Přinášíme vám ukázku první kapitoly knihy Všichni jsme utkáni z hvězd, jejíž autorkou je Rowan Coleman. Knihu vydalo nakladatelství Domino v edici Inteligentní romány pro inteligentní ženy.

Hope

Nemůžu spát. Vlastně jsem v těchhle dnech vůbec nespala – aspoň ne tady, kde vám nedovolí, aby kolem vás byla úplná tma. Prostě mi to nešlo. Ale tohle není jediný důvod: nemůžu přestat myslet na to, jak jsem se sem vlastně dostala. Samozřejmě že vím, jak k tomu došlo: něco jsem chytila – nějakou bakteriální nákazu, což jsou vždycky dost nebezpečné zprávy, pokud žijete s diagnózou: cystická fibróza. Málem jsem umřela, no a teď jsem tady, na tomhle místě, kde vám na dlouhé a bolestné cestě k opětovnému zotavení nedovolí ani zhasnout světlo. Tohle vím. Co ale nevím – a co bych vážně moc ráda věděla –, je jak. Chtěla bych znát přesně vteřinu, kdy malý bakteriální shluk jako padající okvětní lístek pro­nikl do mého krevního oběhu. Nic takového vědět nemůžu, to je jasné, ale to neznamená, že bych to vědět nechtěla nebo že o tom můžu přestat pořád dokola přemýšlet. Opravdu frustrující na mém zdravotním stavu je to, že mám neskutečnou spoustu času na přemýšlení, ale zároveň mi na přemýšlení dvakrát moc času nezbývá. Čas postupuje pomalounku, a zároveň rychle – pádí kupředu, a taky se táhne, je nudný, a zároveň děsivý. A vy klidně můžete prožít celý dosavadní život s myšlenkou na vlastní smrtelnost – na den, který bude vaším posledním –, ale stejně ve skutečnosti nevíte a ani se nestaráte o to, co to doopravdy znamená. Tedy až do chvíle, kdy poslední den skutečně nastane.

Byla jsem zrovna na jednom večírku, když si mě našla Smrt.

Já teda večírky bytostně nesnáším, ale kámoš Ben mě donutil, abych tam s ním šla.

„Nemůžeš tady sedět zavřená celej svůj život,“ řekl mi a už mě táhl ven z pokoje a dolů po schodech. „Je ti dvacet jedna, vlastně skoro dvacet dva. Měla bys bejt každou noc někde venku a užívat si nejlepší léta svýho mladistvýho života.“

„Ty možná prožíváš nejlepší léta mladistvého života, ale já jsem dávno spíš ve středním věku,“ odpověděla jsem mu, i když jsem věděla, jak moc Ben nenávidí, když tímhle způsobem na svoji předpokládanou krátkověkost upozorňuju. „A navíc můžu celou dobu sedět zavřená doma, poslouchat Joni Mitchellovou, číst knížky a navrhovat jejich přebaly. A taky bych se mohla trochu víc snažit a konečně zvládnout zahrát sólo z ‚Beat It‘ na kytaru. A bylo by mi skvěle.“

„Paní K.?“ dotáhl mě Ben do obývacího pokoje, kde rodiče sledovali stále tytéž staré programy v televizi – zase nějaký přestárlý detektiv, který hodně pije a přišel o ženu při krutém rozvodu, co se právě honí za dalším psychotickým vrahem. „Zrovna povídám vaší dceři, že je to jednadvacetiletá mladá holka. Potřebuje si vyrazit ven a trochu se pobavit! Připomeňte jí prosím, že život je od toho, abychom ho žili, a ne abychom seděli sami zavření v pokoji a četli si o životech jinejch lidí! Navíc tam budou všichni staří známí ze střední, kteří se zrovna vrátili z vejšek. Už jsme se neviděli celou věčnost a oni všichni prahnou po tom, aby se s Hope setkali.“

Máma se otočila na židli, a přestože se usmívala, viděla jsem v jejích očích i starost. Ale to není nic zas tak nového: strachovala se o mě celých dlouhých jednadvacet let mého života. Někdy jsem si říkala, jestli by si náhodou nepřála změnit mi jméno, kdyby mohla – zvlášť poté, co mi jako miminu nezvratně určili diagnózu a moje situace se stala oficiálně beznadějnou. Jenomže to bylo na změnu mého jména už pozdě. Hope neboli Naděje: bylo to jméno, které už ke mně v tu chvíli patřilo, a to bez ohledu na krutou ironii, se kterou teď musíme obě dvě žít. Moje nebohá drahá maminka, která toho nesla na bedrech příliš. Nebylo fér nutit zrovna ji rozhodovat o tom, jestli půjdu ven, nebo ne, protože tak jako tak stráví zbytek večera naplněná starostí a nakonec bude sama sebe do úmoru obviňovat. Takže to, že jsem se nakonec rozhodla sama za sebe, byla ten večer jedna ze správnějších věcí, které jsem udělala. Špatné bylo akorát to konkrétní rozhodnutí.

