Knihu Co jsme si neřekli od autora Roryho Dunlopa vydalo
nakladatelství Domino v edici Inteligentní romány pro inteligentní ženy.

Kapitola 2

Jsou čtyři hodiny odpoledne a sedím venku u kovového stolku na Place du Marché Gayot.
Tohle náměstí jsem objevil náhodou, když jsem se snažil uniknout davům před katedrálou. Kráčel jsem po Rue des Frères a čirou náhodou jsem pohlédl doprava. Otevřenými okny kavárny jsem zahlédl nádvoří, jaké jsem ještě nikdy neviděl. Vrátil jsem se a našel v kamenných zdech lemujících silnici průchod.
Uprostřed dlážděného náměstí nepochopitelně trůní balvan velikosti člověka. Ze všech stran staré dřevěné domy s průčelími zdobenými šikmými fošnami. Mezi kavárnami a restauracemi jsou roztroušené stromy a slunečníky, poskytující rovnováhu světla a stínu. Nic tu není úplně rovné – chatrné kovové židle sedí v podivných úhlech na zvlněné podlaze a stoly se viklají, když člověk posune sklenku s pitím.
Moje kavárna je poslední místo, kam svítí slunce, a z toho důvodu se těší největšímu zájmu odpoledne. Servírka má bledou pleť a tmavé vlnité vlasy smotané nad ušima do dvou uzlů. Když mě obsluhovala včera, všiml jsem si, že má na vnitřní straně paže tetování – čínské znaky vedoucí k namodralému zápěstí. Těžko říct, jestli mě poznává. Během posledního měsíce jsem tu byl téměř každý den, takže by mohla, ale zřejmě má v hlavě jiné věci – mluvili jsme spolu sice mockrát, ale nikdy mi nepohlédla do očí.
Kolem domů se rozléhá nepřetržité brebentění jako v divadle před začátkem představení.
Dosud jsem se tou záležitostí odmítal podrobně zabývat. Zabalil jsem minulost do bublinkové fólie několika neurčitých vět typu „Co se stalo, stalo se“ nebo „Je to, jak to je“. Vím jako kdokoli jiný, že sám sobě lžu – že žal je mnohem škodlivější, když není oplakávaný. Viděl jsem hodně pacientů, kteří používali stejnou obranu, se stejným účinkem.
Kdyby tohle byla terapie, začal bych se svou matkou, ale s tím jsem skončil. Nemůžu napsat nic, o čem bych už nemluvil a co bych už nerozebíral, a nemám sílu dál vířit vodu. Nevěřím, že je možné vinit ze všeho rodiče. Představa, že kritizuji matku za všechny svoje chyby, když mi věnovala víc lásky a pozornosti, než se většině lidí dostane od obou rodičů dohromady, je nemyslitelná. Jestli je to obrana, pak taková, kterou já nikdy nezbořím. Je to podpůrná zeď mojí osobnosti. Ne, pokud je možné někomu dávat vinu, pak mně a Lauře a samozřejmě Zacu Fordovi.

[A Klaudii. Hlavně Klaudii. Vlastně téměř výhradně jí.]

Teď je těžké vzpomenout si, jaký býval můj život. Připadám si jako probuzený ze snu – vnímám prázdno, ale nedokážu si vybavit, co chybí. Strávil jsem s Laurou tisíce dnů, přesto jich dokážu vylovit z paměti jen pár.
Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem ji poprvé uviděl – černovlasou vysokoškolačku, udýchanou, jak právě vyběhla do schodů a celá rozpálená vlastní krásou se usmívala nějakému skrytému vtipu; k hrudi přitisknutý žlutý blok; poskakovala po učebně jako kolouch. Během celého prvního semináře se usmívala, a když odešla, její záhadný úsměv zůstal.

