Erlend Loe se narodil v roce 1969 a je jednou z nejvýraznějších osobností současné norské literatury. Kritiky bývá označován za představitele tzv. nového naivismu, což je směr, který se objevuje v norské literatuře od posledního desetiletí 20. století. Vznikl jako reakce na přeestetizovanou literaturu.

Ti čtenáři, kteří severské autory vyhledávají, si nejspíše po přečtení několika stránek Loeova Dopplera vzpomenou na absurdní novely švédského herce a spisovatele Jonase Karlssona. V něčem jakoby se díla těchto dvou Skandinávců podobala. Oba překračují běžné společenské hranice, oba vidí nedokonalost v každodennostech běžného života. Zatímco Karlsson dohání situace do absurdních až komických situací, Loe se vrací k prostému životu v souladu s přírodou, což z jeho hlavního hrdiny činí podivína.

Erlend Loe debutoval v roce 1993 románem Uchvácen ženou, který byl později i zfilmován. Popularitu mu však přinesla až jeho druhá kniha Naivní. Super., která vyšla u nás v roce 2005. Autor píše vtipně a srozumitelně o složitých věcech. Do rolí hrdinů si vybírá osamělé podivíny, kteří v jeho dílech reflektují svůj vztah ke světu i k sobě samým. Výjimkou není ani Doppler a jeho dvě pokračování Náklaďáky Volvo (vychází právě v nakladatelství Kniha Zlín) a Konec světa, tak jak ho neznáme (očekává se vydání 2018). Erlend Loe píše kromě románů také knihy pro děti a má za sebou i mnoho filmových scénářů.

Doppler je docela normální spořádaný Nor, který má hezký dům, na němž stále něco vylepšuje. Žije se svou ženou a dvěma dětmi. Má dobrou práci, do které jezdí převážně na kole. Jednoho dne si vyrazí, tak jako vždy, ale cestou z kola spadne. Leží na zemi v lese a náhle ho zaplaví pocit klidu, který už dlouho nezažil. Žádné starosti s domem ani s prací, žádné dětské pořady znějící domem stále dokola, žádné povinnosti, zkrátka nic. Jen ticho a vůně lesa.

Doppler si v té chvíli vzpomene na svého otce, jenž nedávno zemřel, a na to, že ho vlastně nikdy pořádně nepoznal. Jaký to byl člověk? Člověk, který většinu svého stáří trávil focením záchodů? Doppler v důsledku tohoto zážitku po pádu z kola už není schopen žít tak jako doposud. Rozhodne se odejít od ženy a dětí do lesů v okolí Osla a tam si postavit stan – svůj jednoduchý dům.
Návrat ke kořenům ho dostává do zvláštních situací. Aby nezemřel hlady, dokáže pomocí lsti a nože zabít samici losa. Ta však nebyla sama, měla s sebou i malé mládě. Doppler se snaží všemožnými způsoby mláděte zbavit, až nakonec vyčerpaní oba usínají ve stanu. Malý los krásně hřeje a Doppler má kamaráda, který mu do ničeho nemluví. A hlavně není člověk, protože lidi on vlastně nemá rád. Zato má rád mléko, bez kterého nedokáže žít, ani ve svém novém životě. Nakonec se mu podaří vyměnit losí maso za pravidelnou dodávku mléka. Občas ale potřebuje i další věci, a tak schází do údolí, kde jednomu staršímu muži vyprazdňuje sklep.

Kniha Doppler je rozdělena do kapitol dle jednotlivých měsíců. Hlavní hrdina přemýšlí během svého pobytu v lese o mnoha věcech. O vztahu k otci, k ženě a dětem. Kritizuje to, jak byl on i jeho rodina vždy pilný. Je to něco, co se mu v podstatě hnusí. Naopak drobné krádeže a výměnný obchod považuje za nutné a nevidí na nich nic špatného. Směnný obchod by se podle něj měl vyučovat i na školách. Spolu s Bongem (tak pojmenoval losí mládě) si žije spokojeně. Na svět se však chystá jeho další potomek a do lesa se začínají stěhovat lidé, které za posledních pár měsíců potkal.

Erlendu Loeovi se podařilo napsat vtipný a milý příběh o lidské mysli a cestě za štěstím. O protestu proti společnosti, proti bezduchému konzumu, proti očekáváním, která jsou vlastním mnoha lidem, ne však všem.

Ukázka z knihy Doppler:

Jednoho dne, když se přiblížil konec mé pracovní neschopnosti, jsem začal listovat svazkem papírů a fotografií po otci, které jsem dostal od matky. Byly tam účty a poznámky a spousta snímků nejrůznějších záchodů. Zavolal jsem matce a ta mi vysvětlila, že otec důsledně fotografoval záchody, které v poslední době svého života použil. Nikdy jí nevysvětlil proč. Fotografoval a mlčel. Výsledkem byly stovky fotografií záchodů včetně stromů a kamenů a dalších míst, která si muži dokážou najít, když se potřebují vyčurat venku.
Najednou mi došlo, že jsem ho znal ještě míň, než jsem si myslel, ale snímky se mi líbily a líbilo se mi pomyšlení, že všechny ty záchody fotil. To se k němu hodilo. Můj otec, fotograf záchodů. V důsledku toho, nebo v důsledku nálady, kterou ve mně tohle všechno vyvolalo, nebo přinejmenším snad v důsledku toho či onoho, co s tím souviselo, jsem si po náhlém vnuknutí, které se mi zdálo a nadále zdá náhodné, sbalil batoh a vydal se do lesa. Na kuchyňské lince jsem nechal lístek, kde jsem stručně a jasně vysvětlil, že jsem si vyšel do lesa a že nevím, jak dlouho budu pryč, ale ať na mě nečekají s večeří. To bylo asi před půl rokem a od té doby jsem viděl svou ženu jen párkrát. Dvakrát se zastavila u mě ve stanu kvůli sexu a kvůli tomu, aby mě přemluvila k návratu domů, a i když jsem jí v obou případech slíbil, že se vrátím, nevrátil jsem se. Tvrdím, že přijdu, ale nepřijdu. Je to v podstatě lež, ale co, je to můj život a já potřebuji být ještě chvíli v lese. (str. 35)

Související knihy

Loe, Erlend

Kniha Zlín, 2017