„Tak jo, fajn, fajn, půjdu taky, jenom se převlíknu.“

Ben se na mě zaculil a posadil se na poslední schod. Když jsem se prohrabávala garderobou a hledala něco – cokoli –, co by se alespoň maličko přiblížilo jeho přirozeně ležérnímu stylu, myslela jsem na něho a představovala si ho, jak tam tak sedí v upnutých džínách a přehnaně velikém svetru, který mu sjížděl z jednoho ramene, s vlasy černými jako uhel a černými linkami kolem očí. Vážně to nebylo fér – tohle podivné malé káčátko, kluk, kterému se ostatní děti vyhýbaly nebo ho šikanovaly, najednou vyrostl a proměnil se v sexy labuť jdoucí s dobou. My oba jsme bývali vyděděnci. A právě díky tomu se z nás stali nejlepší kamarádi: bylo přirozené dát se dohromady, jako bychom tak záměrně vytvářeli obranný val. Ve dvou jsme totiž byli ve větším bezpečí, než kdybychom na to byli každý sám. On byl vychrtlé, stydlivé děcko se zašedlými límečky a sešmajdanými botami, no a já jsem byla těžce nemocná holka.

Nemyslím si, že by ke mně přistoupila Smrt už ve chvíli, kdy Ben vstoupil do našeho domu, i když už i tam k tomu mohlo dojít. Ben mohl nechat nějaký choroboplodný zárodek na zábradlí nebo ve vlhkém ručníku v koupelně v přízemí. Mohlo se to stát právě tehdy, ale nemyslím si to, poněvadž skoro umřít proto, že vás nakazil vlhký ručník, to prostě nezní dostatečně důstojně.

Nakonec jsem se oblékla celá do černé a kostnatou postavu jsem se pokusila zakrýt nařasenou sukní a dlouhým topem. Říkala jsem si, kolik holek v mém věku touží jako já po tom, aby trochu přibraly. Oči jsem si namalovala tmavými stíny a doufala jsem, že takhle to bude dobré.

Přesně v okamžiku, kdy jsme vstoupili do dveří a zaplavila nás vlna vedra, potu a malých molekul slin, které, jak vím, do sebe dostávám s každým nádechem, jsem zase chtěla jít domů. Vlastně jsem se málem otočila na podpatku, ale Ben měl ruku jemně položenou na mých uzounkých zádech. Na tomhle jeho gestu bylo něco ochranitelského a uklidňujícího. A všichni lidi kolem byli nakonec moji kamarádi. Lidi, se kterými jsem vyrůstala a kteří se ke mně vždycky chovali hezky a uspořádali kvůli mně spoustu nejrůznějších akcí. Lidi, s nimiž jsem si mohla jenom tak posedět, vypít kafe a pobavit se. Lidi, kteří pokaždé našli vhodné téma, o němž bychom si mohli pokecat, a přitom se jim dařilo vyhýbat se potenciálně nepříjemným otázkám typu: „Tak jak se ti vede? Pořád ještě si myslíš, že už brzy umřeš?“

„Hopey!“ Sally Morseová, něco jako moje nejlepší holčičí kamarádka ze školy, přeběhla vstupní halu, aby mě mohla pevně stisknout v objetí. „No do háje, moc ráda tě zase vidím. Vypadáš skvěle! A jak se ti daří? Co je nového? Z tebe je teď něco jako podnikatelka, že jo?“ Potom provlékla ruku pod mojí paží, a když mě odváděla do kuchyně, jemně mi položila hlavu na rameno. Všimla jsem si přitom lehce narůžovělého zabarvení kolem jejích nosních dírek: zjevný pozůstatek nachlazení.

