Čtení ke kávě: Zelené dědictví (Štěpán Neuwirth)

Zelené dědictví

4.7.2017 Štěpán Neuwirth Bez komentáře

Dívka byla vysoká, štíhlá, dlouhé zkadeřené vlasy jí padaly na ramena, hnědé oči zkoumavě pohlížely na obraz v zrcadle. Zelená košile s límcem staženým vázankou ozdobenou z paroží vyřezávanou broží s motivem jelení hlavy dala vyniknout ušlechtilé dívčí postavě.

Sáhla po klobouku; byl – stejně jako všechny ostatní doplňky mysliveckého úboru – decentní tvarem i zdobením. Když si ho lehce nasadila, ze zrcadla se na ni podívala mladá žena oduševnělé tváře ozdobené výrazným obočím a dlouhými řasami na víčkách.
Obrátila se zády k zrcadlu a beze slova se zadívala na muže sedícího v křesle. Nemusela se ptát, otázka se zrcadlila v živých očích.
„Sluší ti to – moc!“
„Opravdu, strýčku?“
„Děda by spráskl ruce a vykřikl: No, sakra, to je tedy něco! Byl by na tebe, Lucko, pyšný.“
Jediná věta vyvolala vzpomínky. DĚDA! Prý ji brával do revíru od tří let. Záludnost lesní cesty, hrboly, prameny trávy, šlahouny ostružiní, smrkové větve zasahující ostrým jehličím něžné dětské tvářičky – to všechno Lucce podráželo nejisté nožky. Když se po pádu děvčátko rozplakalo, děda je brával do náručí a nesl zbytek cesty k pasece, kde nad travinami létali motýli, pilořitky a ptáci. Tak spolu chodívali rok co rok. V paměti dívce začaly utkvívat příhody od šesti let věku. V zimě sypala oves a žaludy srnčímu do koryt pod krmelcem s voňavým senem. Divočákům formovala kukuřici a pozadek do dlouhých řad, aby se nehádali o místo na vnadišti. Když pěchovala drobnýma ručkama sůl do vydlabaného pařezu, děda pak dívence omýval dlaně vodou, aby sůl nepoškodila jemnou kůžičku. Byla zvídavá jako všechny děti, chtěla na posed, na kazatelnu u houštiny, z níž někdy vítr přinesl závan pachu divokých prasat. „Až ti bude deset,“ odmítal děda, když škemrala a zkoušela vylézt na žebřík. A neustoupil, třebaže v jiném případě vždycky vnučce vyhověl. „Všechno má svůj čas, dočkáš se!“
„Vzpomínám si, jak mě děda vozil k louce pod skřipovským hřbitovem. Byl podzim, louka byla pokosená, muselo tam být hodně myší, protože den co den o půl desáté dopoledne lovil v louce lišák. Dívala jsem se na něho z auta; byl nádherný, s mohutnou oháňkou, jejíž květ zářil jako listí bříz barvící se dozlatova. Podzim budu mít už navždy uložený do paměti právě díky tomu lišákovi. A taky díky vůni přezrálých ostružin; dělila jsem se o ně s kunou. Bylo jich dost pro nás obě…“
Strýc vstal. V mnohém připomínal dědu; byl mohutný, ramenatý, s rukama, jejichž ramena se jaksi nemohla vtěsnat do svetru. Zamířil k trezoru v rohu loveckého pokoje. Zacvakala číselná kombinace, železná dvířka se otevřela a strýc sáhl do hloubi. Když se k Lucce zase obrátil, držel v rukou pušku.
Dívka zadržela dech. Celopažbená jednoranná kulovnička, zdobená pažba i předpažbí, závěr cizelovaný rytinou loveckého výjevu; opět jemná práce puškaře, který vedl kresbu silou pavoučího vlákna.
Strýc se zastavil před dívkou a chvíli mlčel. Tušila, že se brání pohnutí, že mu vzpomínky letí hlavou a hledá slova, aby co nejpravdivěji předal kdysi vyslovené přání a – poselství.
„Děda toužil po tom, abys šla v jeho – v našich – stopách,“ opravil se. „Věřil, že uděláš zkoušky z myslivosti, myslím ty teoretické. Praktické jsi pod jeho vedením absolvovala už dávno. – Až budeš Lucce předávat kulovničku, řekni, že jsem na ni myslel, když jsem tuto zbraň zadával do výroby. Vím, že z ní vystřelí málokdy, protože se na přírodu nebude dívat sobeckýma očima lovce, ale s láskou myslivce, který je ochoten a schopen přinášet oběti. To mi řekl,“ dodal strýc a hlas mu téměř neznatelně sklouzl po vlnce dojetí. Hrdlo a lícní svaly mu malinko zahrály pod taktovkou emocí chvíle. „Nebudete to mít lehké, společnosti trvá díky setrvačnosti dlouho, než se zbaví špatného, než si opět uvědomí cenu české myslivosti – tu historickou i budoucí. Do té doby se dívejte na svět z té lepší stránky, nevnímejte čas jinak, než jako cestu vedoucí k horizontu změny k lepšímu. Lidstvo to jinak neumí, čas od času padne na tvář, aby zase sebralo sílu se zvednout a jít dál…“
Natáhl ruce a předal dívce dědův dar. Pocítila váhu kulovničky; vycházel z ní závan s vůní dřeva, ocele a konzervačního oleje. Pohladila pažbu, zvedla zbraň do ramene a zacílila. Děda nenechal na kulovničku namontovat zaměřovací dalekohled. „Až jednou ztratí myslivec jistotu, že dokáže zamířit přes mušku a hledí, pak – s ohledem na zvěř – si má vybrat dobrý puškohled. I ten musí ladit se zbraní,“ dodal a Lucka si jeho slova vybavila tak, jak byla řečena.
„Díky, strýčku Aleši!“
„Tak co, vyrazíme?“ odpověděl otázkou.
Auto opustilo okresní cestu a sjelo k rybníkům. Jeli zvolna, kola měkce šustila, míjeli úzkou říčku, která po staletí napájela rybniční soustavy od Studénky přes Jistebník až do Polanky nad Odrou. Projeli kolem sádek a zamířili k Oderským vrchům. K revíru, kde děda prožil nádherný závěr mysliveckého života. Auto nechali stát pod mohutným dubem a vydali se mezi houštiny. Lucka cítila váhu zbraně, ale také vůni lesa, vůni pryskyřice i tlejícího listí, vůni schnoucí metlice a vlhkost blízkého močálu, v jehož bahně si lebedili divočáci i jeleni. Na rozcestí lesních cest se strýc zastavil: „Počkám tu na tebe, nerad bych rušil tvoje myšlenky…“
Upravil sedací hůl a zasedl. Usmála se na něho; v této chvíli ji dědu připomněl natolik, že měla pocit jeho přítomnosti.
Zamávala strýci a vykročila. Díval se za ní, jak se mu poznenáhlu ztrácela v lesní tišině; moc jí to slušelo: na dívčině stejnokroji se střídaly záblesky slunce a pásy stínů smrkových větví. Zbraň si upravila na rameni tak, aby se mohla opírat loktem o předpažbí. Vstupovala do revíru, jako tam před ní vstupovaly generace myslivců. S úctou, pokorou i – nadějí, že se potká se zvěří, bude s ní sdílet intimní chvilky pastvy, lásky, ale také bojů samců o samice. Věděl, že nejdříve zamíří k posedu na břízce, pak ke kazatelně pod houštinou a nakonec do pasek nad Hlubočcem. Najde si pařez, položí na něho kapesník, aby pryskyřicí neposkvrnila kalhoty, a bude dýchat nejsvobodnější a nejlahodnější vzduch, jaký už není dopřán většině lidí na této zemi.
„Dědo, sakra, to se nám něco dobrého povedlo. Den jako vymalovaný, vnučka, která převzala zelené dědictví se vším všudy. A věř mi, že bych byl nesmírně vděčný, jestli mi bude dopřána chvíle, kdy Lucce předám úlomek s přáním: Úspěšnému lovci upřímné Lovu zdar!“
Z dálky se ozvalo bákání srnce. Osamělému muži na rozcestí lesních cest prozradilo, kde v této chvíli Lucka je. Usmál se.
Tady jsme doma, napadlo ho. V lese, v přírodě nacházíme klid, poučení, pokoru i to, co mnohým lidem schází…
Na nějaký kmen zabušil datel. Slunce opustilo vršky stromů a do pasek se pokládala měkkost večerních stínů. Zeleň tmavla, od potoka začal stoupat jemný opar. V houštině nad žlebem zalámala nějaká zvěř. Čas přestal mít smysl, do krajiny vstoupilo očekávání. Oba – strýc i jeho neteř – pocítili ve stejnou dobu harmonii chvíle. Oba zažili pocit, jako by byli přítomni podpisu, kterým děda signoval svůj odkaz ZELENÉHO DĚDICTVÍ…

