Čtení ke kávě: Červen (Hana Militká)

Červen

13.6.2017 Hana Militká Bez komentáře

Červen je nádherný měsíc. V květnu se všechno rodí, vzniká, červen už přináší první úrodu třešní, jahod. Nikdo si ani nevzpomene, jak nás trápila zima. Červen je plný naděje na dobrý život.

„Vstávej, už musíš do školy. Není ti dobře?“ pohladila svého syna po vlasech.
Jirka otevřel oči a zasmál se na ni. Jeho úsměv byl kouzelný. Na tvářích se mu dělaly dolíčky. Všichni z rodiny i okolí jeho dolíčky milovali. Jen on se zlobil. Zdály se mu asi moc holčičí.
„Mami, kdy už budou zrát třešně?“
„Ty máš ale starosti. Koukej vstávat, nebo přijdeš pozdě. S poznámkou mi domů nechoď,“ zlobila se jen na oko.
„Kdy teda?“
„Co?“
„No za jak dlouho budou zrát?“
„Myslím si, že za pár dní. Raná odrůda, jako mají sousedi, bude zralá možná už teď.“
„Páni,“ vyskočil z postele a hnal se do koupelny. Rychle spolkl pár soust švestkové buchty od neděle, zapil čajem a upaloval do školy. O poznámku vážně nestál.
Ve škole nemohl vydržet.
„Vojto, musíme prověřit sousedovu třešeň. Jdeš na to se mnou?“
„Jasně. Kdy?“
„Dneska. Hned po škole.“
„Jdu s vámi,“ přidal se Marek.
„Já taky,“ hlásil se Jára.
„Bude nás moc. Všichni nemůžeme. Viděli by nás,“ váhal Jirka.
„Umím bejt neviditelnej,“ tvrdil Marek.
„Já taky,“ přesvědčoval všechny Jára.
„Můžeme to zkusit, ale budete poslouchat na slovo. Když řeknu zalehnout, všichni lehnou do trávy, ani se nehnou. Je to jasný?“ přísně zavelel Jirka.
„Jasný,“ souhlasili všichni.
„Kde necháme tašky? S nimi se nedá lézt na strom,“ staral se Vojta.
„U sudů. Kdyby hořelo, hodíme je přes plot k nám. Tam si je vezmeme kdykoliv,“ rozhodl Jirka.
„Jasně. U vás kdykoliv,“ opakoval Vojta. Cítil se jako zástupce velitele. Jirka ho oslovil jako prvního.
„Hlavně nezmatkujte. Dávejte bacha. Soused je ukrutnej rváč a násilník. Šampion v boxu. Myslím, že byl už zavřenej. Někoho zabil. Jakmile nás dostane do spárů, je konec. Možná ani nepřežijeme. Znám ho,“ líčil barvitě Vojta, aby si dodal důležitosti.
Marek a Jára zbledli.
Jára koukl na hodinky: „Jé, zapomněl jsem. Musím s mámou na nákup. Půjdu s vámi příště,“ bleskově zmizel.
„Má nahnáno. Zničils ho. Nevydržel představu souseda zabijáka. Máš pravdu. Je nebezpečnej. Jestli se objeví, skáčeme okamžitě k nám přes plot. Nesmíme mu padnout do rukou. I za cenu, že tašky necháme na místě u sudů. Jenže podle tašek nás zjistí. Můžeme čekat soud i vyloučení ze školy. Kdo se bojí, má poslední šanci jít s mámou na nákup,“ pronesl Jirka. Rozhlédl se po přítomných kamarádech. „Jdeme,“ zavelel.
Všichni tiše našlapovali už půl kilometru před místem určení. Připadali si jako v nějaké detektivce.
„Jsme kladní padouši,“ zašeptal Marek.
„Pst. Nemluvit. Nebo se tam prozradíme,“ napomenul Vojta.
„Nojo, ještě tam nejsme.“
„Kam tak nenápadně?“ zařval za nimi Karel.
Všichni se lekli a strnuli.
„Co blbneš,“ vzpamatoval se Jirka.
„Plížíte se tady jako při vylodění v Normandii. Jestli vůbec víte, o co šlo,“ povýšeně poučoval Karel.
„Jen tak něco zkoušíme. Tomu nemůžeš rozumět,“ s nadhledem prohodil Jirka.
„Náhodou se umím plížit nejlíp ze všech. Jinak by mě školník dávno chytil, když jdu pozdě nebo prchám dřív.“
„To je možný, ale my se neplížili.“
„Ne? Vypadalo to tak. Asi jdete na třešně. Jenže tady žádné nejsou.“
„Kdo by chodil na třešně. Leda mrňata,“ řekl Vojta.
„Škoda.“
„Jaká škoda?“
„Moh bych vám dělat zeď, kdybyste šli na třešně. Sice je nejím, ale ve vojenský strategii se vyznám.“
Jirka si ho prohlédl od hlavy k patě.
„Co říkáte, parťáci? Vezmeme ho?“
Přikývli.
„Fajn. Budeš hlídat. Určím ti místo,“ rozhodl Jirka.
Přiblížili se k cíli.
Dům souseda stál hned u silnice. Zahrada se táhla dozadu.
„Musíš se krčit přesně tady. Sleduj, jestli nevyleze z baráku. Zahvízdej, kdyby něco. Nejbližší cestou prchej pryč,“ přikázal Jirka.
„Rozkaz, šéfe,“ zasalutoval Karel.
Ostatní se přikradli ke třešni.
„Sakra, neměli jsme ho brát s sebou,“ zaklel Vojta. „Je to blb. Několikrát propad. Kromě druhý světový války ho nic nezajímá.“ Připadal si najednou méně významný.
„Neboj, bude klídek. Soused bývá pryč až do tří odpoledne,“ prohodil s úsměvem Jirka.
Všichni postupně vylezli na třešeň.
„Páni, ty jsou nejlepší!“ vykřikl Marek.
„Neřvi! Nemusí nikdo vědět, že tu jsme,“ šeptem ho napomenul Jirka.
Najednou zaslechli hvízdnutí.
„Karel! Někdo jde! Honem pryč!“ vykřikl Vojta.
Seskočil se stromu zároveň s Markem. Popadli tašky, hodili je na Jirkovu zahradu. Přelezli plot a zmizeli.
Jirka seskočil poslední. Najednou jím projela silná ostrá bolest. Málem omdlel. Nebyl schopen pohybu. Netušil, co se děje.
Z dáli uslyšel nějaký šramot.
„Už je asi po mně,“ pomyslel si a omdlel.

