knihu, a až se dostanete na konec, bude už možná váš názor zcela jiný.

Knihu, kterou napsal Paul Johnson, vydalo v letošním roce nakladatelství Leda. Dílo nese název přízračný svému obsahu a to Intelektuálové.

Autor vydal již mnoho publikací, jenž se věnovaly převážně dějinám. Patří mezi ně například Dějiny 20. století či Dějiny židovského národa.

Paul Johnson je britský historik a novinář. Studoval v Oxfordu. Dosud napsal přes 40 knih a přispíval do mnohých periodik. Známým se stal díky své žurnalistické činnosti v 50. letech

V roce 2006 obdržel Presidential Medal of Freedom (řád svobody) od prezidenta George W. Bushe. Jeho syn Daniel Jonson je taktéž novinářem a zakladatelem časopisu Standpoint.

Autor ve svém nejnovějším počinu považuje intelektualismus za lidskou chorobu. A já po přečtení jeho díla bohužel souhlasím. Kritizuje nám známé učence 20. století, které ale za inteligentní vůbec nepovažuje. Lidé, kteří byli přesvědčeni, že rozumí všemu přes filosofii, ekonomii až k řádu světa, byli spíše sobci, kteří chtěli vládnout lidem, kterým kázali.

Na paškál si tak vzal oblíbené a slavné autory, jakými byli například Tolstoj, Ibsen či Hemingway, ale také samotný Marx – otec ideologického směru marxismu.

Tito lidé byli osobnostmi, za kterými šly davy. Byly to pilíře, na kterých chtěla společnost stavět. Dodnes obdivujeme jejich díla a považujeme je za génie. Ale oni vůbec nebyli těmi, za koho je měla veřejnost, či za koho je považujeme my.

Většina z nich milovala pravdu, ale pravdu s velkým P. Nezajímalo je, že aby dosáhli svého cíle a této velké PRAVDY, budou muset zalhat svým blízkým, lidem, kteří je obdivovali, či na lžích budou muset postavit celý svůj život. V sázku dávali všechno co měli i neměli.

Tyto osobnosti, ač oplývaly dostatkem peněz, se utápěly v dluzích a nebyly schopny vycházet s lidmi kolem sebe. I když bojovaly za masy, neuměly vyjít s individualitami. Ať to byly jejich ženy, děti, přátelé či služebné. Ve snaze zachránit celý svět, zapomněly právě na to nejdůležitější. Na svou rodinu, která trpěla. Zapomněly na to, jak se mají chovat ke svým bližním. Postrádaly soudnost a může se zdát, že neměly srdce. Věrnost jim nic neříkala, a tak podváděly své manželky s četnými milenkami a ty dál podváděly s dalšími ženami.

Tito muži nám dali mnoho. Čteme jejich geniální díla a přemýšlíme, jakými mohli být lidmi. Povětšinou nás čeká jen zklamání. Proto budoucí čtenáře upozorňuji, že už nikdy na svého oblíbence nebude nahlížet tak jako dřív.

Dílo bylo velice dobře zpracované. Autor má všechny informace v něm podložené a seznam použité literatury je opravdu obsáhlý. A podněcuje čtenáře k další četbě.

Není to ale rozhodně kniha, kterou by člověk mohl číst jako oddechovou. Mně osobně dělalo obtíže soustředit se na četbu, pokud jsem četla například ve vlaku. Doporučuji tak čtenáři, aby si uvařil kávu, pohodlně se usadil ve svém oblíbeném křesle a vychutnával neúspěchy úspěšných v tichu a klidu.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeIntelektuálové

Johnson, Paul

Leda, 2012

Pozor na intelektuály! - DISKUZE

Počet reakcí: 3
  1. assaly napsal:

    Hezký den, dnesk mi přišla kniha Kritik, moc děkuji a těším se na čtení :-). krásné dny

  2. Ondra napsal:

    Skvělá kniha. To jak se ti intelektuálové chovali ke svým nejbližším, je důležité. Když Marx kázal a psal o osvobození dělnické třídy a přitom své služebné neplatil. Shelley který opustil ženu s narozeným dítětem a jel si užívat do Itálie a přitom mluvil o důležitosti lásky. Rousseau který teoretizoval o výchově a svých pět dětí odložil do sirotčince, vzýval přírodu a zabýval se vyžíráním šlechticů na jejich zámcích. Brecht který oslavoval komunismus, ale ze SSSR mizel co nejrychleji, aby tam moc neriskoval a léčit se taky nechával radši na kapitalistickém Západě než v nemocnicích socialistického Východu. Většina takových myslitelů byli kolosální pokrytci, kázali vodu a sami se topili ve víně.

  3. Lai napsal:

    Hrozná hloupost – recenze i kniha. Zaprvé, Johnson vůbec nepovažuje osobnosti, které zkoumá, za neinteligentní, naopak (tohle je jedna z mála věcí, kterou jim přiznává). Zadruhé nelze posuzovat tyto osobnosti z nesmyslného úzkoprsého hlediska nějakého švihlého britského puritána, pro kterého je důvod k zatracení už to, zahýbá-li někdo (třeba Marx) svojí manželce. Zatřetí to není kniha vědecká, naopak se snaží být populární, proto zahrnuje do hodnocení básníka nebo politika (což souvisí s druhým bodem) jeho intimní život a podobně. Ostatně by mě zajímalo, jak autor recenze přišel na to, že „to nejdůležitější“ je právě RODINA (eventuálně „služka“ –) zkoumané osobnosti. Co dělal Marx se svojí služebnou, je celkem jejich věc, má to pomíjivý význam, a proto to nestojí zato zkoumat.
    A začtvrté, jak doufám, každý čtenář s mozkem prověří autorovy informace a použije k tomu relevantní prameny. Takže recenzetova poznámka, že se po přečtení té Johnsonovy blasfemie změní čtenářův názor na zkoumanou osobnost, je dost mimo. Nikdy rozumný, kdo má podloženo dostatkem zdrojů, že Shelley byl člověk hodný a citlivý, ho po přetení studie nezačne pokládat za zvíře jenom proto, že si to vyfantazíroval autor.

Napsat komentář