Štěpán Neuwirth

Štěpán Neuwirth (1944)

Novinář, publicista, spisovatel. Do literatury vstoupil románem Pazderna, který publikoval v Ostravském večerníku (1977/78) pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Na přelomu let 2002/2003 napsal řadu esejů, v nichž zaujímá kritický postoj k vývoji naší země po roce 1989. Soubor esejů, který nazval Zastavení uprostřed života, nebyl oficiálně nikdy vydán, protože nakladatelé se obávali reakce tehdejší politické garnitury. Eseje byly tedy šířeny jednak po internetu, jednak samizdatovou formou. Další část tvorby věnoval dětem: Pohádky s vůní luk a lesů (2 vydání), Srna z olšového mlází (3 vydání), Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů. Z přírodních námětů čerpají knihy pro dospělé: Povídky od loveckého krbu (3 vydání), Dříve než zemřou řeky, Toulky nejen s kulovnicí, Ostroretky v proudu, Lovci v krajině divokých sviní (2 vydání), Vyznání krajině, Nejkrásnější ze vzpomínek.
Z jedenáctiletého působení ve funkci tiskového mluvčího ostravské fakultní nemocnice vytěžil knihu Tep nemocnice, která získala v roce 2003 prestižní literární cenu E. E. Kische. Toto téma později rozšířil knihou Puls nemocnice(2 vydání). Jako spoluautor se podílel na monografii Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou. Spoluautorsky rovněž přispěl do antologie mysliveckých povídek v knihách Myslivecká vyznání a Z lesů, luk a strání. Rovněž přispíval do časopisu Myslivost a jeho příloh Myslivecké zábavy. Autorovy povídky se pravidelně objevují v Magazínu myslivosti.
Dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava a Olomouc zvlášť vynikala v pořadech Dagmar Misařové – Apetýt a Petra Breitkopfa – Větrník. Byl protagonistou a někdy i spoluautorem pořadů České televize (např. Krásná neznámá, Jak se máte, sousede, Náš venkov a další).
K posledním autorovým dílům patří kniha povídek Když myslivci vyprávějí a přepracovaný román Pazderna.