Přečtěte si nejprve první část povídky.

III. Dno se blíží

Nemocnice jsou plné lidí. Nejvýše jsou postaveni přednostové jednotlivých klinik. Jsou to osoby vážené, v oboru velmi ceněné a překvapivě lidské. Docenti jsou důležitější a asistenti nejužitnější. Zcela samostatnou kategorii samozřejmě tvoří zdravotní sestřičky. Většina je v mladém věku, ale jedno mají všechny společné. Obrovský soucit s pacienty. Čím je vám hůř, tím o vás více pečují. Mně bylo opravdu blbě, a tak jsem si jejich opatery užíval ažaž.
Mohu říci, že jsem byl oblíbený pacient. Snažil jsem se otravovat co nejméně. S jednou sestrou jsem se však dostal do sporu. Jednalo se celkem o hovno, o mé. Sestra s maďarskými předky a vroucí krví nepřinesla včas požadovanou mísu a mně nezbylo nic jiného než použít čerstvě povlečené lože. Chápu její pocity, nevím, jestli ona chápala moje.
Nezbytnou součástí nemocnic jsou samozřejmě pacienti. Jsou na tom v podstatě všichni stejně. Shlukují se do skupinek a neustále rozebírají své nemoci a touží nalézt ostatní, kteří jsou na tom ještě hůř. Což se jim většinou úspěšně daří. Tady jsem poznal různorodou škálu trpitelů. Někteří velmi žoviální, až hluční. Jiní zadumanější, až nemluvní. Jeden, se kterým jsem sdílel dvoulůžkový pokoj, pouze hýkal a dožadoval se i v nočních hodinách své choti a i toho nejvyššího. Přání jsem mu myslím splnil. V půlnoční tmě jsem na narušitele zaměřil svítilnu z mého mobilu a jasným paprskem ho ozářil. Pak jsem hluboce sonorním hlasem pravil: „Gustave, Gustave, to jsem já, spi klidně dál, tvůj čas ještě nenastal!“ Nastal však čas povolat sestru, aby milého Gustíka přebalila.
Další nebožák se nacházel po čerstvé operaci hemeroidů. Jedná se o chorobu velmi delikátní, jednak svým umístěním, a druhak jasnými pooperačními bolestmi při funkci. Pacient stále krvácel a museli ho poslat na kolonoskopii. To vás převezou do speciální místnosti, zjeví se zakuklenec držící podivnou hadici a bez varování vám ji narve tam, kam slunce nezasvítí. Pak vás nafouknou plynem jako batisféru a začnou ve vás tou rourou rajtovat. Celá procedura je provázena mocnými zvukovými efekty, jak z vás erupcemi plyn uniká. Trapně je však pouze vám. Bohužel před zákrokem je třeba střeva dostatečně pročistit. Večer musíte vypít asi 2,5 litru ohavné tekutiny a v nastalé noci spotřebujete celou roli toaletního papíru. Umíte si představit, co to se sousedem provedlo? Napřed to v něm hluboce zaškrundalo a on odpochodoval. Po návratu se skácel na lože a tupě zíral do stropu. Po pěti minutách zařval: „Jééé!“ a vyrazil. On ani já jsme už neusnuli.
Na JIPu se mnou jednou ležel pacient, který se, mimo jiné, snažil proniknout do velmi vysoké politiky. Neustále hovořil, a to pouze o sobě, předčítal mi dokola dva o něm vytisknuté novinové články. Před dvěma lety se dostal na listině čekatelů na první místo a byl urgentně povolán k zákroku. Když čekáte doma, musíte být stále k zastižení. Současně však povolávají i dva náhradníky, aby vzácný orgán nezůstal nevyužit. Náš hrdina se dostavil k transplantaci s dvěma promile alkoholu v krvi a byl z programu nemilosrdně vyloučen. Tak i později z veřejného života.
Jako velmi smutný případ uvádím asi třicetiletého mladého muže, plného optimismu, který už byl transplantován podruhé, a stejně to nepomohlo a třetích jater se už nedočkal. Byl však plný víry a nevzdával to. Ostatně na něj vzpomínal i pan profesor, přednosta Hepatologické kliniky IKEM, v jednom ze svých rozhovorů.
Při čekání na nový orgán musíte s dárcem splňovat nejenom klinické, ale i podobné tělesné parametry. Orgán z menšího jedince by ve vás pochopitelně kvrdlal a z většího by do vás nedostali. Tak je člověk všude přeměřen a vyfocen. Větší jedinci mají více šancí a čekají obvykle kratší dobu. Dodavatelé orgánů, tzv. dárci, se většinou rekrutují z řad osob postižených mozkovou příhodou. Ti větší ji zřejmě mívají, vzhledem k životosprávě, častější. Mladé a štíhlé slečny jsou tak na tom nejhůře. Všeobecně vžitý názor, že většina dárců jezdí na motorkách, je zcestný, protože když na motorce havarujete, moc použitelného už z vás nezbyde.
Já jsem čekal asi 6 týdnů. Nebyla to doba jednoduchá. Hned při nástupu do nemocnice jsem neuváženě podepsal prohlášení, že chci být pravdivě informován o svém zdravotním stavu. Můj ošetřující lékař vyjádřil obavu, že se s pravděpodobností 99 % nových jater nedočkám. Mé dceři doporučil, aby mi začala raději hledat místo ve vhodném hospicu či pohřebním ústavu. Na to byl však ještě čas, zbylé jedno procento se nakrklo a řeklo: „Tak to teda ne!“
Díky nákaze velmi rezistentními nemocničními bakteriemi, následnému nechutenství a velmi silným průjmům jsem začal rychle ztrácet z těla přebytečnou vodu a nohy odpuchly, břicho slehlo a já se mohl začít pohybovat pomocí pojízdného chodítka. Kroužil jsem po chodbách a nabíral ztracenou svalovou hmotu.
Lékař, pravdivě mne informující o mém stavu, nedůvěřivě sledoval mé počínání a povolal zřízence, aby zašel pro sekeru. Pravda opravdu vítězí?
29. února 2012 v 10 hodin se u mne zjevil mladý muž a pravil: „Tak jste na řadě. Odpoledne se uvidíme, jsem váš chirurg a budu vás transplantovat.“