[Pamatuješ, čemu jsem se smála? Dovol, abych ti zmíněný první seminář popsala.
Přihlásila jsem se na přednáškový kurs Freud a literární kritika (aniž bych o jednom či druhém něco věděla nebo se o téma zajímala), a jdu pozdě. Nahoře na schodech stojí Karolína (Na tu si určitě vzpomínáš!), vyzývavě mrká a vystrkuje výstřih na Neila, oblečenýho jako drogový dealer, v širokých džínách a baseballový čepici, třebaže všichni víme, že skončil ve Westminsteru.
Ze dveří vycházejí dvě zrzavý holky, zírají si vzájemně do očí a smějou se.
„Dále,“ ozve se sebejistý, panovačný hlas. Má venkovský přízvuk, jako by jižan předstíral, že je z Manchesteru.
Na druhém konci starodávného stolu sedí tenhle nezvykle vypadající muž. Svým způsobem pohledný, ale první, čeho si všimnu, jsou rezavohnědé vlasy, které se mu vznášejí nad hlavou jako afro. Košili má samý flek, okraj límce otřepený. Jeho obličej je jemný a hranatý jako tvář kočky a má nejsvětlejší, nejmírnější, nejmodřejší oči, jaké jsem kdy viděla.
„Posaďte se. Posaďte se.“ Chvějí se mu rty, nebo je to tím světlem v očích, zkrátka vypadá, jako kdyby se chystal říct vtip. Hodí každému knihu, chňapneme po ní, než sklouzne ze stolu. „Tohle,“ prohlásí, „je Oidipus Tyrannus v překladu Roberta Faglese, vydal Penguin. Koupil jsem každému jeden výtisk. Najděte si stranu číslo jedna, scénickou poznámku nahoře. Četl někdo z vás originál?“
„Ne,“ hlesne Karolína smutným, zajíkavým hlasem. V tu chvíli úplně zapomněla na Neila. Obrátila si židli tak, aby seděla přímo tváří v tvář flirtujícímu učiteli, a vypnula prsa, aby měl lepší výhled.
„Naštěstí pro vás,“ poznamená vyučující. „Já se musel rok učit starořečtinu, abych tuhle zatracenou věc dokázal přečíst v originále! Jednu věc, a možná jedinou, jsem se ale v každém případě naučil, a sice, že v řecké tragédii žádné scénické poznámky nejsou. Takže to, co nacházíme tady na první stránce nahoře, vytvořil Robert Fagles. Čtěte,“ řekne, dívá se na mě a potlačuje úsměv.
„Dveře jsou otevřené. Oidipus předstoupí, vznešený, až na zrádné kulhání…“ Zvednu hlavu a nejistě se usměju, protože jsem nepochopila vtip.
„Rozumíte, Bob Fagles si jednoduše řekl, co já vlastně o tom chlápkovi Oidipovi vím? Za á. Byl to král. Za bé. Měl oteklou nohu. A tak si Bob dal dvě a dvě dohromady. Jenomže já si myslím, že Bob režírovat moc neuměl. Předvést tohle není tak jednoduché. Podívejte se.“
A pan Flirťák vyskočí ze židle, zvedne bradu a vypne hruď. Ukloní se a pomalu se vydá po místnosti, majestátně kyne rukou, nadutě pokyvuje a rychle mrkne na Karolíniny kozy a celou dobu za sebou táhne nohu jako zombie. Když pan Flirťák dojde na druhý konec místnosti, Neil se řehtá tak, až sjede na podlahu. Dokonce i Karolína si po rozpačitém váhání dovolí několik pronikavých uchichtnutí.
Na konci první hodiny jsem do toho zábavného muže, který rád flirtuje, i do jeho falešného přízvuku byla zamilovaná. Nebyl jako špatně naložení, zamlklí kluci, se kterými jsem chodila předtím. Ti by dali pěstí každému, kdo by se jim odvážil smát. Usilovně jsem se snažila získat pochvalu dotyčného, odvrátit alespoň na pár okamžiků pohled těch jeho úžasně něžných očí od Karolíniných prsou.
Chudáku Jacku! Studentka, která se na konci semestru objevila u tvých dveří, nebyla ta pravá, viď?]

