Ve chvíli, kdy do mě uprostřed noci někdo strčil, jsem myslel, že vyletím z kůže. Přece jen to nemohla být ani hodina, co jsem usnul. Dlouhé oslavy plné pití a krásných žen se táhly déle než obvykle. Ale jak říkali kluci z oddílu – Můžeš se bavit, ale musíš vědět, kde je tvé místo.
A to jsem věděl. Mé místo bylo v královnině armádě. Ovšem ne v té části, která bojovala či bránila naši zem před vojáky jiných národů. Spolu s celým mým oddílem jsem byl vycvičen k mnohem horším věcem. A to k obraně naší země před netvory, kteří se v posledních pár letech nekontrolovatelně množili. Jednalo se hlavně o divoké vlkodlaky, kteří se vzdali i posledního zbytku své lidskosti a definitivně propadli své povaze dravé a nebezpečné šelmy.
„Dělej, Árone, musíš vstávat, královna tě chce hned vidět,“ řekl mi jeden z jejích stráží, které posílala v případě, že pro nás měla nějaký úkol.
Zavrčel jsem. To si ta ženská neumí vybrat lepší dobu? Pomyslel jsem si. Jakkoli jsem byl ale otrávený, opláchl jsem se, oblékl a spolu s královniným poskokem vyrazil do její přijímací síně, která se nacházela zhruba uprostřed paláce.
Síň byla vysoká určitě aspoň dvě stě stop. Její strany byly lemovány statnými antickými sloupy, přičemž u každého z nich stál kovový podstavec s talířem plným ohně. Všude kolem bylo nečekaně spoustu stráží.
Královna mě čekala na druhém konci síně, kde seděla v trůnu posázeným zlatem a drahokamy. Jako vždy zaujala svou krásou a odhaleným výstřihem, který upoutal nejen muže, ale i ženy. Její šaty byly velmi průsvitné.
Došel jsem k trůnu a poklekl. „Má paní?“
„Dobrý večer, Árone. Prosím, vstaňte.“
Udělal jsem, co řekla, a s vypjatou hrudí se napřímil do pozoru.
„Dnes v noci se ke mně donesla jedna velmi nepříjemná informace. A to ta, že v Eomérském lese byla viděna jedna z těch stvůr. Chci, aby váš oddíl tu věc našel a samozřejmě zlikvidoval, než se dostane blíž k městu. I když možná už je pozdě.“
Přikývl jsem. „Rozumím. Čemu ale nerozumím, je to, proč jste se obrátila na mě? Nejsem přece kapitán našeho oddílu. A ani nadporučík.“
„To je pravda,“ řekla královna. „Ale kapitán i nadporučík byli večer povoláni jinam. A v takovém případě vedete oddíl vy. Nebo se snad mýlím?“
„Ne, paní. Máte pravdu. Jen jsem si nepřítomnosti těch dvou nebyl vědom.“
„Teď už ano,“ usmála se. „Prosím tedy, vezměte svůj oddíl, ozbrojte se a vyrazte k Eomérskému lesu. Až se vrátíte, chci, abyste mi přímo vy osobně, Árone, podal hlášení, jestli se mise zdařila či nikoli. Rozumíte?“
„Ano, paní.“
„Můžete jít,“ řekla a ladným gestem mi pokynula k odchodu.
Nečekal jsem, probudil zbytek svého oddílu a vysvětlil jim situaci. Nikdo neprotestoval. A tak jsme za několik minut už hnali na koních přes noční město k nedalekému lesu. Nikde nebylo vidět skoro žádná světla, ovšem nebylo se čemu divit. Vždy, když se rozkřiklo, že je poblíž vlkodlak či jiná z těch stvůr, lidé v noci pozhasínali všechna světla a ukrývali se v tom nejodlehlejším koutě jejich domu.
Nějakou dobu trvalo, než jsme projeli městem a dostali se mezi pole, která ho obklopovala. A s nimi i spoustu statků, u nichž nikdo nezahlédl ani jediné zvíře. I ta totiž vycítila šelmu a ukryla se.
