Další pokračování kriminální série s Richardem Krauzem oblíbeného slovenského autora Dominika Dána se jmenuje Nestydaté neviňátko, vydalo ji nakladatelství Slovart a časově navazuje na případ s názvem Popel všechny zarovná.

Sotva se Richard Krauz zotaví po těžkém úrazu, vypuká nanovo válka podsvětí. Bývalí parťáci z dětského hřiště stojící na opačné straně barikády než Richard – Kamil a Boss – si jdou opět po krku a zjevně nepřestanou, dokud bude jeden z nich naživu.

Do toho přichází hlášení o mrtvé studentce posledního ročníku architektury. Ležela doma na posteli, na hlavě igelitovou tašku. Vypadá to, že ji vrah s nožem na krku donutil k pohlavnímu styku a pak ji nechal tak dlouho dýchat v těsně utažené tašce, až v ní nebylo dostatečné množství kyslíku a ona se udusila. Protože jde o dceru velvyslance ve Švédsku, je na policisty vyvíjen velký tlak, aby vraha našli co nejrychleji. Jenže stopy po pachateli nejsou žádné, a tak jedinou naději přináší co nejhlubší poznání oběti…

Protože knihy Dominka Dána čtu již delší dobu a mám s čím srovnávat, byla jsem tentokrát zklamaná. Zápletka mi připadala slabší, nevím, jestli je to tím, že jsem žena, či tím, že jsem „lépe“ přečetla základní indicie (absence stop, resumé pitvy, domácí zázemí zavražděné). Ale to se prostě občas stává, že čtenář je ze svého nadhledu někdy rychlejší než muži zákona. Jako čtenářka i autorka jsem však byla roztrpčena především velkým množstvím překlepů (zyvklý, kbybysmě a další) a gramatických chyb. Ano, beru v potaz, že Dánovi hrdinové nemluví zrovna spisovně, užívají vulgární výrazy a mají zkrátka svůj vyjadřovací styl, ale bohužel mi trhá oči (i uši), když ve čtvrtém pádu zájmena ona je striktně užíván nesprávný tvar jí nebo ní. Neumím si takové mrzačení jazyka představit ani v mluvené řeči, obzvláště, když hovořící postavy mají spíše sklon slova zkracovat. Opravdu nevím, kdo by byl schopný říci například: „Našla jí matka…“ (str.96), mně se napsané nedaří ani vyslovit. Vzhledem k tomu, že se vše točí kolem mrtvé dívky, je stejných chyb v textu opravdu mnoho –  i několik na jedné stránce. A korunu tomu nasadila hrubka z největších: „až mi pudem do penze“ (str. 92) I přepis mluvené řeči má snad svá pravidla, nebo se na vyjmenovaná slova už nehraje?

Rozhodně se nepovažuji za jazykového puritána a snesu hodně, ale tentokrát bylo těch provokujících chyb více, než jsem ochotna tolerovat. Je to škoda a mrzí mě to i za autora, který se snaží psát své příběhy tak, aby si u nich čtenáři odpočinuli, odreagovali se. Určitě ne proto, aby je jeho knihy rozezlily. Vždyť toho, co nás v životě trápí a vytáčí, je dost.

Ale abych jen nehořekovala, Richard Krauz zůstává mým oblíbeným hrdinou, protože ani tentokrát se nenechal nikým a ničím zastrašit a v tandemu s Chosém případ vyřešil. A to je to nejdůležitější!

„Mayor došel ke skálopevnému přesvědčení, že tohohle chlapa jednou zabije, ale teprve až nebude patřit nejlepším mordýřům v kraji, zatím by ho totiž byla škoda. Po podřízených jako Krauz a Fischer toužili všichni šéfové policie. Chlapi, co se uměli zakousnout do nového případu od začátku až do úplného vyřešení, uzavírali jeden případ za druhým a chytali vraha za vrahem, byli oporou oddělení a zasloužili si speciální přístup. Bohužel to ti chlapi moc dobře věděli a zneužívali toho, kde jen mohli, a jemu potom tekly nervy a žaludeční kyselina ho žrala zaživa jako piraně brodící se stádo krav.

Jednou ho určitě zabije, jinak to dopadnout nemůže.“ (str. 28–29)

Související knihy

Dán, Dominik

Slovart, 2017