Knihu Tajný život v Bílém domě od autoky Kate Andersenové Browerové vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Lady Bird Johnsonová si nejprve myslela, že někdo hází petardy. To by rozjásané atmosféře toho dne naprosto odpovídalo.
Johnsonovi jeli 22. listopadu 1963 dvě auta za Kennedyovými. Jejich životy se podobně jako životy rodiny Kennedyových měly po událostech toho dne naprosto změnit.
Paní Johnsonová nemohla uvěřit, že byl prezident postřelen, dokud nezastavili u nemocnice. Ohlédla se za Kennedyovými a spatřila, jak „na zadním sedadle ležel růžový uzlíček, jako hromádka opadaných květů. Byla to paní Kennedyová, která ležela na těle pana prezidenta.“
Když se Lady Bird otázala, jestli jí má najít někoho, kdo jí pomůže převléct se z jejího zkrvaveného kostýmku, odmítla to, „skoro až urputně – pokud se něco o člověku tak jemném, tak důstojném, dá vůbec říct“. Ten naturalistický výjev byl hluboce emotivní. Bylo otřesné, vidět tu „bezchybnou, vybraně oblečenou dámu celou od krve“.
„Chci, aby viděli, co provedli Jackovi,“ řekla jí Jackie vzpurně.
„Pierci, pospěšte si a běžte do kanceláře. Šéfa postřelili,“ vyštěkl zděšený důstojník na Nelsona Pierce, který zrovna procházel branou Bílého domu na odpolední šichtu.
O více než pět desetiletí později si Pierce pamatoval každou minutu toho dne. Jakmile prošel bránou, uháněl k rezidenci a spěchal do kanceláře ceremoniářů, kde se kolem televizoru mačkala skupinka vystrašených zaměstnanců.
Na rozdíl od zbytku země neměl Pierce na truchlení čas. Musel dělat svou práci. Podobně jako většina personálu neprojevil ten den navenek skoro žádné emoce. Všichni ve služebnictvu přešli na „autopilota“, řekl kurátor Jim Ketchum. „Myslím, že většina z nás byla odhodlaná pokračovat, jako kdyby se nic nestalo.“
Nelson Pierce byl jakožto dveřník, který měl v ten strašlivý den službu, tím prvním, komu telefonicky přišla od agenta Tajné služby oficiální zpráva o prezidentově smrti.
Pierce kormidloval loď v neznámých vodách. Žádný novodobý prezident nikdy nebyl zavražděn a nikdy předtím neexistoval obrazový záznam události, kdy se ty drastické záběry pouštěly dokola a dokola.
Byl to začátek dlouhého a emočně vysilujícího týdne. Pierce v pátek prošel branami Bílého domu dovnitř a vyšel z nich až následující středu večer. První věc, kterou ještě v šoku udělal, byla, že zavolal technikům a nařídil jim stáhnout vlajku na střeše Bílého domu na půl žerdi. Dovolil si zhroutit se jen jednou – když viděl, jak tu vlajku spouštějí.
Osobní sekretářka paní Kennedyové Mary Gallagherová do deseti minut po odletu z Dallasu zavolala Pierceovi a řekla mu, že Jackie chce, aby byl pohřeb jejího manžela co nejpodobnější pohřbu prezidenta Lincolna. Pierce rychle zkontaktoval kancelář kurátora a ta obratem začala spolupracovat s Knihovnou Kongresu, aby zjistili, jak Lincolnův pohřeb nejlépe napodobit.
Vrchního ceremoniáře J. B. Westa ta zpráva zastihla doma a okamžitě spěchal do kanceláře. O následujících hodinách píše ve svých pamětech: sluhům nařídil, ať připraví kávu, a služebným, ať začnou chystat všechny pokoje pro hosty, byla to „malá bezvýznamná gesta, ale také signál, že musíme pokračovat v práci“.
Pierce v rezidenci pomáhal sluhům doprovázet členy rodiny Kennedyových do jejich pokojů. Další čtyři noci s ostatními dveřníky přespával na skládacích lůžkách ve sklepě.
Když Pierce brzy ráno 23. listopadu konečně Jackie uviděl, málem nebyl schopný pohybu. „Když zpoza rohu z chodby k výtahu přišla paní Kennedyová a Ted s Robertem, lámal jsem si hlavu nad tím, co paní Kennedyové řeknu. Když přicházela, naše pohledy se střetly a najednou jsme si rozuměli tak, jak jsem si s nikým jiným v životě nerozuměl – nemusel jsem říkat nic,“ vzpomínal, a když vyprávěl o tom, jak ji viděl v kostýmku potřísněném krví jejího manžela, rozbrečel se. „Přišli jsme o přítele, velmi blízkého přítele,“ řekl Pierce.
„Po těch chodbách chodily stovky lidí, tiše, otupěle,“ vzpomínala tajemnice Letitia Baldrigeová. „Bývala to místa plná veselí, shonu a hluku. Nyní se lidé pohybovali pomalu, sehnutě, a když promluvili, šeptali, jako kdyby se báli, že z nich ty emoce vytrysknou ven.“
Během patnácti hodin, do chvíle, kdy se prezidentovo tělo vrátilo do Bílého domu, se služebnictvu podařilo zařídit, aby mohla rakev spočívat na stejném katafalku, jaký byl o téměř sto let dřív použit pro Lincolna.
Bill Cliber právě toho roku začal v Bílém domě pracovat jako elektrikář. Pomáhal rozvěšovat po lustrech černé sukno, a když Jackie Kennedyová přišla zkontrolovat manželovo tělo, tiše odešel na opačnou stranu sálu, aby jí dopřál soukromí.
„Věděli jsme, jak zmizet,“ řekl. A tohle byl okamžik, kdy si personál v rezidenci obzvlášť uvědomoval, jak moc první dáma potřebuje soukromí.
Po útocích bylo posíleno zabezpečení Bílého domu. Sluha Lynwood Westray vzpomíná, že veškerý personál rezidence byl podroben nové bezpečnostní prověrce – policie důkladně prozkoumala jejich minulost a provedla rozhovory s jejich přáteli a rodinami. „Jeden nebo dva chlapi, co byli do té doby v pořádku, neprošli,“ řekl. „Prostě je odřízli od práce v Bílém domě.“ Westray prohlásil, že mu po atentátu napíchli telefon. „Chtěli zajistit, aby lidé dělali, co mají dělat.“
Kennedyho smrt změnila kurz dějin a na služebnictvo, které ho tolik milovalo, měla hluboký osobní dopad. Z chodeb prezidentského sídla se navždy vytratila určitá nevinnost.

——————–

Další informace o knize se můžete dozvědět v našem článku. A určitě se podívejte i na ukázku.

——————–

O autorce

Kate Andersenová Browerová strávila za Obamovy administrativy čtyři roky v Bílém domě jako zpravodajka Bloomberg News. Dříve pracovala pro CBS News v New Yorku a pro Fox News ve Washingtonu, D.C. Psala pro Washington Post, Bloomberg Businessweek a Washingtonian. S manželem a dvěma dětmi bydlí nedaleko Washingtonu, D.C.

Nakladatelský dům Grada, největší vydavatel odborné literatury, rozšířil v roce 2015 své portfolio o značku Cosmopolis. Tato značka vám přináší kvalitní světovou a českou beletrii. Nabízí všem čtenářům ty nejlepší knihy z celého světa, strhující příběhy, napínavá dramata, ale i romantiku a zábavu.

Související knihy

Browerová, Kate

Cosmopolis, 2016