Přinášíme vám ukázku z knihy Lež ti kouká z očí
autorky Lenky Mynaříkové, kterou vydalo nakladatelství Grada
v edici Psychologie pro každého.

V každém je skrytý kousek  Sherlocka Holmese

Pokud totiž víte, že je něco jinak než obvykle a něco nepasuje do obvyklého obrázku o chování osoby, která před vámi stojí, je to pro vás zásadní signál. Jak s ním naložíte, je už čistě na vás. Můžete dotyčnou osobu odsoudit jako lháře, můžete ji politovat, že má špatný den, můžete se začít podrobně vyptávat, abyste zjistili co nejvíce potřebných informací, nebo na to můžete prostě zapomenout a pomyslet si, že se vám něco zdálo. Každá varianta má nejspíš svůj čas a své místo, kdy se nám nejlépe hodí. Abyste ale vůbec některou z nich potřebovali, pojďme si vysvětlit, co je to tzv. základní úroveň normálního chování (neboli baseline behavior). Nemusíte za tím hledat nic složitého, je to jednoduše způsob, jak se běžně chováte, takový váš osobní vzorec projevů chování. Někdo například během řeči intenzivně gestikuluje, podupává nohou, hlas mu přeskakuje nahoru a dolu. Někdo jiný vždy dává ruce v bok, mezi větami nechává dlouhé pauzy a zásadně se všem dívá do očí. Ačkoli se popsané dvě osoby chovají úplně odlišně, pro každou z nich je takové chování typické a dokud se ho drží, neděje se nic zvláštního. Tady to ovšem začíná být zajímavé. Co když si dnes během rozhovoru s osobou A všimnete, že drží ruce za zády, nohy má v klidu a hlas pevný, jak jste u ní doposud nezažili? Co když osoba B každé slovo doplňuje živými gesty a věty střílí v rychlém sledu jednu za druhou, téměř bez nadechnutí? Najednou se oba vaši známí chovají jinak než obvykle, jejich chování se odchýlilo od zmíněné základní úrovně a vám může v hlavě začít blikat výstražná kontrolka – tady se něco děje! Zatím nevíte co, možná vám oba lžou, možná se špatně vyspali, možná osoba A absolvovala kurz neverbální komunikace a osoba B vypila příliš mnoho kávy… důvodů pro odchýlení od základního chování může být mnoho, ale pokud už tušíte, že je něco jiné, můžete vést rozhovor takovým způsobem, abyste se dobrali pravdy. Ve chvíli, kdy znáte něčí vzorec chování, jeho „baseline“, jakákoli změna oproti zvyklostem může naznačovat emoční reakci na určitý podnět nebo téma během rozhovoru, může tedy fungovat jako takový výstražný signál.
Jak se dá taková základní úroveň chování poznat a správně určit? Schválně si zkuste vybavit nějakého dobrého známého, představte si vaše společné rozhovory a pokuste se co nejlépe popsat, jak se během toho chová. Jak živá jsou jeho gesta? Co dělají jeho ruce a nohy? Jak výrazná je jeho mimika? Co dělají oči, co obočí? Postupně, kousek po kousku si poskládejte jeho typické chování dohromady jako skládanku. A stejně jako u skládanky, pokud byste něco vynechali, nebude obraz úplný, najednou bude něco scházet a nebude to váš přítel tak, jak ho znáte. Nastala změna. Tak vidíte, nebylo to zas tak těžké. Můžete popřemýšlet i nad tím, jak vypadá vaše vlastní základní úroveň chování anebo ještě lépe – zeptejte se někoho, kdo vás dobře zná, třeba partnera nebo dobrého kamaráda. Během chvilky vám nejspíš dovedou dobře popsat projevy člověka, v němž se sami poznáte. Ale co když se před vámi objeví cizí osoba, kterou ještě dobře neznáte? Jak se v takovém případě dá poznat její typické chování? Není to tolik odlišné od předchozího případu, ovšem předtím jste již znali veškeré potřebné informace a doplňovali jste je na správné místo – nyní si informace musíte teprve obstarat. Samozřejmě že při prvním kontaktu s neznámým člověkem toho máte na práci víc než dost. Soustředíte se, abyste správně řekli své jméno, abyste nabízenou ruku stiskli dostatečně, ale ne zase příliš pevně, abyste se nezakoktali, abyste měli ve tváři přívětivý výraz. Je toho tolik, co se může pokazit a vy byste se ještě k tomu ke všemu měli snažit od druhého pochytit něco víc, než jen to, že si zapamatujete jeho jméno? Jako při tréninku jakékoli jiné dovednosti i zde jsou první pokusy spíše rozpačité a nemusí být hned korunované úspěchem, ale čím častěji se budete při poznávání nových lidí soustředit i na jiné věci než jen na vlastní prezentaci, tím snáz vám půjde rozpoznávat jejich základní chování, a možná si dokonce všimnete, že jste díky své vnímavosti mezi lidmi oblíbenější. Tedy pokud to nepřeženete a vaše pokusné osoby si nebudou připadat jako pod lupou, ale nebojte se, že byste nutně hned skočili do takových extrémů. Vzájemně se pozorujeme neustále a jsme na to zvyklí, ačkoli je to většinou spíše nevědomý zvyk. Vy ho jen přesunete více do vědomé části své mysli a díky tomu ho budete moci využít ve svůj prospěch. Stejně jako nedostanete druhou šanci udělat první dojem, nebudete mít ani druhou šanci poznat někoho znovu poprvé. Využijte tedy takovou příležitost k tomu, abyste si začali dělat představu o základní úrovni chování člověka, který se před vámi právě objevil. Zmíněný stisk ruky vám toho o člověku poví hodně, zrovna tak důležité a na informace bohaté jsou ale i neverbální signály, které načerpáte pozorováním postoje, gest, mimiky, navazování očního kontaktu nebo intonace, způsobu řeči i volby slov. Samozřejmě by působilo zvláštně, kdybyste si všechny své postřehy zapisovali na kus papíru, přece jen nejste Sherlock Holmes nebo Hercule Poirot a místo detektivní práce chcete pouze poznat, kdo před vámi stojí. Budete se tedy muset spokojit s poznámkami, které si zapíšete v duchu do paměti. Čím lépe se naučíte pozorovat a naslouchat, tím lepší poznámky to budou a tím lépe je udržíte v hlavě, abyste si je pak mohli opět pohotově vybavit při dalším setkání. Kromě pozorování zapojte i své další dovednosti – ptejte se různými způsoby a na různé věci, abyste získali různé varianty odpovědí a rozmanité reakce. Jinak vypadá odpověď na vážný dotaz, jinak reagujeme na humornou poznámku, jinak mluvíme o sobě a jiným stylem třeba o politice nebo zdravotnictví. Když budete mít vzorek různých typů odpovědí, budete mít i představu o tom, jak dotyčná osoba běžně mluví, jaký je tón a rychlost jejího hlasu, jaká volí slova a jak je doplňuje gesty a mimickými výrazy. Zjistíte, jaký rozdíl je mezi jejím přirozeným smíchem a tím, který je hraný nebo provázený nejistotou, a jak výrazné emoce za běžných okolností projevuje. Vytváření představy o základním chování tedy nespočívá v ničem jiném než ve sbírání detailů o tom, jak se určitý člověk běžně chová, jak se pohybuje, jak mluví a jak reaguje na otázky.

