Jennifer Teegová ve svém autobiografickém příběhu s názvem Můj dědeček by mě popravil líčí svou cestu za přijetím rodinné historie. Od naprostého šoku a zhroucení až po smíření.

Protože byla krátce po narození odložena do kojeneckého ústavu a v sedmi letech adoptována novou rodinou, neměla o minulosti své biologické rodiny ani tušení. Znala sice jméno své skutečné matky a s láskou vzpomínala na chvíle strávené u biologické babičky, nikdy ji však nenapadlo spojovat jejich osoby s člověkem, který z okna své vily v Plaszowě střílel na Židy v pracovním táboře, jemuž velel, a svých činů nelitoval ani u poválečného soudu, který mu určil trest smrti. Fakt, že jejím biologickým dědečkem byl lidský odpad počítající se k nadřazené rase, jí bylo umožněno poznat až v jejích třiceti osmi letech, v době, kdy sama byla dvojnásobnou maminkou. Dostala se jí totiž do ruky kniha její matky s názvem Svého otce musím přece milovat, nebo snad ne?. Bylo pro ni velice těžké přijmout skutečnost, že je potomkem masového vraha. Celý proces nového sebepřijetí dokumentuje útlá kniha, která však v sobě skrývá velký potenciál. Může být jak svědectvím o minulosti, kterou nemůžeme měnit, tak výzvou pro současnost, na níž můžeme pracovat.

Jennifer Teegová, potomek nacisty, studovala v Izraeli a mnozí její přátelé jsou potomky přeživších obětí. Jejich vzájemné vztahy a současně stigmata minulosti, které si nesou ve svých DNA, mohou být pro nás „nezúčastněné“ dobrým mementem toho, co se stalo, a nadějí pro budoucnost. Každý konflikt vytváří vrahy a oběti, ale současně ovlivňuje mnoho dalších generací.

„Násilí a surovost mají velký vliv na následující generace. To, co působí bolest a způsobuje největší duševní nemoci, však nejsou činy samotné, je to mlčení o nich. Ono neblahé zamlčování v rodinách viníků, sahající často přes několik generací.“

Vina se nedědí, pocity však ano. (str. 23)

Jennifer Teegová však svůj příběh nevypráví sama, pomáhá jí žurnalistka Nikola Sellmairová. Ta do textu vnáší historická fakta, dívá se na Jennifer zvenčí, k čemuž využívá i svědectví lidí okolo ní, ať již přátel, rodiny, manžela nebo psychoterapeuta, a snaží se vše hodnotit pohledem nezaujatého člověka. Kniha tak získává ve srovnání s „čistou“ autobiografií na přesahu.

V Izraeli jsem u obětí holokaustu zažila, že se utápějí ve své bolesti a své strachy přenášejí i na další generace. Trauma, které zažívá dítě oběti holokaustu, je zcela jiné než to, které zažije dítě nacistického zločince, ale předávání traumatu funguje podobně. (str. 136)

V textu jsou vloženy fotografie, které dokreslují celý hrůzný a současně dojemný příběh. Pro mne osobně bylo asi nejsilnějším zážitkem setkání Jennifer s židovskými dětmi přímo v památníku v Plaszowě. Nezačaly ji nenávidět, ale byly jí vděčné za to, že přidala do mozaiky holokaustu svůj kamínek. Pochopily, že její minulost je pro ni stejně těžkým břemenem jako pro ně ta jejich. Je důležité nezapomínat, ale současně si uvědomit, že nikdo nemůže za to, do jaké rodiny se narodil.

„Příběh ženy, která odhalila rodinné tajemství. Je vnučkou Amona Götha, nacistického „řezníka“ ze Schindlerova seznamu.“, tak zní celý podtitul knihy, kterou na Velký knižní čtvrtek vydalo nakladatelství Metafora. Příběh o tajemstvích, která byla odhalena, příběh, který vypráví o současné německé generaci a jejím vypořádávání se s minulostí, určitě stojí za přečtení a bezpochyby zaujme všechny, kteří chtějí vědět víc…

Rodinná tajemství mají zničující sílu. Tak často jsem byla zoufalá a měla pocit, že stojím před zavřenými dveřmi.

S objevením rodinného tajemství jsem se zbavila i základu svých depresí. Po první cestě do Krakova se mi vedlo lépe. Dnes můj smutek zmizel. (str. 195)

Související knihy

Teegeová, Jennifer – Sellmairová, Nikola

Metafora, 2017