Čtení ke kávě: Čekání na jaro (Štěpán Neuwirth)

Čekání na jaro

2.5.2017 Štěpán Neuwirth Bez komentáře

Oderské meandry a s nimi celá říční niva jsou po staletí svědky příchodu jara. Jednoho dne se oteplí a slunce udeří do ledového příkrovu, který svírá řeku. Ta mohutní díky přítokům, které sbírají vody jednak z Beskyd, ale především z Oderských vrchů.

Vodní příval se valí po stráních, hrne se úzkými koryty potůčků, vyrývá rýhy v lánech, které zemědělci každý rok zvětšují, aby mohli vypěstovat více řepky, více kukuřice, více obilí. Jarní voda je díky tomu kalná, vzteklá, z lidského hlediska by se mohlo říci – nepříčetná. Až se nahromadí v oderském korytu, led popraská, kry se sunou řečištěm, voda vystoupí z břehů, zakousne se do nich a jejich část smete do řečiště spolu se stromy, které ještě nedávno rostly daleko v lukách. Stoupající řeka vyžene z krytu meandrů srnčí a posledního zajíce. Kdysi těch ušáků žilo v bezpečí vrbových houštin, ostřice, rákosu a metlice v blízkosti Odry habaděj. Lišky a jezevci už dávno zamířili od řeky do vzdálenějších lokalit, kde mají nory v bezpečí. Jen lidé dělají opak, vstupují svými domy do stále větší blízkosti řeky, drtí nivu rýhami silnic, orají louky a ničí tak původní bohatou flóru. Zdá se, že člověk jedenadvacátého století přichází o zbytek rozumu. I tak jaro v nivě řeky Odry a všech jejích přítoků a rybníků, které napájí vodou, mělo a ještě stále má své kouzlo.
Ke konci každé zimy byl stařičký hajný netrpělivý. Nemohl se dočkat, až vykvetou první sněženky, podběly, pak petrklíče a sasanky. Jakmile lužní les provoněl česnek medvědí, bylo jaro nade všechnu pochybnost v krajině. Hajný měl své zamilované místo na soutoku Ondřejnice s Odrou; v zákrytu kmene prastaré vrby pozoroval, jak voda postupně klesá, až se Odra vrátila způsobně do koryta a tekla tiše a pokojně Poodřím. To už nad lesem bylo slyšet hlasy táhnoucích husí, hřivnáči stavěli hnízda na dubech i jasanech, divoké kachny seděly na vejcích v prachovém zábalu a bály se pohnout, aby je neobjevily vrány šedivky. Ještě horší byly straky, věčně hladové, drzé, neodbytné. Ty dokázaly zničit většinu první snůšky. Hajný pak nacházel rozbité skořápky takřka všude. Kdysi kachnám pomáhal brokovnicí, ale pak ochranáři prosadili zákon, který mu to zakazoval. A tak loupeživých strak přibývalo a kachen ubývalo.
Jednoho dne objevil v největším oderském meandru několik skácených stromů. Na první pohled poznal, že to není dílo člověka. Do Poodří se nastěhovali – bobři. Zalíbila se jim hluboká tůň ve tvaru oblouku, kterou tu Odra po jedné povodni zanechala, protože si vytvořila nové koryto.
„Příroda vysílá nějaké signály,“ brblal si. „Kdysi dávno se tu udomácnily labutě, za nimi objevily krásu rybníků divoké husy, které tu také začaly hnízdit. Pak na Odře a celé rybniční soustavě od Studénky až po Svinov začala invaze vyder a kormoránů. Nu a rybářům přibývalo vrásek.“ Uchichtl se: „Z nás, myslivců, se stávají pozorovatelé všech těchto změn… Pomoci rybářům ale nemůžeme, zákon nám svázal ruce.“
Bylo krásné, prosluněné ráno, když prošel lužním lesem, minul rybniční hráze a vystoupal na mírný svah u polí. Byla tam dlouhá alej, kterou tvořily jabloně promísené s lípami. Švestky, které tu dříve rostly, zničila zhoubná nemoc šarka. Opřel se o kmen staré jabloně a dalekohledem začal obhlížet krajinu.
Vzpomínal.
Ještě v šedesátých letech minulého století slýchával z polí čiřikání koroptví a kvílivý nářek čejek. V rašících jařinách hopkovali zajíci, na polních cestách vážně postávali chocholouši, skřivani stoupali do výšky a zpívali hnízdícím družkám. Poštolky lovily myši a křečky, v jetelinách se pásli srnci. To ještě krajina nevěděla nic o ohromných lánech řepky a nekonečných houštinách kukuřice. Zajíci netušili, že budou houfně vymírat vinou pesticidů, že jarní vrhy mláďat zničí zemědělská technika a po sklizni nastane období trýznivého hladu, protože scelené lány se změní v hladomorny. Se zajíci vymizely koroptve, křepelky, čejky, chocholouši i skřivani. Člověk obětoval louky a s nimi se vytratil chřástal a bekasíny otavní.
Povzdechl si: „Za všechny peníze světa se nedá koupit to, co jednou zmizí z povrchu Země. Čím více lidé bohatnou, tím více chudne příroda. A ta má svou paměť, svůj řád, kterému je podřízen i člověk. Copak si lidé neuvědomují, že přírodní zákon je krutý, neoblomný, nesmlouvavý? S čím si to zahrávají?“
Kdysi s radostí pozoroval, jak se stromům v předjaří nalévají pupeny budoucích listů. Drsná kůra dubů voněla hořce, a hajný věděl, že přijde čas květenství, čas zrání plodů a čas sklizně. Jeho ženské v lesní školce vždycky vysévaly žaludy do brázd a pak společně sledovali klíčící zázrak. Těšil se, až semenáčky v čase tomu určeném vysadí do pasek. Ale od doby, kdy do hnojiva začali přidávat kostní moučku, velkou část výsadby zničili divočáci, kterým obohacené kořenové baly libě voněly. Drátěné oplocení černé zvěři nebylo žádnou překážkou.
