Knihu Srdeční záležitost od autora Gillese Legardiniera vydalo nakladatelství Domino v edici Romantika.

Někteří chodí do školy pěšky, jiní přijíždějí na kole, autobusem nebo na motorce. Ty nejbohatší přivážejí limuzíny. Pro mě a Leu je důležité, že jdeme do školy spolu. Už od osmi let začínáme každý den tím, že jdeme společně do školy. To už je dohromady víc než polovina našeho života. Nepřátelily jsme se hned, ale co si pamatuju, nikdy jsem ji nedokázala přehlédnout. Její dlouhé kaštanové vlasy, její smích, její legrační způsob běhu. Vyzařuje z ní určitá živost, ale taky klid, který já v sobě nemám. Postupně se z nás staly kamarádky, pak blízké kamarádky a fakt je, že dnes jsme jako dvě ses­try. To u ní jsem strávila svoje první prázdniny bez rodičů. Jí jsem poslala svou první textovku. Sdílely jsme spolu spoustu zážitků, které jsme v životě zažily poprvé a ona mě utěšovala, když jsem měla starosti, o kterých jsem se neodvážila říct mamce. Naše dvě rodiny se koneckonců taky hodně sblížily a trávíme spolu hodně času. S Leou se známe naprosto dokonale. Kdybychom byly oběťmi nějakého spiknutí a jednu z nás by nahradili dvojnicí, stačilo by pár otázek, na které známe odpověď jen my dvě, aby se ten podvod odhalil. Ať už jde o jméno prvního kluka, kterému jsem dala pusu, písničky, které zpívá hlava nehlava u sebe doma ve sklepě, nebo o místo, kde její táta skrývá klíč od trezoru, víme o tom jen my dvě a sdílíme to. Ví, co si ze všeho nejvíc na světě přeju. Nemáme jedna před druhou žádná tajemství, teda až na jedno…
Protože bydlí blíž ke škole než já, tak ji každé ráno vyzvedávám. Vždycky si máme co říct.
„Dnes nevypadáš tak zadýchaně. A ty tvoje nevolnosti, už je to lepší?“
„Doktor mi předepsal ještě silnější léky, ale neví, co mi je. Budu muset na další vyšetření. A mezitím si vychutnávám život.“
„Ale nejsi těhotná, že ne?“
„Máma se mě na to taky ptala. Vy jste se obě zbláznily! A když už mluvíme o těch věcech, při kterých člověk odhaluje zadek, jak se má ten tvůj?“
„Mám za sebou strašnou noc. Myslím, že do mě obtiskl všechny svoje zuby. Vůbec nevím, jak vydržím sedět…“
Příchod do školy je vždycky důležitým momentem. Mám ráda ten cvrkot. Všichni se s někým setkávají. Celé to tu víří, hýbe se, hlučí, žije. Kluci i holky si dávají záležet, aby byli dobře oblečení. Vsadím se, že hodně z nich strávilo víc času krášlením se než vypracováváním domácích úkolů. Moc se mi líbí představa, jak se v každém bytě a v každém domě v celém městě všichni připravují na odchod do školy. Možná se připravujeme všichni stejně, možná ne stejnými postupy nebo se stejným výsledkem, ale všichni to děláme se stejným cílem. Všechno máme promyšlené. Vlasy máme učesané nebo rozcuchané se stejným smyslem pro detail. Stejně tak si upravujeme šaty – šály padají přesně tam, kam je potřeba a čepice sedí na milimetr přesně. Někteří jsou navonění. Občas až příliš. Všichni si na sebe před vstupem na scénu navlečou svůj divadelní kostým. Každý si vybere svou roli. Svůdkyně nebo kolemjdoucí dovolenkář, velký tvrďák nebo rocková hvězda, dobrodruh nebo sexy naivka, třídní premiant nebo módní ikona. Kdo bude hrát co? Na tom nezáleží. Na čem záleží, je fakt, že tu hru hrají všichni. Někteří nadužívají módní výrazy jako prefabrikované repliky a těmi všechny častují. Jsou tu dívky, které se namalují křiklavými nebo romantickými barvami, které se rozhodly chránit si krk tlustým rolákem nebo navzdory lednovým teplotám rozepnout halenku až k pupíku. Každý den nové představení. Když tak pozoruju tu velkou show, mám hodně často pocit, že jsem spíš divačka než herečka. Někteří vypadají tak sebejistě… Ale to není můj případ. Nikdy jsem si moc nevěřila. Pořád o všem pochybuju. Dokonce mám pocit, že se to s léty ještě zhoršuje. Nevím, jestli jsem hezká. Nevím, co se patří. Nemám žádnou představu, co jednou budu dělat. A vůbec nejhorší je, že nevím, jestli jednoho dne budu něco znamenat pro někoho jiného. Kdyby se daly prodávat pochyby a úzkosti, byla bych miliardářka. Hodně starších lidí říká, že být mladý je opravdu úžasné. V konečném důsledku se trochu obávám, co přijde potom, protože jestli to, že člověk nic neví, nic nemůže a ze všeho se klepe je štěstí, tak co se teda děje potom? Všechno zase není až tak černé, protože musím připustit, že kdyby se naděje a touhy taky prodávaly, tak i v tomhle případě bych byla neskutečně bohatá. Ale v tuhle chvíli si mě nikdo nevšímá. Mluví se mnou jen ti, kteří mě už znají. Ale pokud nějaká stařenka potřebuje dosáhnout na nějakou konzervu v nejvyšším regálu v supermarketu, pokud se někdo ztratí na ulici nebo má nějaký bezdomovec hlad, zaručeně se obrátí na mě. Přitom se nesnažím nějak na sebe strhávat pozornost. Raději pozoruju, srovnávám se s ostatními, a snažím se tak zjistit, kdo jsem. Zatím to nevím, ale jsem připravená se to dozvědět.
Rozepla jsem si první tři knoflíčky halenky pod svetrem do véčka. Nelíčím se moc ráda. Moje teta Margot říká věc, která mi přijde chytrá: Čím víc si toho na sebe naplácáš, tím pravděpodobnější je, že to z tebe popadá. A je pravda, že když jdou odpoledne všichni ze školy domů, už nevypadají tak nažehleně. Košile jim lezou z kalhot, mají rozcuchané účesy. Už mají den za sebou. Platí to pro všechny s výjimkou Vanessy. Ona je opravdová hvězda. Znám ji už několik let a vždycky je bez jediné chybičky. Člověk by řekl, že od rána až do večera vypadá jako na módní přehlídce. Top oblečení, dokonalý účes, profi nalíčení a pořád s příjemným úsměvem na tváři a dokonalými gesty. Ani jeden vlas jí nikde netrčí, všechny nehty bezchybně nalakované. Prostě autentická topmodelka. Dokonce i když sedí, máte dojem jako by s těmi svými krásnými vlnitými blond vlasy běžela odněkud někam v reklamě na šampóny. Bohužel není stejně nadaná pro studium jako pro zkrášlování. Taky má zatraceně velký problém s klukama, kteří po ní všichni pasou. Ale protože jsem holka, která pro ni není ani rivalkou ani kritikem, rozumíme si poměrně dobře.
Brzy bude zvonit, ale teď se všichni hrneme do hlavní haly. Všichni se objímají, volají na druhé, smějí se a nacházejí se. Po zvonění se tato hemžící se vřava nahrne do chodeb, na schody, do pater a za necelé tři minuty už tu nebude vůbec nikdo, tedy s výjimkou několika opozdilců. Po všem tom hlaholení už se neozývá jediný zvuk kromě přidušených hlasů za zavřenými dveřmi tříd.