Jenomže už je to tak dávno, že to ve skutečnosti není Laura, jen polovičatá představa dívky, která dospěla v Lauru. Tehdy jsem do ní byl zamilovaný, ale později, když jsem ji znal, nebo jsem si to alespoň myslel, jsem ji opravdu miloval. Ze dnů složené roky, které spojují dívku Lauru se ženou Laurou, jsou nenávratně pryč. Obrovská bílá masa strachu a lítosti mi znemožňuje pohyb a odrazí každý můj pokus chňapnout po vzpomínce.
Chci pochopit, kde se stala chyba, ale myšlenky se ztrácejí jako zhasínající ohňostroje. Neviditelný štít odporu chrání nějakou pravdu, kterou nechci uznat. Možná se stydím za to, jak jsem Lauru získal – starší učitel a žačka bez otce.

[Já nebyla bez otce! Táta sice od nás odešel, ale pořád se s ním občas vídám. Nechyběl skoro na žádné mojí narozeninové oslavě. A ty jsi o pouhých osm let starší než já! Vážně věříš tomuhle psychoblábolu? Já ne. Něco ti povím. Víš, na co s oblibou vzpomínám? Týká se to naší první společné dovolené – v New Yorku.
Přiznám, že když jsme opustili Londýn, byla jsem ještě pod tvým vlivem. Já v té době měla práci a tys byl student, nebo alespoň zaučující se psychoterapeut, ale já k tobě pořád vzhlížela, jako bys byl můj učitel, vážila jsem si každé tvé lakonické poznámky a lámala si hlavu nad každým zachmuřeným tichem, kdykoli ses odmlčel. A když jsme na letišti JFK vystoupili do hradby vlahého ovzduší a houkajících aut, nejprve jsem pohlédla na tebe, v přesvědčení, že budeš vědět, co dál. Dokonce si pamatuju, co jsi říkal, když jsme se drželi za ruce na odřených kožených sedadlech vzadu v taxíku, uvěznění v dopravní zácpě na Queensboro Bridge. Pronesl jsi, že město, které vidíme z mostu, „je město viděné poprvé, ve všech jeho bouřlivých příslibech tajemství a krásy na světě“. Cítila jsem k tobě obrovský respekt, dokud jsi mi neřekl, že autorem oněch slov je
F. Scott Fitzgerald. Ale pamatuješ si ten následující den? Připomenu ti ho.
Central Park za mrazivého podzimu. Skály se třpytí, listí je kaštanově hnědé. Navrhuju projížďku na kole. Ty, symbol sebejistého, moudrého stařešiny, chvíli váháš. Co se stalo? uvažuju. Řekla jsem nějakou hloupost? Nemůžeme si pronajmout kola?
„Mám dojem, že jsem viděla pár kol k pronájmu poblíž umělého kluziště,“ dodám.
„Ale tam se nám asi nebude chtít vracet, nebo jo?“ řekneš zachmuřeně.
„Jdeme,“ hlesnu nesměle. „Bude to legrace.“
„Dobře,“ prohlásíš mužně a odhodlaně.
Nechápu, proč se tváříš tak vážně, když nám vousatý cyklista v kulichu ukazuje, jak funguje zámek a stojan. Vypadáš pohledně a mladě, jak tam tak stojíš v zářivé červené helmě a špulíš rty, když platím za dvě hodiny.
„Takže je to normální kolo?“ řekneš. „Žádný neobvyklý prvky? Člověk zkrátka šlape a nic víc?“
Chudák cyklista je z tvých otázek celý rozpačitý.
A pak se zhluboka nadechneš a opřeš se do jedné šlapky. Tváříš se tak zkušeně a důstojně, když kroužíš pomalým, sestupným obloukem. A když nakonec spadneš a uhodíš se do ramene, pořád pevně svíráš řídítka, jako bys do poslední chvíle doufal, že třeba zastaví tvůj pád.
Když jsi ke mně se zaraženým výrazem a helmou na stranu vzhlédl, byl jsi jiný člověk. Došlo mi, že jsem se v souvislosti s tebou v mnoha věcech spletla. Když jsi ve společnosti mých přátel studentů mlčel, nechoval ses tak proto, že bys byl na naše řeči příliš chytrý a dospělý, ale proto, že sis připadal trapně a nepatřičně. Tvůj hlas byl vždycky tak klidný a rozhodný, až jsem si myslela, že se nikdy nemýlíš a máš všechno pod kontrolou. Když jsem si uvědomila, že je všechno jinak, nemilovala jsem tě o nic míň. Dalo by se říct, že to byla chvíle, kdy jsem přestala mít ráda idol, který jsem si vysnila, a začala tě milovat takového, jaký opravdu jsi.
Takže jestli jsem v tobě někdy viděla postavu otce, ta představa se rozbila na kusy před patnácti lety na newyorském chodníku. A taky dobře. Ani náhodou jsem nechtěla, abys mi nahradil otce, já si přála, abys byl jeho opakem – táta se ke mně choval hezky, ale mámu trápil běháním za ženskýma a pitím.]

