Jednou z červnových novinek nakladatelství CPress, člena skupiny Albatros Media, byla i kniha Michala Černého Cesta vojáka.

Michal Černý je osmatřicetiletý český veterán, účastník hned čtyř zahraničních misí, který se rozhodl přiblížit na vlastním příkladu nám ostatním, jakými kroky se z mladého muže může stát profesionální voják naší armády. A tak na rozdíl třeba od knihy Já, voják v Afgánistánu Pavla Stehlíka, kterou jsme si představili před čtvrt rokem a v níž jsme po takovém popisu marně pátrali, Cesta vojáka je skutečně o tom, co svým názvem slibuje. Zatímco v zahraničí je při líčení moderních vojenských misí patrný boom spojování sil bývalých vojáků s profesionálními publicisty (jako třeba dvojice Don Mann a Ralph Pezzullo v sérii SEAL Team Six , Dick Couch a George Galdorisi v Tom Clancy Operační centrum: Z popela, Nicholas Irving a Gary Brozek v knize Stroj na smrt, případně Sean Parnell a John R. Bruning v Četě psanců), naši veteráni se většinou spoléhají na vlastní síly s maximální dopomocí redaktorů toho či onoho nakladatelství, přičemž právě CPress patří na tomto poli mezi nejaktivnější vydavatele.

Cesta vojáka, jak už jsme si řekli, je pojata jako kontinuální líčení příběhu jednoho mladého muže od okamžiku prvního seznámení s vojenskou službou, přes návrat do civilu, až k finálnímu přijetí do profesionálních řad naší armády a s tím související opakovanou účastí na řadě zahraničních misí. Poměrně útlá publikace na svých sto třiceti šesti stranách nabízí překvapivě mnoho faktických informací. Na Předmluvu navazuje osmnáct popisně pojmenovaných kapitol a krátké Závěrečné poděkování. Text doplňuje čtyřicet osm barevných fotografií z archivu autora a jeho dvou spolubojovníků (Daniela Hlaváče a Adama Metzla) zobrazujících jak ukázky domácího výcviku, tak v převážné většině pro mnohé z nás exotické prostředí zahraničního nasazení.

Celý příběh začíná rokem 1998, kdy devatenáctiletý Michal dostal povolávací rozkaz k tehdy ještě povinné vojenské prezenční službě, byť již „jen“ jednoleté. (Pro mladší generaci připomenu, že v poválečném Československu byla pro mladé muže v rámci branné povinnosti stanovena jako dvouletá. Rok po sametové revoluci, tedy v roce 1990, byla tato doba zkrácena na osmnáct měsíců a v roce 1993 pak už jen na jeden rok. Od roku 2005 byla základní vojenská služba zrušena úplně a Česká armáda se stala plně profesionální organizací).  Michal Černý se rozhodl vzít věci do svých rukou a vyrazil na vojenskou správu, aby se pokusil dostat k brigádě rychlého nasazení do Chrudimi (oficiální označení pro „paragány“). A uspěl. V prvních čtyřech kapitolách pak vypráví svým pozoruhodným stylem právě o tomto období. Po zrušení branné povinnosti se v roce 2005 rozhodne do Chrudimi vrátit, tentokrát již jako profesionál. Příští dva roky se připravuje, aby pak v roce 2007 odjel na svou první misi. Nakonec jsou z jedné mise hned čtyři, přitom z poslední, o níž se autor zmiňuje, se vrátil před necelým rokem. Čtenáři tak mají opravdu jedinečnou příležitost dozvědět se informace nejen z první ruky, ale hlavně je mít dokonale čerstvé. To je něco, co třeba u výše zmíněných zahraničních autorů nenalezneme.

Jak už jsem naznačil, autorův literární styl je v každém případě pozoruhodný. Je to směsice spisovné i hovorové češtiny, která dodává celé knize velice autentickou formu. Nevím samozřejmě, do jaké míry finální podobu ovlivnila jazyková korektorka Kateřina Hošková, ale ať už jsou její zásahy jakkoli intenzivní, výsledkem je velice věrohodný projev. Abych použil dnes velmi oblíbeného výrazu: mě Michal Černý opravdu „baví“. Možná i proto, jak moc mi připomínal jednoho z mých dávných studentů a posléze spolubojovníků, byť o pár let staršího, než je Michal Černý. Společný ale oba mají jak výcvik, tak způsob vyjadřování. Možná proto mi Cesta vojáka připadala taková „domácká“, až důvěrně známá. Na autorově líčení se mi líbilo i to, že si zjevně na nic nehraje. Nepředvádí se jako neohrožený hrdina, nepřipisuje si cizí zásluhy, ale prostě a bez komplikovaných kliček odkrývá nejen vojenské prostředí, ale i vlastní soukromí. Myslím, že taková skromnost je příjemně uklidňující.

Netuším, zda Cesta vojáka zůstane ojedinělým počinem, nebo se čtenáři dočkají nějakého pokračování. Možná by mohlo být zajímavé potkat se s Michalem Černým na stránkách další knihy. Ať už by to bylo něco ve stylu „život čerstvého veterána“, či třeba spolupráce na uspořádání souboru osudů jeho spolubojovníků, věřím, že své publikum by si našla. Já bych po ní tedy sáhl s velkou chutí i zvědavostí. Co víc, bylo by mi ctí i potěšením na takové knize spolupracovat po vzoru zahraničního trendu spojování zkušeností ve zbrani s těmi ve slově.

Související knihy

Cesta vojáka
Příběh českého výsadkáře: Od výcviku po zahraniční mise

Černý, Michal

CPress, 2017