„Mám se fajn,“ odpověděla jsem a vzala si pivo, které mi podávala. „Začala jsem pro různé lidi navrhovat obálky knížek a jde to docela dobře.“

„To zní super,“ řekla Sally šťastně. „Je to prostě paráda, a víš proč? Protože vejška je ve skutečnosti jenom neskutečná ztráta času. Tam venku na nás nečekají žádný volný místa, takže nakonec všichni skončíme akorát s pěknou spoustou dluhů. Vlastně je to ten nejdražší způsob, jak si zachlastat a trochu si užít. Často jsem ti psala, ale tobě odpovídání na maily asi moc nejde, co? Ale já to chápu, je mi to jasný, máš spoustu práce, když je z tebe paní podnikatelka.“

Potom se na okamžik odmlčela, důrazně si prohlížela moji tvář a nakonec mě prudce objala. Můj obličej zaplavila zvláštní směsice vůní, citron v kombinaci s cigaretovým kouřem, a i já ji stiskla v objetí. Myslela jsem si, že mi nic z tohohle nechybí: že nepostrádám všechny ty lidi, které jsem svého času bývala zvyklá vídat skoro každý boží den. Aspoň jsem si to říkala. Ale ukázalo se, že jsem se pletla. V tu chvíli jsem byla hrozně ráda, že ji vidím, a byla jsem šťastná, že jsem se sem nakonec rozhodla jít. A možná to bylo právě tehdy, v tom kratinkém okamžiku optimismu a nostalgie, uprostřed našeho objetí, kdy jsem do plic vdechla svého vraha. Ale doufám, že ne. I když by to nakonec odpovídalo, protože když jste šťastní, vesmír se rozhodne, že se do toho vloží, a štěstí vám prostě vezme. Protože podle mě není vesmír nic jiného než pěkný parchant.

Být mezi starými kamarády s sebou neslo ještě jednu nespornou výhodu: nemusela jsem nikomu nic vysvětlovat. Ušetřila jsem si tak nezáživný prolog předcházející každičké konverzaci, ve kterém jsem dotyčnému oznamovala, že mám cystickou fibrózu, a on se na mě na oplátku díval smutně a rozpačitě. Bylo hrozně úlevné ocitnout se najednou mezi lidmi, kteří se na můj odchod připravují už pěkně dlouho, vlastně téměř od chvíle, kdy jsem do jejich života vstoupila.

Netrvalo to dlouho a Sally byla až po nosní dírky ponořená do nějakého kluka, kterého si sem nejspíš přivedla z výšky, protože jsem ho neznala. A tak jsem se začala prodírat davem, abych našla Bena.

„Hope!“ zakřičela na mě Clara Claytonová a okamžitě mi vlepila velikou pusu na tvář. „Hrozně ráda tě vidím! Navíc pokud jsi tady ty, znamená to, že je tady i Ben, a toho bych hodně ráda viděla. Ty jo, je z něho docela kusanec… Počkej, a vy dva spolu jako to…?“

„Nazdar, Hope,“ vstoupil do jejího monologu Tom Green, školní lamač dívčích srdcí. A pořád ještě to byl i po těch několika letech stejně sladký blonďáček s vypracovaným hrudníkem. „Jak se vede? Daří se ti?“ Taky byl pořád stejně neohrabaný, zdvořilý, milý, vysoký – nezměnilo se nic od doby, kdy mi bylo třináct a z těchhle jeho vlastností se mi podlamovala kolena. Teď už mě to ale tak nebralo – spíš jsem si říkala, že je sice pořád k sežrání, ale že bude taky dost přihlouplý.

„Líbí se mi, co máš na sobě,“ vypravil ze sebe s trochou námahy. „Je to vážně… super.“

Jak jsem se tak proplétala mezi lidmi na večírku, kteří okamžitě dávali bokem cigarety, když jsem kolem nich procházela, začala jsem se konečně uvolňovat. Připadala jsem si tady jako doma, prostě jsem byla mezi kamarády, mezi svými. Cítila jsem se zase jako jednadvacetiletá holka, která si vyrazila na párty. Uvolnila jsem se, a to byla pravděpodobně osudová chyba.

Mohlo to být při kterémkoli z těchhle drobných setkání a objetí, kdy se Smrt odhodlala na mě zaútočit, mohlo se to klidně stát kdykoli během hodiny, kdy jsem se nakláněla až příliš blízko k lidem, kteří mi vyprávěli, jaké dostali známky nebo co mají v plánu dělat dál. Mohlo se to stát tehdy, ale mohlo k tomu dojít i ve chvíli, kdy mi taxikář cestou z večírku vydával drobné a celou tu dobu prokašlal. Ale myslím si, že to nebyl ani jeden z těchhle okamžiků.

Podle mě se to stalo v okamžiku, kdy mě Ben políbil.