Už nebylo pochyb. Něco tam bylo. A evidentně se to dostalo už hodně blízko, když to vycítila i zvířata. Eomérský les byl ale ještě dobrých pět mil před námi.
Povelem jsem zastavil oddíl.
„Co se děje?“ zeptal se jeden z mých přátel.
„Ticho a rozhlédněte se. Normálně je to tu v noci slyšet zvířaty, někdy je můžete i vidět, jak se v noci pasou. Ale teď po nich není ani vidu ani slechu. Z toho se dá vyvodit, že ta věc už opustila les. A je někde poblíž.
I přes to, že les jako takový byl ještě daleko, na polích člověk mohl vidět spoustu ostrůvků plných stromů – ideální místo pro úkryt.
„Dobře,“ hlesl jsem. „Nejdřív to musíme přilákat.“
Jako na každý lov, i my potřebovali návnadu. Proto jsme se rozhodli zamířit k jednomu z nejbližších statků a požádat někoho o pomoc. Měli jsme štěstí. Hned u prvních dveří nám otevřel starší muž, který rád pomohl. Nejen že nám dal kus syrového vepřového masa, dokonce měl z dopolední zabijačky kbelík plný krve. Lépe nám snad pomoct nemohl. Poděkovali jsme a poté jeho dům opustili. Na koních jsme zajeli dál od obydlené oblasti a zastavili se přímo mezi čtyřmi zalesněnými ostrovy.
„Všichni si připravte zbraně a rozdělte se do čtyř skupin. Každá se ukryje u jedné oblasti těch stromů okolo. Nejdřív ale zkontolujte, zda se v nich neschovává ještě něco. Já a tady Artur,“ ukázal jsem na starého kamaráda, „připravíme návnadu.“
Doprostřed volného prostranství jsem umístil kus masa, které pak Artur polil krví. Byl jsem obyčejný člověk a i mě ten smrad praštil přes nos. Pokud je to skutečně vlkodlak, pomyslel jsem si, tohle ho přivede až k nám, i kdyby byl míle od nás.
Artur zahodil kbelík od krve a spolu se mnou se rychle běžel ukrýt mezi stromy.
Chvíle napětí začala. A já si ji jako vždy užíval. V někom to budilo strach, ale mě tenhle pocit naplňoval. Neznal jsem nic lepšího, než když jsem za jasné noci mohl čekat, až nám do pasti spadne kořist.
Asi po deseti minutách našeho čekání cosi zašustilo mezi námi a další skupinou. Okamžitě jsem vyhledal zdroj. Bylo to zhruba sto stop ode mě a Artura. Nejdřív jsem nic neviděl. Jen nekonečnou tmu linoucí se mezi stromy, ale nakonec…
Pohyb. To, co vyplňovalo prostor mezi dvěma kmeny stromů, se náhle pohnulo. Přikrčil jsem se, gestem upozornil Artura a uchopil jílec meče. Artur na můj pokyn vztáhl ruku k předem nabité kuši. Tu měl u sebe každý druhý z oddílu. Ale nebyla to klasická kuše, byla upravená. Hrot šípu se po zásahu rozevíral, tudíž když prošel tělem, zpět už ho nešlo vyndat. Z druhé strany šípu se táhl řetěz.
Ta věc pokračovala tiše, ale čím více se dostávala na prostranství, tím byla viditelnější. Za několik okamžiků jsem si byl jist, že každý z našeho oddílu už ji musel spatřit. Všichni jsme ale podobnou situací prošli nesčetněkrát, a tak jsme věděli, co dělat. Nikdo z nás se nesměl ani hnout, dokonce jsme nemohli ani pořádně dýchat. Dokud se ta stvůra nedostane až k návnadě.
Jak jsem si ji ale prohlížel, přišel jsem na to, že i přes to, že to stoprocentně byl vlkodlak, byl větší než většina jeho druhu. A podle toho, jak se při chůzi pohyboval, bylo jasné, že je to samice. To bylo varování. Samice jsou totiž mnohem agresivnější než samci.