Nemůže to být pouhé ztotožnění. Laura mě milovala dlouho potom, co jsem ji přestal učit. Celou dobu říkávala, jaké máme štěstí a jak je ráda. Ještě před třemi lety cestou na večeři na oslavu výročí našeho vztahu mě přinutila, abych si sedl na chodník pod pouliční lampou a díval se jí do očí, zatímco mi vykládala, jak mě miluje. Tehdy mi to připadalo zvláštní. Řekl jsem, že ji samozřejmě taky miluju, ale měl jsem plnou hlavu jiných věcí, například jak dlouho mě bude nutit, abych tam seděl, jestli nepřijdeme o rezervaci a co bychom řekli, kdyby šel kolem někdo, koho známe, a jestli až si stoupnu, budu mít na kalhotách flek. Teď na tu příhodu vzpomínám rád, a o to nejspíš šlo. Protože když vám někdo skoro každý den říká, že vás miluje, přestanete to vnímat jako něco mimořádného. Já vím, že chtěla, abych se vyjadřoval působivěji, ale moje láska k ní byla tak zjevná, že nebylo potřeba, abych o ní řečnil, natož opakovaně. Je to, jako když stoupáte na vrchol hory. Výhled vás už tolik netěší, když musíte každých pět minut zastavovat a mluvit o něm.

[Přiměla jsem tě, aby sis sedl a díval se na mě, protože když člověk má něco, jako jsme měli my, je příliš snadné brát to jako samozřejmost. Vztah není jako vyhlídka, protože dva lidé, kteří stojí vedle sebe, ji mohou vidět velmi rozdílně. Chtěla jsem od tebe ujištění, že mě miluješ tolik jako já tebe. Říkával jsi, že jsem nejistá, protože jsem si nebyla jistá rodičovskou láskou (což mimochodem není pravda), tak proč jsi mě neujišťoval svojí?]

Jasně že jsme se jako každá dvojice dohadovali o triviál­ních věcech, jako například, jak často chodíme na večeři a kam bychom měli vyrazit na dovolenou, ale Lauřina špatná nálada nikdy netrvala dlouho. A třebaže jsme netrávili dovolené v Mexiku nebo v Thajsku, nacházela na nich něco, co jí i mně dělalo radost. Lauřina nálada totiž byla jako papírový drak. Já držel provázek – a ona většinu času létala nade mnou, nadzvedávala mě spolu se sebou, ale každou chvíli spadla na zem a já pak spěchal rozmotávat překřížené šňůrky a běhal jsem a tahal a poskakoval, dokud se neocitla znovu ve vzduchu.