Abyste tomu správně rozuměli: většinu života jsem strávila zavřená ve svém pokoji v domě rodičů a předstírala jsem, že celou dobu navrhuju obálky k těm několika knihám, čímž jsem měla prokázat schopnost vlastní, navíc hodně dospělácké kariéry. A taky jsem četla knihy, spoustu knih. Kdyby mě políbil nějaký muž, jistojistě by mě to jako ve vikto­riánském románu totálně složilo.

A já mám vážně tendenci zdržovat se doma. Jsem totiž doma ráda.

Ben byl opilý takovým tím způsobem, kterým se dokázal opít jenom on. To znamenalo, že byl dlouho střízlivý, a najednou byl našrot. V tu chvíli se jeho superzábavná nátura změnila a začal mít potřebu tancovat a smát se a flirtovat. Taky se s kdekým objímal, ve vzduchu mocně hrál na imaginární kytaru a okouzloval řečmi holky v nejbližším okolí, které nadšeně nasávaly všechny jeho opilecké žvásty, zatímco já jsem postávala v rohu pokoje, sledovala ho a navzdory svojí nátuře se pobaveně usmívala. Ben si hrozně rád myslí, že je pan superúžasný – něco jako kluk v kapele, který si říká: ‚Prdím na to, jestli jseš nějaká podělaná rocková hvězda‘ –, jenomže to netrvá dlouho a on se zase vrátí k tomu svému starému dobrému trapáckému já. Prostě je z něj zase kluk, kterého jsem znala. Kluk, který si plnil kapsy červy jenom proto, aby je zachránil před jistou smrtí, protože ostatní kluci by je rozšlápli. Kluk, který vypadá, jako by po nocích trhal hlavičky netopýrům a s chutí je pojídal, ale přes den je to asistent manažera v Carphone Warehouse.

A potom se o mě Ben zničehonic opřel, popadl mě za ramena a pozpátku jsme se společně zřítili na pohovku. Oba jsme se smáli: on trochu moc nahlas, a já zase spíš ze zdvořilosti než pobaveně.

„Ty jsi vážně pošuk,“ řekla jsem mu, ale přeci jenom jsem nakonec vypadala docela pobaveně.

„Tak proč jsem tvůj nejlepší kámoš, aha?“ zeptal se mě, jednou rukou mě objal kolem ramen a přitáhl si mě ještě o něco pevněji k sobě. Přitom na mě laškovně mrkal prapodivně dlouhými hnědými řasami.

„Ale no tak, sklapni,“ řekla jsem mu a zamračila se, protože si Ben otíral tvář o moji jako nějaký příliš vtíravý pes. Rozhodla jsem se udělat správný krok a ochránit ho před ním samým, což jinými slovy znamenalo přesvědčit ho, že vlastně ochraňuje mě, a tohle všechno mělo jediný účel: přimět ho přestat pít tak moc a takhle rychle. „Víš ty co? Tenhle večírek asi nakonec nebude nic pro mě. Myslím, že půjdu domů. Doprovodíš mě?“

„To ne, nechoď!“ Ben vzal moje tváře do dlaní a přinutil mě podívat se mu zpříma do očí. Tím, jak mě držel, mi zkřivil pusu do podivného úšklebku. „Ty z těchhle míst vždycky odcházíš hrozně brzo. Tak už mě přestaň opouštět, Hope. Kdy už ti konečně dojde, jak strašně nesnáším, když mě pořád někde necháváš? Chci tě mít po svým boku pořád.“

„Přestaň se chovat jako kretén, Bene,“ řekla jsem mu, ale trochu jsem se zarazila, protože v pohledu, kterým se na mě v tu chvíli díval, se mísila zvláštní touha s podivně ublíženeckým výrazem. Bylo těžké ho správně interpretovat, a já navíc zrovna nejsem fanynka dvojsmyslů. A potom jsem si na chvilinku, jenom na malý zlomeček sekundy, pomyslela, že to, jak se Ben dneska večer zvláštně chová, by mohlo mít něco společného se mnou.

„Prostě nechoď pryč,“ řekl mi Ben.

„Ale Bene, já…“

A právě to byla chvíle, kdy mě Ben políbil.