Další ukázku lze nalézt na stránkách nakladatele.

——————–

O autorovi

Gilles Legardinier se už od dětství intenzivně zajímal o to, jak vyjádřit emoce. Jeho pracovní kariéra začala vskutku třaskavě – od svých patnácti let působil jako pyrotechnik na britských a amerických divadelních scénách.
Trvalo několik let, než se přeorientoval na produkci a posléze i vlastní tvorbu. Natočil dlouhou řadu publicistických pořadů a dokumentů, aby za určitý čas zjistil, že už zase potřebuje zmírnit tempo. Tehdy začal psát scénáře.
Od scénářů zbýval už jen krok k románům. Za své thrillery obdržel řadu literárních cen. Pro celou Francii bylo proto nesmírným překvapením, že jejich milovaný mistr napětí napsal humoristický román, jehož hrdinkou je dívka.
Ti čtenáři, kteří včas odložili předsudky, byli nadšeni. Vzápětí přenesli své nadšení i na ty, kteří původně tvrdili, že romantická komedie není nic pro ně.
Mezi jeho další díla patří např. Tentokrát to vyjde (ukázka z knihy)  či Zítra začnu nový život (naše recenze).

Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Domino

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Už sedmnáct let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku.

Související knihy

Legardinier, Gilles

Domino, 2016