Nakladatelství BB/art představilo v březnu 2017 další knihu Andrew Granta s názvem Zemři dvakrát (Die Twice, 2010). Překladu se ujal Ondřej Duha, který pracoval i na první Grantově knize představené u nás na podzim předchozího roku.

S Andrew Grantem jsme se setkali v závěru roku 2016 v recenzi jeho prvotiny Odplata (Even, 2009, česky 2016). Od té doby se tomuto současnému anglickému autoru podařilo vydat další román, v pořadí druhý v sérii postavy detektiva Coopera Devereauxe, s názvem False Friend (Falešný přítel, 2017). Zemři dvakrát vyšla v roce 2010, v němž autorův starší bratr James (píšící pod pseudonymem Lee Child) vydal hned dvě další pokračování dobrodružství postavy Jackea Reachera. Konkrétně čtrnáctou knihu s názvem 61 hodin (61 Hours, česky 2011) a patnáctou Za cenu života (Worth Dying For, česky rovněž 2011).

Druhý příběh příslušníka zvláštní jednotky Královského námořnictva Davida Trevellyana, což je hlavní série Andrewa Granta čítající doposud tři tituly, navazuje prakticky bezprostředně na ten první z Odplaty. Zatímco stále ještě zůstává ve Spojených státech, obdrží David rozkaz hlásit se styčnému důstojníkovi Richardu Fothegillovi v Chicagu. Od toho dostane instrukce najít zběhlého kolegu a hlavně chemickou bombu, jež se měla stát předmětem nelegálního obchodu. David se úkolu samozřejmě zhostí svým velmi neformálním způsobem a rozjede se linie mnoha překvapení, zrad a nových společenství. A všude po cestě zůstávají ležet mrtvoly nejen těch, kdo se mu postavili do cesty.

Dvě stě šedesát tři stran rozdělených do dvaceti jedna kapitol se čte rychle a bez zápolení s místy, která by plynulost prožitku brzdila. Příběh má rychlý spád, k čemuž nepochybně přispívá i forma vyprávění v první osobě. Pokud by se u první Andrewovy knihy někdo snažil hledat společné rysy s tvorbou jeho bratra, hned druhý román tohoto ještě stále ne padesátníka rozhodně jakoukoli podobnost co do stylu popírá. Jazyk mladšího z Grantů je dynamičtější a prudší. Popisy střetných situací jdou do větších a místy i brutálnějších detailů. Mrtvol je více a zajatci nepatří do standardní filozofie románového hrdiny Davida Trevellyana. Z tohoto pohledu mně osobně více vyhovuje starší z bratrů Grantů, na druhou stranu ani vyšší míra obětí nijak nesnižuje čtivost toho, co jsem zatím měl příležitost od Andrewa vidět.

Podobně jako v Odplatě, i v Zemři dvakrát je každá kapitola uvedena retrospektivním pohledem ať už na základní výcvik hlavního hrdiny, či na nějakou rodinnou příhodu. Z obojího pak autor čerpá v následném textu, což dává čtenářům šanci přemýšlet trochu dopředu. A být překvapeni, když se věci vyvinou jinak, než jak očekávali. Opět, další zdařilý tah, kterak upoutat a současně nabídnout svůj vlastní styl.

Rozšířená obava čtenářů u sérií se společným hlavním hrdinou, zda je důležité zachovat kontinuitu četby podle pořadí, v němž byly jednotlivé části publikovány, je v tomto případě zbytečná – na pořadí zase tolik nezáleží. Pravda, v Zemři dvakrát se hlavní hrdina mnohokrát v myšlenkách vrací ke své přítelkyni Tanye a jejímu osudu naplněnému v knize první, Odplatě, ale v žádném případě to není odkaz, na němž by čtivost zadrhávala. A tak pokud si otevřete nejprve knihu druhou, Zemři dvakrát, a teprve až inspirováni jí sáhnete po knize první, nebudete mít s dějem žádný problém. Možná vám opačné pořadí naopak umožní konfrontovat své odhady s realitou a zároveň vnímat mnohé postavy jako „staré známé“, o nichž jste už něco málo četli.

Abych ale nepěl jen samou chválu. Slovy klasika: „není na zemi člověk ten, aby se zavděčil lidem všem“. A tak se můžeme v médiích setkat se spoustou negativních ohlasů. Nejčastěji omílanou námitkou je připodobňování postavy Davida Trevellyana k Jamesi Bondovi. Osobně si nemyslím, že by zde byla nějaká zásadní shoda, pokud samozřejmě za definici podobnosti nevezmeme to, že obě postavy vládnou zbraní a pěstmi ve vysoce nadprůměrném standardu. Přesto, James Bond měl ve svých začátcích skutečně existující předlohu, zatímco u Davida to pravděpodobně neplatí. David na rozdíl od Jamese také nepotkává na každém kroku lepé děvy, jež by se mu na počkání vrhaly do lože, aby se z nich vzápětí staly zabijačky jdoucí ve šlépějích černých vdov. Druhá nejčastěji užívaná románová postava, k níž je David Trevellyan přirovnáván, je Jason Bourne. A opět, ani zde nejde o právě trefné srovnání. Zatímco Jason Bourne prakticky nikdy nepracuje na základě rozkazu, David Trevellyan, jakkoli se řídí přednostně svými instinkty, na svoje zařazení do hierarchie velení nezapomíná, ba naopak, neopomíjí je čtenářům sám připomínat.  To mu sice nebrání v tom, aby postupoval podle svého, ale přesto nestojí tak docela mimo zákon. Já osobně bych za nejslabší místo v Zemři dvakrát považoval záplavu mrtvol, která nikomu, například Davidovým nadřízeným, nepřekáží, nikdo si s ní neláme hlavu. Pro hlavního hrdinu tak není problém přijít opakovaně do stejného baru, kde se v krvi jeho spolubojovníků, či později jeho obětí, dá téměř brodit. To je něco, co se v dnešním nadmíru kontrolovaném světě a zvláště ve velkoměstě zdá trochu fantaskní. Ale kdo ví, nebyl jsem nikdy ani špionem, ani nájemným zabijákem. Třeba to možné je.

Závěr mého dnešního povídání je klasický – už jsem zvědav na překlad třetí knihy série Davida Trevellyana z pera Andrew Granta. Tentokrát by nás měl čekat příběh More Harm Then Good z roku 2012. Jestli překladatel a nakladatel zvolí překlad Hůře než zdrávo, či sáhnou po jiném, to zatím netuším. Ale to není důležité a vy se mým návrhem nedejte zmást. Důležité je, abychom další práci Andrew Granta brzy našli na knižních pultech, ať už v papírové, elektronické nebo zvukové podobě.

Související knihy

Grant, Andrew

BB/art, 2017