[Proč jsi musel zůstávat při zemi? A ty hádky mi nepřipadaly triviální. Kdybychom se k sobě vrátili (a neříkám, že to uděláme, nebo že to dokonce chci), hranice našeho světa už nesmí určovat EasyJet!]

Ne, ne. Milovala mě upřímně. Alespoň dokud se neobjevil Zac Ford. Možná úplně všechno nebyla jeho vina – nejspíš se nesnažil záměrně zničit moje manželství a kariéru, ale kdyby ho Laura nikdy nepotkala; kdyby nepřišel na křest mojí knihy; kdyby nevyšel nahoru po schodech a nepřipletl se do mého světa – se svým radioaktivním opálením, vyboulenými svaly a řasami nabarvenými maskarou, s chlapskou změkčilostí jako nějaký postmoderní padouch Bond…
Co tam vůbec dělal? V tabulkách v Excelu, které jsme s Kristýnou nervózně procházeli sem a tam, jeho jméno uvedeno nebylo. Kvůli zdraví a bezpečnosti se do prostor nad restaurací Princess Victoria nesmělo vměstnat víc než třicet lidí. Přátel (označeni zeleně), bývalých kolegů (červeně) a rodinných příslušníků (žlutě) bylo šedesát. Několik týdnů jsme sháněli odpovědi, obvolávali náhradníky a kontrolovali závazná přijetí účasti, až jsme díky vytrvalosti, debatovávání
a diplomacii dali dohromady potvrzený seznam třiceti lidí.

Do začátku oslavy zbývala půlhodina a přítomno bylo deset hostů.
„Mám hrůzu z proslovu,“ řekl jsem.
„Všechno dobře dopadne,“ ujistila mě Laura, „když chceš, umíš skvěle mluvit před publikem. Zkrátka předstírej, že v obecenstvu sedí hezké vysokoškolačky s hlubokými výstřihy.“
„Ohromně vtipný!“ poznamenal jsem. „Z publika ani tak strach nemám; spíš mě děsí, že nebudu mít ke komu mluvit!“
„Jen se neboj. Napíšu článek, a podám situaci tak, jako bys řečnil k našlapaný Albert Hall!“
„Ne, nedělej to,“ požádal jsem ji. „Všichni vědí, že jsi moje žena.“
„To myslíš vážně?“
„Ano, nevypadalo by to dobře. S ohledem na tvou novinářskou bezúhonnost.“
„Novinářská bezúhonnost? Děláš si legraci? Jediným důvodem, proč většina z nás pro ten časopis ještě pracuje, je fakt, že když uděláme nějaké akci reklamu, dostaneme volňásky!“
Přišla Kristýna a postavila se vedle nás. Vypadala až znepokojivě hubená – paže měla kost a kůži a všiml jsem si vystouplých lopatek. Napadlo mě, jestli se tak trestá za to, že žije sama. Seznámili jsme se na vysoké a za celou dobu, co jsem ji znal, měla jen jeden vztah. O záhadě, proč si tak inteligentní a přitažlivá žena nemůže někoho najít, se často debatovalo v její nepřítomnosti, ale nikdy, když byla u toho.

[To si myslíš jen ty. My ostatní jsme viděli, co bilo do očí – že byla zamilovaná do tebe. Mezi mými přáteli byla známá jako Camilla Parker Bowlesová.]

