Jaroslav Kalfař vyrůstal v Čechách, ve svých patnácti letech se přestěhoval do USA. Prvních několik let zápasil s jazykem, ale nakonec na americké univerzitě vystudoval literaturu a nyní vydává svůj první román nazvaný The Spaceman of Bohemia, v českém překladu Kosmonaut z Čech. Dílo sklízí úspěch po celém světě, například britský The Guardian o něm píše: „Jako by se jedna epizoda Star Treku srazila s Kunderovým Žertem“.

Jak byste charakterizoval hlavní postavu Vašeho románu – Jakuba Procházku? Mimo jiné si do vesmíru bere knihu Robinson Crusoe, je on také takovým Robinsonem?

Myslím, že trochu ano. Jakub je velice ambiciózní člověk, je to badatel, vědec. Zároveň se snaží odčinit hříchy své rodiny, a právě to ho pohání. Svou cestu do Vesmíru bere jako takovou svatou misi, na kterou se musí vydat právě on.

Na rozdíl od Robinsona tam ale jde dobrovolně…

To je právě ten rozdíl. Robinson ztroskotá a nemá na výběr. Jakub si svou izolaci a tuhle šílenou misi vybírá dobrovolně.

Zahraniční recenzenti přijali Vaši knihu s nadšením. Britský The Guardian a mnozí další ji přirovnávají ke klasickým českým autorům – Kunderovi, Čapkovi, Hrabalovi. Máte pocit, že navazujete na jejich odkaz?

Tak to nevím, samozřejmě bych si to moc přál, ale nevím, jestli to můžu říct. Mnoho českých spisovatelů na mě mělo velký vliv – hlavně pak svatá trojka: Škvorecký, Kundera Hrabal.

Takže Čapek ani tolik ne?

Čapek samozřejmě taky. Válka s mloky je jedna z mých nejoblíbenějších knih. Ale na českých spisovatelích mě vždycky nejvíce fascinovalo, jak skloubili filosofii a větší otázky s poutavým dějem, skvělými postavami a hlavně tím českým humorem.

Hned po vydání Vaší první knihy jste byl zařazen do skupiny typických českých spisovatelů. Co myslíte, že ve světě odlišuje českou literaturu? Je to právě schopnost skloubit filosofii s napínavým dějem?

Myslím si, že určitě je to ta filosofie, ale hlavní je humor. Český humor je jedinečný, dá se snadno rozpoznat. Jakmile si Američan, který nezná Čechy ani naši národní náladu, přečte českou knihu, je už schopný český humor rozpoznat.

Vy jste se přestěhoval do Ameriky v 15 letech? Od té doby jste moc Prahu nenavštěvoval.

Bohužel moc ne.

Takže uběhla docela dlouhá doba, Praha se měnila a Vy jste začínal psát knihu, která se v Praze odehrává. Navštívil jste Prahu před prací na knize?

Ano, navštívil. To mi hrozně moc pomohlo a možná mě to taky inspirovalo. Vrátil jsem se do Prahy poprvé osm let po své emigraci do Ameriky a ta změna, kterou jsem pozoroval, byla obrovská. Vůbec jsem nemohl uvěřit, jak se to město změnilo za tak krátkou dobu. Ono to člověku připadá trošičku takové drzé, co si to město dovoluje, že se takhle mění, když tam člověk není. Má pocit, že by vše mělo zůstat při starém. To, jak je Praha popsaná v knize, se také hodně mění. Návštěva Prahy mi v tomto ukázala, jak přemýšlet, a ukázat, jak se nadále město vyvíjí, i když tam člověk není.

Takže, kdybych se Vás zeptal, jak kromě jazykové stránky ovlivnil Váš pobyt v Americe knihu, jedna z těch věcí by byla právě nepřítomnost v Praze, v Čechách?

Určitě. Ta nepřítomnost – a samozřejmě to má hodně co dělat s izolací, v emigraci se člověk cítí pryč od toho, co zná a kam patří.

Takový unikát Vaší knihy je, že byla přeložena do češtiny – Vašeho mateřského jazyka –, ale ne přímo Vámi. Řekl jste, že si sám na překlad netroufáte, překladatelkou knihy se tak stala Veronika Volhejnová. Spolupracoval jste s ní?

Spolupracovali jsme tak, že paní Volhejnová mi nejdříve poslala své otázky a připomínky ke knize, a když byl překlad hotový, obdržel jsem celý text, abych si ho mohl přečíst a odsouhlasit to.

A jaký je to pocit číst vlastní knihu přeloženou do svého rodného jazyka?

Je to hrozně zvláštní. Je zvláštní, že člověk jde do cizí země, tam se naučí cizí jazyk, ten se časem stane jazykem hlavním, no a pak to dopadne tak, že jsem svou knihu ani sám nepřekládal. Ale musím říct, že ten překlad je úžasný, že duch té knihy v tom je stoprocentně. Já jsem z toho procesu překladu měl trochu hrůzu, bál jsem se, že s tím budou problémy, ale nakonec to bylo výborné.

Když přeloženou knihu čtete, máte pocit, že je to pořád vaše dílo?

Cítím se, že je to pořád moje kniha. Poprvé jsem z ní předčítal – z té české verze – včera v DOXu a cítil jsem se úplně stejně, jako když z knihy čtu v angličtině.

Zmínil jste se, že momentálně pracujete na další knize?

Ano, ano, pracuji.

Která opět bude stát na pomezí mezi českou a americkou kulturou. Můžete nám prozradit, kde se bude odehrávat?

Bude se odehrávat jak v České republice, tak v Americe. A bude hodně o tom, co má možná Česká republika a Amerika společného a naopak, co nemají vůbec společného.

A co mají společného?

(smích) Uvidíme v knize.

Bude víc americká než Kosmonaut z Čech?
Bude více americká. Říkal jsem, že jsem se snažil tuto knihu napsat o české duši a ta příští bude o duši americké. Bude ale také stoprocentně o Česku a tak zajímavá i pro českého čtenáře.

První knihu jste zaměřil na Čechy, druhá také bude mít něco společného s Českem. Bude to pokračovat?

Bude to pokračovat. Já si myslím, že možná tak prvních pět knih bude určitě o České republice, pak uvidíme. Ale vždy když se vrátím do Čech mám pocit, že jsem tu zemi tak nějak za těch 13 let prošvihnul a teď se to snažím určitým způsobem dohnat. Možná právě knihy tomu mohou pomoci.

Děkuji za rozhovor!

Související knihy

Kalfař, Jaroslav

Plus, 2017