Uprostřed lánu řepky objevil srnčí tlupu. Ještě nepřebarvené kusy nebylo možno přehlédnout. Jejich šeď volala do dálky: „Tady jsme, tady je náš prostřený stůl…“ Silný dalekohled mu dovolil srnčí přepočítat a určit pohlaví. Většinou holá, srny a srnčata. Srnci už zřejmě tlupu opouštěli a hledali si svá teritoria.
„Kolik vás zbude, krasavice? Kolik vás řepka zabije? Zase budeme kopat jámy a vaše otrávená těla sypat chlorovým vápnem. A naše kletby k uším zemědělců nedoletí. Ti se spíše škodolibě zašklebí, že srnčího ubude, že pole osiří a škody nebudou tak velké. Všechno je jinak, nějak pokroucené a…“ zarazil se nad slovem, které ho napadlo „…morbidní!“
Když byl ještě mladý, zacházel po obchůzce lesních oddělení do polí. Měl rád změnu, les – to byl zelený chrám, kam slunce příliš nesvítilo. Hajný po slunci toužil, v polích ho bylo dostatek. Když obeschly meze, usedal do vonící mateřídoušky, kochal se zlatem pampelišek a obdivoval chrpy, kohoutky a zvonky. Jarní motýli – co jich tehdy bylo – soupeřili s včelami a čmeláky o první jarní nektar. Hajný se domů vracel s pocitem, že je součástí velkolepého děje zrežírovaného přírodou.
Pak se meze ztratily, zmizely plané hrušky a jabloně, třešně špačůvky, šípkové keře a trnky. Noví hospodáři vykáceli všechny stromy v polních remízcích, ty zavezli vším možným i nemožným. Zmizely starodávné polní cesty, protože si traktory každý rok vyjezdily nové tam, kde to potřebovaly. Pak už hajný z lesa do polí vycházel zřídka. Proč také? Aby se trápil pohledem na motáka lužního (toho nádherného a také vzácného dravce), jenž sbíral zajíčky, kteří přežili? Když pak viděl, jak moták postupně ulovil všechny mladé koroptvičky, které poslední párek vyvedl v úhoru u staré rozvaliny bývalého strážního domku, zanevřel na pole úplně.
Teď chodívával na hráz k mohutnému dubu. Rozsochatý strom tu stál už nejméně pět set let. Horní větve mu uschly – dílem větru, dílem bouří, dílem výkalů volavek, které si dub zvolily jako pozorovatelnu. Tíhl k tomu stromu a záviděl mu, že tolik pamatuje. Musely to být slavné doby, kdy rybníky pokrýval rákos, pobřeží pak orobinec. Zpívali tu rákosníci, večer se ozýval bukač velký, po hladinách pluly všechny možné druhy potáplic. Někdy se stalo, že až k nohám mu přicupitala slípka zelenonohá. Měl spočítané ondatří kupky a byl častokrát svědkem, jak vzácný jarní host – orlovec říční – se posiluje kapříky, které s elegancí vzdušného piráta vytahoval z hladiny, a někdy se za kořistí i potopil.
Hráz rybníka s dubím patriotem se starému hajnému stala posledním útočištěm, vítaným místem klidu a pohody. Sem přišel málokdo. Rybníky s kapří násadou pytláky nelákaly a kormoráni starému nevadili. Pušku nosil jen ze zvyku, jaksi patřila k jeho životu, ke vzpomínkám. Opřel ji o mohutný kmen, usedl na kořenový hrbol a záda si podrbal o drsnou kůru. Čas plynul pomalu, vlastně ho ani nevnímal. Hodinky nenosil, poledne mu ohlásil kostelní zvon, čas mezitím rachot vlaků, jejichž jízdní řád znal nazpaměť.
„Dědo, buďte zdráv!“
Hajným to trhlo. Ani nezpozoroval, jak po hrázi přichází mladý porybný.
„To mi, chlapče, nedělej! Ještě mě trefí šlak a budeš mě mít na svědomí.“
Rozdíl dvou generací, rozdíl poznání a pohledu na svět. Mladý muž přisedá k starému, chvíli oba mlčí a pak se rozpovídají. Hajný vyzvídá, jak přezimovala násada, porybný si postěžuje na kormorány, vydry a morčáky. „Všechno nám sežerou – a co nesežerou, tak pokaličí! Mrchy!“
Stáří a mládí – každé má své trápení. Hajný o tom svém nemluví. Nezdá se mu vhodné, aby mladíkovi přitížil tím, co jeho samého tíží. Spíš rybáře povzbuzuje, odvádí myšlenky porybného ke tření štik. „A kdy budete vytírat kapry a candáty?“
Porybný se chytí jako úhoř na skrytou návnadu. Povídá, jak připravují candátům hnízda a že už v rybí líhni přitápějí, aby se oplodněné kapří jikry zdárně vykulily.
„Dědo, přijďte se podívat. Můžete také pomoct! Však na co tu čekáte? Na jaro nebo na – zázrak?“
Mladík se směje, děda mu hrozí. Když je zase na hrázi sám, bleskne mu hlavou myšlenka. „Co ten kluk myslel, když zmínil čekání na zázrak?
Hajný jde domů, v zádech cítí mrazení. Jedno slovo, a jak to dokáže člověku poplést hlavu.
Zázrak! Takový, o jakém kdysi vyprávěly staré báby? Z časů krále Ječmínka? Hajný si uplivne, zasakruje a holí přerazí suchou lebedu. „Kluk zatracený, vždyť on má pravdu! Byl by to skutečně zázrak, kdyby lidé dostali rozum a přestali ničit přírodu.“
Kostelní zvon odbije posledním úderem dvanáctou.

