Brzy ráno, ještě za šera
potají vklouznu do tvé kůže
cos na věšáku zapomněl
od včerejšího večera
Lásko, ty padneš mi jak ulitá
ani se neptám, zda mi slušíš
víc nechci, jen mě provázej
po celý dnešek života
Pod cizím nebem sejdem z cesty
stěží pleteme nohama
a jak dva bídní tuláci
tykáme si tu s hvězdama
Zpátky se nikdy neotočím
náš kočár nesmí změnit směr
ze druhé strany zeměkoule
vrátíme se až v podvečer
Pověsím tě zpět na věšák
ty moje lásko věčná
počkej tu na mě do zítřka
půjdeme až do nekonečna

Kapitola 1

Letem světem

Všechno začalo tím, že jsem v Čechách neudělala přijímačky na vejšku. Rodiče byli zničení z představy, že nedosáhnu vysokoškolského vzdělání, a tak si pro mě vymysleli jinou metu. Zaplatili mi letní tábor tvůrčího psaní v Americe. Prý se už nemohli dívat na to, jak utrácím mládí civěním
do stropu ve svém pokoji.
Na ten nápad přišli nejspíš proto, že jsem pro ně jako dítě smolila básničky k svátku. To mě nepřešlo, ani když jsem byla větší, a většinou to byly takové pubertální nářky. Ty už jsem rodičům samozřejmě neukazovala, takže si o mých výtvorech mohli dělat jen iluze. Zřejmě si představovali bůhvíco,
protože mi zaplatili tu drahou letenku do Ameriky.
Ale proč mě proboha poslali na kurz psaní do ciziny, když jsem sotva byla schopná něco napsat ve vlastním jazyce? A navíc uměla anglicky jen to, co jsem se naučila na střední škole? A to nebylo nic moc. Podobné tábory v Čechách neexistovaly, takže Amerika byla jediná možnost. Bylo těsně po revoluci, najednou se dalo vycestovat, kam se jen člověku zachtělo. A tak mě rodiče poslali hodně daleko. Určitě se jim líbilo, že se můžou pochlubit dcerou v Americe. A taky se mě potřebovali zbavit.
To se jim nakonec podařilo dokonale. Na americké ambasádě v Praze jsem si vystála frontu na vízum, nastoupila do letadla a na druhé straně oceánu se rázem ocitla v jiném světě. Cizí jazyk, směsice lidí různých barev a ras, zkrátka dokonalý chaos. Za dobu kratší než čtyřiadvacet hodin mi
začal nový život.
Tábor sestával z malých chatiček, které se podobaly jako vejce vejci a byly nasázené v úpravném lesoparku. Do volné přírody měl tenhle park daleko, ale žádnou divočinu jsem stejně nečekala. Byl to přece spisovatelský tábor a noční bojovky se tu určitě nehrály.
Má spolubydlící byla vytáhlá Angličanka s přemoudřelým výrazem, která vypadala neuvěřitelně sečtěle. Tváří bse však podobala velbloudovi a její naprosto nesrozumitelný přízvuk mě uváděl v zoufalství. Jmenovala se Margot. Když jsem se jí představila já, zatvářila se rozpačitě, jako bych řekla neslušné slovo. Pravda je, že moje jméno složené z mnoha čárek a háčků je mezinárodně nepoužitelné. Když jsem jí oznámila, odkud jsem, významně pokývala hlavou a snažila se mě zatáhnout do hovoru o Orwellově románu 1984. Zřejmě ve mně viděla výplod totalitního režimu, ale já jsem se nedala a odrazila ji přízemní otázkou, do jaké skříňky si můžu dát věci. Chvíli na mě nehybně zírala a pak mi ukázala tu, která byla zatím volná. Naše soužití, které mělo trvat přesně měsíc, zatím moc slibně nevypadalo.
Když jsem si vybalila věci a nastrkala je víceméně úhledně do poliček, přemýšlela jsem, co dál. Nikdo mi nedal instrukce, co mám dělat. Asi jsem se nedokázala zbavit nátěru pionýrských táborů, potřebovala jsem, aby mě někdo organizoval.
„Můžeme jít ven?“ zeptala jsem se Margot, která ležela na posteli ponořená do čtení.
„Jak to myslíš?“ zvedla vypoulené velbloudí oči od knihy.
Zdála se překvapená, ale zdvořile se snažila přijít na to, co mám za lubem.
Zřejmě jsem se nevyjádřila dost jasně, a tak jsem ukázala na dveře.
„Jít ven,“ opakovala jsem pomalu. Abych jí to podala ještě názorněji, plíživým krokem jsem se přiblížila ke dveřím, otevřela je, opatrně se rozhlédla a pak je zase rychle zabouchla.
„Nebo nejít ven?“ dodala jsem. Aby bylo jasné, že jiná možnost neexistuje.
Margot vypadala ještě zmateněji. Mrkla jsem na obálku té bichle, kterou četla. Vypadalo to jako literárně náročné dílo, obyčejnému smrtelníku stěží pochopitelné. Pokud rozuměla téhle knize, jak bylo možné, že nechápala tak jednoduchou otázku?
„Oni asi chtějí, abychom zůstali v chatičkách. Proto jsi tady, ne?“ snažila jsem se dotaz nasměrovat přímo na ni v naději, že takhle to pochopí líp.
„Já jsem tady, protože si čtu,“ odvětila Margot, jako by tahle skutečnost nebyla dost jasná. „A kdo jsou ONI?“ zeptala se zvědavě.
Bohužel jsem nevěděla, jak se řekne anglicky vedoucí, a tak jsem se pokusila tenhle výraz opsat.
„Oni jsou ti, co nám říkají, co máme dělat,“ vysvětlila jsem jí s jistou námahou. Byl to první den, kdy jsem používala jenom angličtinu, a moc mi to nešlo.
„Žádní takoví ONI tady nejsou,“ pravila Margot s klidem Angličana a na znamení toho, že náš hovor je u konce, opět ponořila zrak do knihy.

Knihu Nicka dobývá Ameriku vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Související knihy

Valentová, Veronika

Mladá fronta, 2012