Jak se (ne)ztrapnit a (ne)ztratit ve světě beze slov?

Jako každý amatérský detektiv před pátráním stojíte před zásadní otázkou: Co mám vlastně hledat? Na co se zaměřit? A pokud jste si už své pozorování odbyli a informace sesbírali, hned se nabízí další otázka: Co teď s nimi? Jak je rozebrat, roztřídit a interpretovat? Odpověď vám snad bude jasnější, až se spolu podrobněji podíváme na rozmanitou a na informace notně bohatou oblast lidského chování, kterému říkáme neverbální. Neverbální chování bývá často popisováno o něco atraktivněji znějícím termínem „řeč těla“, ale v obou případech jde o komunikaci pomocí neslovních prostředků. Nutně to neznamená, že jde o komunikaci bez využití řeči, jak uvidíte, až se dostaneme k paraverbální komunikaci, kterou můžeme k té neverbální také zařadit. Toho, že je neverbální chování pro lidskou komunikaci nesmírně důležité, si všimnete ihned u malých dětí, dokonce už u kojenců. I ti, dříve než vůbec dovedou zformulovat první slabiky, navazují oční kontakt a oplácejí vám úsměv, čímž se upevňuje vzájemný vztah, ale také rozvíjí komunikace, aniž byste museli promluvit. Později u malých dětí, které už přece jen mluví, máme tendenci si k nim během rozhovoru přidřepnout, abychom byli na stejné úrovni očí a mohli vzájemně udržovat oční kontakt. Pokud nemáte s dětmi zkušenost a nevěříte uvedeným informacím, co se zase podívat do říše zvířat? Jestli máte doma psa, vzpomeňte si, jak vyčítavě se na vás dívá, když mu zatrhnete hon na sousedovy slepice, a jak mlsně kouká, když s rodinou hodujete u plného stolu. Přestože se jedná o zvíře, při pohledu na něj byste určitě dovedli popsat množství emočních výrazů, jimiž vás během společného soužití obdařuje. Není divu, protože i pro savce je přirozené dávat najevo emoce a to, jak se odrážejí v jejich mimických výrazech, je pro nás celkem dobře rozluštitelné. Vždyť i naše výrazy, kterými doprovázíme prožitky radosti, smutku nebo třeba vzteku, jsou pozůstatkem právě takových zvířecích emocí. Proto je také řada našich neverbálních projevů univerzální a ve stejné podobě se s nimi setkáme napříč různými kulturami. Jiné jsou naopak specifické, a to nejen pro konkrétní kulturu, ale třeba i pro velmi úzkou skupinu osob (např. různé formy pozdravů nebo gesta, kterými si lidé dávají najevo příslušnost ke stejnému společenství). Jestliže se v dané kultuře nevyznáte nebo nejste příslušníkem určité skupiny, nejenže si vzájemně neporozumíte, protože nedovedete interpretovat chování jiných lidí, ale také se můžete vcelku snadno ztrapnit nebo ještě hůře dojít k úhoně.

Nakladatelství Grada vzniklo v roce 1991 a za dobu své existence si vybudovalo pozici největšího tuzemského nakladatelství odborné. Nakladatelství vydalo téměř 8.000 titulů a jeho nabídka pokrývá široké spektrum odborné literatury z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. V její produkci jsou tituly s právní tématikou, knihy ekonomické, tituly z oblasti financí a účetnictví, manažerské tituly, psychologické, zdravotnické, knihy s počítačovou tematikou, o architektuře a stavebnictví, knihy technické z nejrůznějších oborů a profesí.

Související knihy

Mynaříková, Lenka

Grada, 2017