IV. Vzhůru k oblakům

Pár dní před operací jsem potřeboval přivést z domova nějaké čisté prádlo a po návštěvě syna a zetě jsem se od nich telefonicky dozvěděl, že nějak nevidí před mým domem zaparkované auto. Ale vidí v prvém poschodí mé rozbité okno. Zavolali policii a zjistilo se, že už vlastním pouze holobyt. Téměř vše bylo mým autem odvezeno: kytary, housle, obrazy, počítač, televize, cestovní pas, ostatní elektronika apod. Byt, již dost zdevastovaný mým krvavým vystoupením, již ani nebyl bytem. Než jsem se však vrátil z nemocnice, bylo mé obydlí blízkými zrestaurováno i vybaveno vším novým. Vše zafinancoval můj otec a já se pak navrátil do světa zcela znovuzrozený.
Ze samotné transplantace si pouze pamatuji příjezd na operační sál. Uklidňující hlas anestezioložky a počítání do pěti. Probudili mne po dvou dnech ze spánku. Je to běžný postup. Otevřete oči a na jednou zjistíte, že jste v jiném světě. Na po-transplantačním oddělení ARO. Vedou od vás zase všechny možné i nemožné kabely, hadice a jste znovu obklopeni všemožnými pípajícími monitory. Jelikož vám do žíly neustále proudí morfin, žádnou bolest necítíte, ani pachy, je zde klimatizace. U svého polohovacího lůžka uzříte anděla. Je to sestřička, která se stará pouze o vás. Já měl mladou a milou osůbku. Ujistila mne, že vše probíhá tak, jak má. Hadice a šlauchy bude ze mě postupně odstraňovat a o vše se postará. Rodinu o zdárném průběhu transplantace pochopitelně hned informovala. Všichni mě zdraví atd. Zákrok trval asi pět hodin, což je slušný průměr. Během dalších dnů, které jsem zde s ní strávil, na noc chodila jiná, jsme si hodně povídali o literatuře, muzice a vůbec. Již druhý den skotačivě přihopkala: „A budeme vstávat, je čas na procházku. “
Odpojila mne, a už jsme štrádovali po chodbě. Každé ráno mne osprchovala.
Za pět dní mě přestěhovali, již bez cévek, hadic a šlauchů na samostatný pokoj. Zde jsem již mohl chodit bez hole a rychle jsem sílil. Za dalších pět dní jsem se ocitl na samostatném normálním pokoji a po třech dnech doma.
Nově vymalovaný a zařízený byt se mi líbil. Všechny své věci jsem měl zabaleny v krabicích, prádlo a oblečení vypráno a vyžehleno. Začal jsem se zabydlovat. Byl jsem jako ve snu. Síla se mi rychle vracela. Tak: játra a obezita byly vyřešeny. Obratle se zahojily. Bylo mi čím dál lépe a lépe. Začali mne připravovat na léčbu dalších dvou zjištěných nemocí. Poruchy tvorby bílých krvinek.
Než jsem se stačil přihlásit na hematologickou kliniku, začal jsem dýchat pouze jednou plící. Druhá zkolabovala pod velkým tlakem plicního výpotku. Proč tak učinila, nikdo nevěděl. Byl jsem zase na operačním sále, tentokrát plicní kliniky krčské nemocnice, a nakonec jsem prodělal čtyřhodinovou operaci. Probudil jsem se. Byl jsem beze všeho. Převezli mne v bezvědomí do jiné budovy areálu. Ptal jsem se, zda je má rodina zpravena o faktu, že stále žiji. Sestra mne uklidnila, že volali na plicní a oni již dali rodině vědět. No, nedali. Ráno konečně přinesli můj mobil a vše se vyjasnilo. Dýchám! A chci pudink!
Po návratu z hospitalizace jsem si nastavil na mobilním telefonu aplikaci Krokoměr a začal kráčet. Za rok jsem našel přes 5000 km a počítám, že kdybych byl Mojžíš a vzal to přes moře, už bych se coural někde v Africe. Nu a na závěr ještě musím konstatovat, že jako rodilý rak jsem si našel novou družku. Ne račici, ale rakovinu mízních uzlin. Je to potvora záludná, ale věrná. Tak s ní jdu dál za světlem, i když momentálně mířím na první chemoterapii. Jsem však přesvědčen, že:
„Nikdy není tak, aby nemohlo být líp!“

Daniel Čechura

Daniel Čechura (* 1953) je zubní lékař ve výslužbě a autor povídek ze života, které vydává v květnu 2017 ve sbírce Čeho se bojí zubař. Narodil se v Praze, vyrůstal na Žizkově. V Kutnohorsku, jeho oblíbeném kraji, tvořili nejlepší čeští spisovatelé, mj. Jaroslav Vrchlický, Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček Borovský a nyní také sám Daniel Čechura. V roce 2009 vydal knížku pro děti Pohádkov, v současnosti připravuje k vydání její volné pokračování s názvem Školákov. Na podzim 2016 založil se synem rodinnou společnost Pohádkov s.r.o. a Galerii Pohádkov. Více informací naleznete na stránkách www.pohadkov.com.

Související knihy

Čechura, Daniel

Agentura KRIGL, 2009