„Jiříčku, probuď se, už pro tebe jede sanitka. Uvidíš, zase bude dobře,“ hladila ho po vlasech maminka.
Začal vnímat: „Co se stalo?“
„Nějak špatně jsi šlápnul cestou ze školy. Tvůj kamarád tě donesl domů. Je to hodný kluk,“ usmála se na Karla.
Do domu vběhli záchranáři.
„Kde máme toho maroda?“ zahalekal jeden.
„Tady,“ vítala je maminka.
Druhý přisedl k posteli a prohmatal mu nohu: „S kotníkem nejsou žerty. Dobře, že na nohu nestoupal. Poničil by si ho ještě víc. Musíme do nemocnice na rentgen. Tam rozhodnou, jestli bude nutná operace. Chvíli nebude chodit. Víc vám řeknou ve Fakultní, brnkněte si tam za pár hodin.“
Osaměli.
„Děkuju ti. Moc jsi Jirkovi pomohl. Jsem ráda, že má tak dobré kamarády,“ řekla matka. „Musím jet za ním, aby tam nebyl sám. Vezmi si.“
Nabídla Karlovi mísu třešní, kterou jí dopoledne přinesl soused.

MgA. Hana Militká

MgA. Hana Militká vystudovala základní školu ve Svobodných Dvorech. Poté střední ekonomickou školu v Hradci Králové. V devatenácti letech vyhrála Wolkerův Prostějov v recitaci. Byla přijata na JAMU, obor herectví. V Brně na studiích si užila hodně legrace i hostování. Byla v ročníku s Nikou Brettschneiderovou, Marcelou Večeřovou, Evou Gorčicovou, Zdenou Moučkovou, Evou Lapešovou, Renatou Doleželovou, s Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Ivošem Hyršem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími.
Stala se členkou Divadla na provázku. V roce 1981 odešla do Prahy. Hrála v několika filmech vynikajících režisérů. Spolupracovala se slavným režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc, na seriálu Wolfgang. S Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Jaromilem Jirešem na filmu Lev s bílou hřívou, s Janem Svěrákem na filmu Kolja, s Pavlem Hášou na Povídkách Malostranských, s Jiřím Krejčíkem a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo. Mezi divadelními režiséry byla vynikající spolupráce s Petrem Scherhauferem, Ivo Krobotem, Mirkem Krobotem, Evaldem Schormem, Janem Antonínem Pitínským, Zbyňkem Srbou. Nyní spolupracuje s režisérem a šéfredaktorem nakladatelství Krigl panem Jiřím Halberštátem jak na svých knihách, tak na vystoupeních u příležitosti křtů knížek, při každoročním setkání v klubu Golem, na různých slavnostních představeních. Hostuje v Národním divadle. Povídky z povětří vyšly zjara roku 2013, detektivní román
Záhadný šepot spatřil světlo světa zjara 2015. O rok později vychází v nakladatelství Agentura Krigl detektivka Pronikavý smích, v roce 2017 v červnu je vydaná detektivka Vražedný lov. Povídky z povětří se objevily v nakladatelství E-knihy jedou Martina Koláčka jako první elektronická kniha Hany Militké začátkem února 2016, zjara vyšel napínavý román Vilma, v létě román Sára, na podzim román Jiří. Před Vánoci vyšel první díl nového detektivního seriálu Kapitán Bartoš Zasahuje 1 s podtitulem Složitý případ. Na přelomu roku vyšla e-kniha 13 povídek pro Klub Knihomolů. V březnu tohoto roku se objevila elektronická detektivka Kapitán Bartoš Zasahuje 2 s podtitulem Ledový žár, letos v květnu vychází třetí detektivka ze série Kapitán Bartoš Zasahuje 3 s podtitulem Přicházím s deštěm.