V sérii knih slovenského autora píšícího pod pseudonymem Dominik Dán vydávané v nakladatelství Slovart vyšla na začátku prázdnin kniha s názvem Smrt na druhém břehu. Autor se v ní vrací do jara roku 1994, kdy se již nové poměry v samostatném Slovensku začaly projevovat i ve změnách podsvětí.

Autor líčí objasnění smrti nalezené mrtvoly takřka zetlelého muže. Další parta se v tomtéž čase zabývá případem privat klubů, do nichž se přesouvá činnost podsvětí. Dominik Dán tak dokumentuje ducha doby. Ta přeje připraveným a velké ryby jí proplouvají bez větších obtíží. Richard Krauz je kvůli svým neortodoxním metodám neustále v konfliktu s inspekcí. Navíc, když se speciální sestava mužů zákona rozhodne na vlastní pěst přijít na to, kdo dává echo o policejních raziích podezřelým podnikům, Richard Krauz je spatřen, jak vchází do inkriminovaného podniku ve chvíli, kdy si má „levák“ z řad policie přijít pro provizi. Je možné, že tento dosud neúplatný a spravedlnost vždy hájící muž také přestoupil za hranu zákona? Opravdu peníze vládnou světu a věřit nelze nikomu?

Román Smrt na druhém břehu je typickou „dánovkou“. Příběh má rychlý spád, autor totiž není vyznavačem velkých odboček ani podrobných psychologických rozborů. To, o čem by jiný psal tlusté romány, Dominik Dán elegantně přetaví v nepříliš obsáhlý text. Navíc těžištěm jeho tvorby jsou dialogy, takže čtení je ve výsledku opravdu rychlé. Rozhovory působí autenticky, jako by si je nejprve nahrával a pak je přepsal do literární podoby. Obzvlášť komunikace mezi parťáky z oddělení vražd je vydařená. Ironie, černý humor, utahování si z druhého, neverbální signály, kterým navzájem rozumí, ale i jadrné, vulgární výrazy, to vše tvoří přirozenou součást jejich dorozumívání. Když pak nejsou mezi sebou, okolí má problém pochopit, zda mluví vážně, nebo trpí momentální indispozicí.

„Mně to spíš připomíná oběšence,“ povzdechl si Chosé. „Přesně takhle se někdy zavrtávaj.“
„Ne, kolego, to musí být utopenec. Ty složený ruce na pupku nasvědčujou, že si při topení lebedil.“
„Možná máš pravdu, upouštim od verze oběšence, přiklánim se utopenýmu s možností dvojitýho průstřelu mozkovny. Možná popáleniny na sto třiceti procentech povrchu těla.“
„To jako že podpálil sebe a ještě les kolem?“
Chosé přikývl, že to jako myslí vážně. (str. 52–53)

Jen mám opět trošku problém s překladem, který vytváří jakýsi osobitý hovorový jazyk. Krácenou ostravštinu kombinuje s prodlužováním slov (zejména zájmen), kterýžto výsledek mně nejde do úst ani do očí (viz recenze knihy Nestydaté neviňátko).

Na konci knihy jsou všechny záhady objasněny, i když čtenář má maličko pocit, že byl ošizen. Místo klasické mravenčí detektivní práce tu totiž dostala velký prostor náhoda, shoda okolností a „kamarádšofty“. Na druhou stranu – i takto to přece chodí a štěstí přeje připraveným. Richard Krauz a jeho kolegové určitě jsou vždy připraveni hájit slabé i spravedlnost nejen v mezích zákona, takže se na ně čtenář dychtivý po pohádkovém závěru (potrestání zla) nemůže zlobit.

Hledáte-li oddechovou detektivku, která má hlavu a patu, udrží vás v napětí a překvapí v závěru, pak volbou další knihy Dominika Dána Smrt na druhém břehu nemůžete sáhnout vedle.

Související knihy

Dán, Dominik

Slovart, 2017