ŠTĚPÁN NEUWIRTH

Štěpán Neuwirth (1944)

Novinář, publicista, spisovatel. Do literatury vstoupil románem Pazderna, který publikoval v Ostravském večerníku (1977/78) pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Na přelomu let 2002/2003 napsal řadu esejů, v nichž zaujímá kritický postoj k vývoji naší země po roce 1989. Soubor esejů, který nazval Zastavení uprostřed života, nebyl oficiálně nikdy vydán, protože nakladatelé se obávali reakce tehdejší politické garnitury. Eseje byly tedy šířeny jednak po internetu, jednak samizdatovou formou. Další část tvorby věnoval dětem: Pohádky s vůní luk a lesů (2 vydání), Srna z olšového mlází (3 vydání), Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů. Z přírodních námětů čerpají knihy pro dospělé: Povídky od loveckého krbu (3 vydání), Dříve než zemřou řeky, Toulky nejen s kulovnicí, Ostroretky v proudu, Lovci v krajině divokých sviní (2 vydání), Vyznání krajině, Nejkrásnější ze vzpomínek.
Z jedenáctiletého působení ve funkci tiskového mluvčího ostravské fakultní nemocnice vytěžil knihu Tep nemocnice, která získala v roce 2003 prestižní literární cenu E. E. Kische. Toto téma později rozšířil knihou Puls nemocnice(2 vydání). Jako spoluautor se podílel na monografii Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou. Spoluautorsky rovněž přispěl do antologie mysliveckých povídek v knihách Myslivecká vyznání a Z lesů, luk a strání. Rovněž přispíval do časopisu Myslivost a jeho příloh Myslivecké zábavy. Autorovy povídky se pravidelně objevují v Magazínu myslivosti.
Dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava a Olomouc zvlášť vynikala v pořadech Dagmar Misařové – Apetýt a Petra Breitkopfa – Větrník. Byl protagonistou a někdy i spoluautorem pořadů České televize (např. Krásná neznámá, Jak se máte, sousede, Náš venkov a další).
K posledním autorovým dílům patří kniha povídek Když myslivci vyprávějí a přepracovaný román Pazderna.