„Knihy o holokaustu už nemohu číst, už se ta hrůza do mě nevejde,“

začíná svůj vstupní projev v Knihovně Václava Havla její programový ředitel, spisovatel Jáchym Topol. Ale vzápětí dodává:

„Včera (11. 4. 2017, pozn. aut.) jsem byl v Luxoru koupit knížku –  povinnou četbu – pro svou dceru. Aniž bych chtěl, vzal jsem do ruky knihu od Miloše Bondyho Co odvál dým. Nahlédl jsem do ní a najednou jsem zjistil, že jsem se začetl.“

Po hodinách čtení si položil otázku, čím to je, že dílo zpracovávající téma, jemuž se už chtěl vyhnout, ho natolik strhlo, že v četbě pokračoval i dlouho večer.

„Čeština,“ odpovídá si Topol, „tak krásná se uchovala u člověka žijícího léta v cizině. A pak ta jeho obrovská energie, chtíč po životě. Píše tak svižně, že zapomínám na tu hrůzu, na ten děs…“

Jáchym Topol

A právě knize Miloše Bondyho Co odvál čas aneb Jak jsem přežil holokaust, kterou v tomto roce vydalo nakladatelství Prostor, byl 12. dubna 2017 věnován večer v Knihovně Václava Havla. Vedle moderátorky paní Denisy Novotné se jej zúčastnila dokumentaristka Olga Sommerová, dlouholetá přítelkyně pana Bondyho a iniciátorka vydání knihy v Prostoru, knižní redaktorka Petra Švehlová, která dílo redakčně připravila, a herec Jan Vlasák. Host nejvzácnější, autor díla, třiadevadesátiletý lékař Miloš Bondy se bohužel nemohl dostavit. Těsně před odletem ze Švýcarska do Prahy onemocněl zápalem plic. „Je mi neskonale líto, že se prezentace své knížky nemohu zúčastnit,“ zaznívají ústy Olgy Sommerové slova z dopisu, jenž pan Bondy skrze ni adresoval přítomnému publiku. A v následujících řádkách vzpomíná na svůj návrat z koncentračního tábora, na dokončení násilně přervaných studií na gymnáziu, na studium medicíny i svou práci na ministerstvu zdravotnictví. Hovoří o své emigraci po invazi sovětských vojsk a zakotvení v Basileji. Sem k němu v sedmdesátých letech dolehnou hlasy z Německa vyzývající k udělání tlusté čáry za minulostí. A tehdy se rozhodne napsat knihu, v níž by zachytil příběh svůj i své rodiny před válkou i během ní, v němčině. Protože vydavatelé požadují v rukopise změny, na něž nepřistoupí, vydává knihu až nyní v českém překladu.

„Postupem doby se zdá, že se z holokaustu stává klišé. Do krutých událostí jsem vsunul každodenní život, všichni tehdy byli obyčejní lidé, jako jsi ty i já,“ uzavírá své dvoustránkové poselství Miloš Bondy.

Tereza Bradyová

Paní Sommerová však přivedla člověka autorovi blízkého. Náhodou v tyto dny v Praze pobývá paní Tereza Bradyová, žena Jiřího Bradyho, který s Milošem Bondym stál v týž čas na téže rampě koncentračního tábora. Na otázku moderátorky Denisy Novotné, jak osobní zkušenost s holokaustem ovlivnila život jejího muže, odpověděla:

„Nejhorší pro něj byla smrt jeho sestry Hany, která byla mladší a on za ni cítil zodpovědnost. Když se v Japonsku našel její kufřík, Karen Levin napsala knihu Hanin kufřík; kniha byla přeložena do 45 jazyků, všude sklízela velký úspěch, ale v Čechách velký zájem nevzbudila, což mého muže velmi mrzelo.“

„Olgo,“ oslovuje moderátorka paní Sommerovou, „Vy jste měla příležitost se při natáčení svých dokumentů setkat s pamětníky holokaustu. Jak se s ním oni vyrovnali?“

„Natočila jsem film Sedm světel o sedmi ženách, z nichž dvě byly v odboji, pět jich prošlo koncentráky. Byly stejné jako Miloš, i ony nechávaly své vzpomínky zavřené, nechtěly se tím trápit. Jen Zuzana Růžičková (přední česká cembalistka a hudební pedagožka, pozn. aut.) se rozplakala; vše by Němcům odpustila, jen ne to, jak se chovali k dětem.“

Ke knize Co odvál dým se také vyjádřila – z pohledu odpovědné redaktorky – Petra Švehlová. Berouc v potaz otázku Denisy Novotné Na jakou úroveň byste dílo postavila? je zařadila do kontextu české literatury, mezi díla Oty Krause a Ericha Kulky Továrna na smrt, Ericha Glazara Treblinka, slovo jak z dětské říkanky či mezi knihy Arnošta Lustiga, a zároveň poukázala na proměnu, jíž tento „žánr“ během poválečných let prošel. Nejsilnějším jejím zážitkem z četby bylo poznání, že přes vše, čím musel projít, nebyl Miloš Bondy zlomen. A navíc „je skvělý vypravěč, do psaní dokázal vnést i trochu humoru“.

zleva Jan Vlasák, Petra Švehlová, Olga Sommerová

Poslední slovo pak připadlo Janu Vlasákovi. Svěřil se:

„Strašně silně na mne zapůsobily fotografie rodičů před svatbou – taková naděje v obličejích, postojích, oblečení, perspektivní život, a pak když si to konfrontujete s tím děsem…“

A otevřel knihu Co odvál dým aneb Jak jsem přežil holokaust a přečetl z ní dvě kapitoly: Podvlíkačky a Pozdrav z domova.

Na závěr reportáže by měla zaznít odpověď na otázku položenou na jejím počátku. Není fenoménem holokaustu veřejnost již přesycena? Zda je, či není nedokáži po tomto večeru zodpovědět. Ale odvážím se říct, že všechna svědectví o nelidskosti, o svévolném zlu páchaném na bezbranných lidech by měla být v dnešním světě, v němž se tak často setkáváme nejen s násilím, teroristickými útoky a totalitními režimy, ale také s lhostejností, sobectvím a cíleným populismem, neustále připomínána, neměla by být odvanuta.

Související knihy

Bondy, Miloš

Prostor, 2017