Nakladatelství Host tentokrát vydalo docela neobyčejný příběh, který si získal pozornost v mnoha evropských zemích. Jeho jedinečnost spočívá v netradičním námětu v kombinaci s docela obyčejným životem hlavních postav. Podán je navíc velmi příjemně a na své si přijdou i obdivovatelé krás českého jazyka.

Autorkou této netradiční pohádky pro dospělé je Ruth Hoganová, Angličanka, původem z Bedfordu. Vystudovala anglický jazyk a divadlo. Ve třiceti letech byla po vážné autonehodě donucena přestat pracovat na plný úvazek a tak začala psát. V roce 2012 jí byla diagnostikovaná rakovina. Během probdělých nocí, kdy kvůli chemoterapii nemohla spát, napsala svůj první román – Sběratel ztracených věcí. Autorka, stejně jako hrdina jejího příběhu, sbírá ztracené věci, které následně dokumentuje na Instagramu.

Hrdina příběhu Anthony Peardew je spisovatelem na odpočinku. Žije sám v krásné viktoriánské vile. Tedy ne tak docela sám. Společnost mu dělá Laura, která se stará o jeho domov a zahradník Freddy. Anthony nebyl vždycky sám, před čtyřiceti lety měl snoubenku Therese – životní lásku, která však nešťastnou náhodou zemřela. Therese mu svěřila do opatrování svůj medajlon, který sama dostala, a byl pro ni velmi vzácný. Stejně jako Anthonyho láska k ní. Tento zlatavý šperk měl opatrovat, ale jak už to tak bývá, zrovna tuhle věc ztratil. Celý život si své selhání neodpustil, a tak se mu stalo zálibou a možná také trochu trestem zachraňování ztracených věcí. Anthony byl důkladný, každý předmět pořádně zaevidoval a co více, ke každému vymyslel svou vlastní povídku.

Na sklonku života dostane starý spisovatel strach, že stále neudělal dost pro to, aby svou nedbalost odčinil. Rozhodne se proto svou „sbírku“ přenechat Lauře a požádat ji, aby v jeho poslání pokračovala. Odkáže jí proto svůj dům, růžovou zahradu a vlastně i zahradníka a nejspíš i ducha své mrtvé vyvolené.

Laura se cítí Anthonymu velmi zavázána. Starého pána měla velmi ráda a jeho příběh ji vždy dojímal. S pomocí zahradníka Freddyho a trochu zvláštní dívky Sunshine ze sousedství, hledá způsob, jak by se mohl Anthony znovu shledat se svou ztracenou láskou.

Příběh Anthonyho a Laury ale není jediným. Naopak. Autorka si se čtenářem docela pohrává, ale jen tak, aby ho příliš nezmátla.

Čtenář se paralelně setkává také s nakladatelem Bombrem, jeho asistentkou Eunice a Bombrovou tak trochu nezdárnou sestrou a jejich skvělými rodiči. Každodenní práce s knihami je Bombrovým. Jestliže Anthony kdy napsal nějakou povídku, je nanejvýš pravděpodobné, že ho Bombr znal. Jistotu však čtenář nemá.

I ztracené předměty mají své příběhy. Jak to jen bylo s modrým knoflíkem, sponkou do vlasů, deštníkem u sochy Alenky a dalšími?

Trochu nešťastné se mi jeví vystupování ducha snoubenky Therese. Jeho chování tak trochu postrádá logiku, stejně jako samozřejmost s jakou jej jinak racionální postavy akceptují. Román se tak v tomto momentu dostává na pomezí romance a červené knihovny.

Věřím však, že se čtenáři s drobnými nedostatky první autorčiny knihy snadno smíří, jelikož námět je skvělý a čtení duchu lahodící.

Ukázka z knihy:

„Dívka seděla na lavičce v parčíku naproti Padově a houpala nohama. Pozorovala, jak před dům přijíždějí naleštěné černé automobily. První měl po stranách velká podlouhlá okna a uvnitř mohla zahlédnout bednu na mrtvé lidi s květinami na víku. Smutná dáma a starý muž, ale ne ten, co v domě bydlíval, vyšli ven. Muže neznala, ale tu ženu viděla mnohokrát předtím, než byla smutná. Muž s černým komínovitým kloboukem ji usadil do dalšího vozu. Potom se vrátil před auto s bednou a vykročil v před. Měl hůlku, ale nekulhal. Šel však pomalu, takže možná přece jen neměl nohu úplně v pořádku. Přemýšlela, kdo by mohl ležet v té bedně. Přemýšlení bylo něco, co jí šlo velmi pomalu. Mnohem rychleji věci cítila, než o nich dokázala uvažovat. Mohla se cítit šťastná nebo smutná, rozzlobená nebo vzrušená, než bys napočítal do tří. Ale přemýšlení jí zabralo víc času. Myšlenky se nejdřív musely v hlavě srovnat do správného pořadí a potom jste si je museli pořádně prohlédnout ze všech úhlů, aby mozek mohl začít vykonávat svou práci. Nakonec se rozhodla, že v bedně nemůže být nikdo jiný než muž, který žil v tomhle domě, a byla moc smutná. Vždycky k ní byl milý. Ale ne každý se k ní choval jako on. Po dlouhé době (měla pěkné hodinky, ale čas určovat neuměla – ručičky si jaksi pořád dělaly, co chtěly) se smutná dáma vrátila zpět do domu, tentokrát už sama. Dívka se poškrábala na hřbetě ruky, kde ji předtím lechtaly beruščí nožičky. Teď, když je muž z domu mrtvý, třeba by se tahle dáma mohla stát její novou kamarádkou.“ (str. 83)

 

Související knihy

Hoganová, Ruth

Host, 2017