„Ahoj, Kristýno,“ pozdravil jsem. „Právě jsem s Laurou mluvil o proslovu.“
„Výborně. Zrovna jsem chtěla navrhnout, že bychom mohli začít.“
„Teď?“
„Jasně, ono obecně bývá považováno za dobrý nápad pronést řeč na začátku oslavy,“ podotkla Kristýna, „dřív než lidi začnou odcházet.“
„Počkejme ještě,“ dodal jsem, „na hosty, co přijdou pozdě.“ „Hmm… tak jo,“ řekla a zatvářila se nervózně. „Ale ne moc dlouho.“

Odkud by bylo nejlepší mluvit? Ať jsem se obrátil kamkoli, vždycky jsem měl za sebou lidi a před sebou prázdná místa.
„Kristýna má nejspíš pravdu,“ řekla Laura, „a měl bys akci zahájit.“
„Hmm, možná, ale není tady Adam a…“
„Jestli chceš čekat na Adama, budeš tu do zavíračky…“ „On přijde… Kdo je to?“ vybafl jsem, když schody pod námi zavrzaly. Objevila se Fordova hlava s vlasy sčesanými v proužcích dozadu jako tahy štětce. Na sobě měl jasně červenou koženou bundu zapnutou na zip a připomínal někoho mezi cyklistou a pozérem. Nahoře na schodech se zastavil
a samolibě se rozhlédl po místnosti, jako kdyby prostředí odpovídalo jeho nevalnému očekávání. Když uviděl Lauru, zarazil se. „Kdo je to?“ zeptal jsem se znovu.
„Tak jo,“ prohodila Laura, jako by mě vůbec neslyšela. „Hodně štěstí!“ Letmo mě políbila.
Díval jsem se za ní, jak míří ke schodům, a vtom mi kdosi poklepal na rameno. Otočil jsem se. „Adame! Tak jsi přece přišel!“
„Samozřejmě!“ Očividně se snažil hodit se do gala, ale na
rameni saka měl rozpáraný šev, a jak se chtěl oholit, všechno jenom zhoršil, protože pod spodním rtem nechal ostrůvek strniště a na krku měl skvrny od krve. „Dorazil jsem před deseti minutami. Odchytila mě tvoje kamarádka Kristýna. Hmm, totiž… povídala, že prý potřebuješ brzy začít s proslovem.“
Adam stál se sklopenýma očima, rozpačitý, že mi říká, co mám dělat, byť jen jako zprostředkovatel.
„Já vím,“ prohlásil jsem, „ale přijdou ještě další lidi!“ Přikývl a já se polekal, že jsem na něj spustil příliš zostra. Chtěl jsem mu říct, jak mě dojalo, že to dokázal – věděl jsem, že má panickou hrůzu i z menších shromáždění, než je tohle. „Díky, že sis dal tu práci.“
„Co tím chceš říct?“ Adam sklouzl pohledem na svou vybledlou kravatu. „Omlouvám se. Nemohl jsem najít novou.“
„To jsem nemyslel…“ Schody znovu zavrzaly. Pohlédl jsem dolů a uviděl Andreu. Stála zaraženě na prostředním schodu jako při dětské hře na hudební sochy.
Škubla sebou a pohlédla mi do očí. „Promiň, Jacku, na koupání musím být zpátky. Je to nejdůležitější část dne. Luca mě zabije, jestli se opozdím. Laura slíbila, že mi pošle výtisk.“

——————-

Pokud vás tento román o krizi v manželství zaujal, můžete pokračovat ve čtení další ukázky.

——————-

O autorovi

Rory Dunlop absolvoval klasická studia na univerzitě v Oxfordu. Civilním povoláním je právníkem, už od mládí ale toužil po tom psát romány. Předtím, než se stal uznávaným soudním obhájcem, pracoval také jako učitel matematiky a živil se jako novinář. Strávil rok ve Strassbourgu, kde sepisoval rozsudky pro Evropský soud pro lidská práva. Bohužel se mu ve Švýcarsku absolutně nepodařilo naučit francouzsky, naopak se mu ale podařilo seznámit s jeho budoucí ženou Likou. Rory Dunlop žije v současné době s manželkou a dvěma dcerami v Londýně. Román Co jsme si neřekli je jeho beletristickou prvotinou.

Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Domino

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Už sedmnáct let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku.

Související knihy

Dunlop, Rory

Domino, 2017