Tím myslím, že mě vážně políbil. Ten Ben, kterého jsem znala od svých pěti let. Ten Ben, který jednou vlezl do záhonů kopřiv, aby mě z nich vynesl ven. Ten Ben, který mi přidržoval vlasy a nezávazně se mnou mluvil během všech těch nocí, kdy jsem si málem vykašlala plíce a kdy ze mě vycházely drobné kapičky hlenu. A tenhle Ben mě teď políbil, a byl to skutečný polibek, vášnivý a naléhavý. Líbal mě jazykem. Bylo to hrozně fyzické a podivné, a hlavně jsem něco takového vůbec nečekala, protože mě takhle ještě nikdy nikdo nepolíbil. Nikdy mě nikdo nelíbal s takovou silou a – no pros­tě – s takovou touhou. Když mě Ben tlačil zády na pohovku, začala jsem mít najednou pocit, že nemůžu dýchat. To proto jsem ho od sebe odstrčila.

„Do hajzlu,“ řekl Ben. „Jsem hrozně opilej. Sorry. Ježiši, do prdele, mrzí mě to.“

Zvedla jsem se z pohovky a odešla do koupelny. Vlastně jsem tam spíš utekla, abych řekla pravdu – zdrhla jsem a schovala se tam, abych zároveň skryla i svůj zmatek, předstíranou zuřivost a uraženost. Dlouho jsem tam jenom tak posedávala a dívala se na sebe do zrcadla. Prohlížela jsem si v něm svoje ústa poskvrněná polibkem. Někde v sobě jsem věděla, že tímhle se všechno změnilo a že tahle proměna určitě nebude k lepšímu.

Když jsem se vrátila zpátky, zjistila jsem, že Ben mezitím na pohovce usnul. Hlavu měl zabořenou v polštářích a ústa dokořán otevřená.

Zavolala jsem si taxíka a domů odjela sama. Do postele jsem se dostala ještě před půlnocí.

Když jsem Bena druhý den potkala, říkal mi, že si ze včerejška skoro nic nepamatuje a abych prý mu slíbila, že už ho nikdy nenechám takhle se zřídit. O polibku se nezmínil, takže dodneška nemám nejmenší tušení, jestli na něho vážně zapomněl, nebo jestli se rozhodl, že bude nejlepší o něm nikdy nemluvit.

A o týden později mě přijali do nemocnice s akutním bakteriálním onemocněním plic.

Ta bolest, ukrutná bolest, lapání po dechu a neustálá zoufalá snaha nadechnout se ještě aspoň o trošičku víc ze mě vysála skoro všechnu energii, kterou jsem měla. Ale troška mi jí přeci jenom zbyla. Byl tam okamžik, zřetelně si ho vybavuju, když jeden doktor mojí matce říkal: „Obávám se, že je to tak padesát na padesát.“

A já si v tu chvíli pomyslela, že nejsem připravená. Že prostě ještě nejsem připravená.

Nakonec jsem tuhle bitvu vybojovala a pořád jsem tady. Ještě jsem naživu a jsem téměř připravená vrátit se zpátky do normálního života. Tohle kolo jsem vyhrála. Ale prostě nemůžu spát, protože i když se pravdu už nikdy nedozvím, hrozně ráda bych to věděla. Potřebuju znát přesný okamžik, kdy jsem vpustila Smrt dovnitř, a tak nemůžu usnout – protože co když příště, až si mě najde, nebudu připravená?

————————-

Nejen tuto kapitolu, ale i několik dalších, naleznete v delší ukázce, kterou pro vás nakladatelství připravilo.

————————-

Rowan Coleman žije se svým manželem a pěti dětmi v poněkud přeplněném domě v hrabství Hertfordshire. Snaží se skloubit psaní s péčí o rodinu, zejména pak o dvojčata v batolecím věku, jejichž největším koníčkem je chůze rozdílnými směry. Rowan miluje spánek. Vlastně miluje i prosté sezení, v ideálním případě doplněné o sledování filmu. Rowan je regulérní dyslektička, přesto si psaní zvolila za svou hlavní profesi. A ve svých knihách se věnuje velkým tématům, která ovšem pojímá v podobném tónu, jakým je psán předchozí odstavec: bez sentimentu, sladkobolnosti a klišé. Rowaninou nejúspěšnější knihou je Kniha vzpomínek. Příběh čtyřicetileté matky dvou dcer, která trpí Alzheimerovou chorobou v pokročilém stádiu, je napsán s takovou autorskou bravurou, že vás – vlastně paradoxně – naplní nadějí. Mezi další úspěšné romány patří například Není co ztratit (2015), Matkou ze dne na den (2016) a Rodina ze dne na den (2016).
Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Domino

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Už dvacet let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku.

Související knihy

Coleman, Rowan

Domino, 2017