Už byla skoro u návnady. Ještě tak pět kroků. Čtyři. Tři. Dva. Jeden.
Vyskočil jsem na nohy a zařval: „Teď!“ V tu chvíli mělo ze stínů stromů vyletět aspoň pět šípů. Ale jediný, který vyletěl, byl ten Arturův. A i když byla střela skvěle mířená a prošla stehnem té věci, nebylo nám to k ničemu.
Vlkodlak zařval bolestí a veškerou svou pozornost soustředil na mě a Artura. Vytasil jsem meč. „Chlapi! Tak střílejte!“ Zařval jsem z plných plic, ale nic se nestalo. Vlkodlak pohlédl na svou raněnou nohu, zavrčel, vytasil drápy a klesl na všechny čtyři – připravil se k útoku.
Nestačil jsem udělat ani jediný krok vzad, když prudce vystartoval proti mně.
„Střílejte! Co je to s vámi!“ Křičel jsem, jak jsem se co nejrychleji rozeběhl směrem, kde měli být další kluci z oddílu.
Artur instinktivně zastavil odvíjení řetězu a rozeběhl se na druhou stranu s nadějí, že se mu podaří vlkodlaka zpomalit.
Po několika krocích jsem našel tři kluky z oddílu. Všichni měli prokousnutá hrdla.
Jak se to mohlo stát? Přece nebyl slyšet žádný boj! Blesklo mi hlavou, zatímco jsem utíkal dál, než jsem potkal další těla patřící mému oddílu. Smíchal se ve mně vztek a žal. Rychle jsem se otočil a vyskočil na volné prostranství, po kterém se ta věc hnala. Byla jen kousek ode mě.
Jestli se ještě jednou odrazí od země, je u mě.
Odhodlal jsem se k riskantnímu kroku. Zdvihl jsem meč a rozeběhl se směrem k té stvůře, čímž jsem docílil toho, že mě přeskočila. A ve chvíli, kdy byla nade mnou, vymrštil jsem ruce s mečem nad hlavu. Cítil jsem, jak jeho ostří prošlo tou bestií a zastavilo se o kost.
Najednou jsem ležel tváří na zemi. Rychle jsem se vyškrábal na nohy a pohlédl na krvavé ostří meče. Vlkodlak se však zvedl ze země ještě rychleji než já a užuž se chystal k dalšímu skoku, kterým by mě odrovnal.
Pak se odkudsi za mnou ozval Arturův hlas. „Árone! Pozor!“
Otočil jsem se, ale jediné, co jsem zahlédl, byla tvář dalšího vlkodlaka, jehož zuby se za další sekundu zaryly hluboko do mého krku. Chtěl jsem začít křičet, ale jediné, co se stalo, bylo, že jsem sebou prudce škubnul.
Otevřel jsem oči a rozhlédl se.
Ležel jsem přesně tam, kam pro mě přišel královnin poskok.

Jiří Dittrich

Jiří Dittrich je autor nového fantasy románu Elementum. Narodil se 14. ledna 1996 v Praze, na jejímž okraji vyrostl. V roce 2011 absolvoval základní školu a nastoupil na Střední školu obchodní, kde roku 2015 odmaturoval. V té době měl již napsanou první knihu, kterou začal psát na začátku druhého ročníku střední školy. Zatímco se chystalo její vydání, nastoupil do zaměstnání do malého obchodu poblíž svého bydliště. Tam strávil necelé dva roky, než se po vydání knihy přesunul do zcela odlišných vod. Od jara 2017 začal totiž pracovat jako bankovní poradce. Již od mala měl Jiří Dittrich určitou fantazii, která ho postupně posouvala. První známka spisovatelského potenciálu se objevila asi v jeho jedenácti letech, kdy napsal krátký scénář pro své kamarády, s nimiž poté podle něj točili amatérský film.

Související knihy

Dittrich, Jiří

Epocha, 2016