Přinášíme vám ukázku z knihy Dokonalost neznamená štěstí,
kterou vydalo nakladatelství Grada v edici Psychologie pro každého.

 

Barbie a Ken

Jakýmsi synonymem vzhledové dokonalosti v postmoderním světě může být panenka Barbie a její mužský protějšek Ken: oba vysocí, extrémně štíhlí, světlovlasí, modroocí, s poněkud nelidskými proporcemi těla i obličeje. Ano – nelidskými. Podivně dlouhé končetiny, vosí pas a „balóny“ (v případě Barbie) se příliš neslučují s možností udržovat rovnováhu, a navíc by u člověka z masa a kostí znamenaly neúměrnou zátěž právě pro ty kosti. Pánové přes metr devadesát a dámy obšťastněné velikostí DD a vyšší mi jistě dají za pravdu, že podobat se Barbie či Kenovi byť v jednom tělesném znaku není ve skutečnosti žádná slast. I člověk s normální šířkou pánve a hrudního koše se při nadprůměrné výšce nebo velikosti poprsí začne dříve nebo později hrbit, obratle se hroutí, ploténky posouvají, břicho vyklenuje… a spotřeba ibuprofenu stoupá. Vypracovat si dostatečný svalový korzet, který by takovou postavu udržel ve správné poloze, stojí velkou námahu pravidelného cvičení a různých jiných opatření. Vzhledově to ve výsledku nemusí být nic moc.
Prazvláštní ovšem nejsou jen těla oněch ideálů krásy od Mattela, ale i jejich obličeje. Barbie i Ken mají nepřirozeně velké oči a nosíky tak malé, až má jeden strach, zda jimi proudí dost vzduchu k okysličení mozkové tkáně. Jistě, jistě, já vím, že umělohmotné hračky žádný mozek nemají. Chtěla jsem jen upozornit na to, že takzvaně krásné rysy našeho „dokonalého páru“ jsou vlastně jakousi přehnanou karikaturou toho, co je ve skutečnosti považováno za přitažlivé. Malý pršáček je jistě roztomilý, jenže v reálu ho nikdo až tak miniaturní vzhledem k ostatním rysům obličeje nemá – a kdyby měl, nelíbilo by se nám to. Stejně tak oči, jež jsou u panenek zvětšeny tak, že odpovídají proporcím tváře miminka, nikoli dospělého člověka. Dívka s takovými kukadly by nás pohledem z očí do očí spíše vyděsila. „Dizajn“ těchto zdánlivě perfektních loutek by byl u člověka nejen nefunkční, ale dokonce neestetický. Můžeme se o tom částečně přesvědčit, prohlédneme-li si na internetu záplavu fotek a videí „živých Barbie a Kenů“ – dívek a chlapců, kteří se snaží docílit panenkovského vzhledu pomocí plastických operací. Přestože mají své fanoušky, abychom tak řekli „z řad podobně postižených“, většině normální populace se dělá při pohledu na jejich upravenou fyziognomii spíše lehce nevolno. Ne, není to tím, že by plastický chirurg odvedl špatnou práci jako třeba v případě mnohých stárnoucích celebrit, často přezdívaných „zombie“, „monstra“ apod. Problém není ani v tom, že by to „ještě trochu něco chtělo“ (ubrat ještě dvě žebra, přidat ještě jeden nános bílé barvy do očního okolí…). Spíše naopak. Čím více se všechny ty načančané Rusky a Ukrajinky Barbie podobají, tím jsou pro člověka s přirozeně nastaveným vnímáním odpudivější.

 

Přirozené vnímání krásy

Proč tomu tak je? Povězme si nejprve něco o „přirozeně nastaveném vnímání“ krásy. Míníme tím jakési filtry dané z větší části Matkou Přírodou, nebo chcete-li procesem evoluce, v jehož důsledku jsou nám určité tvary, barvy, vůně, zvuky atd. libé a jiné zase ne. Vůně růží je (skoro) všem přirozeně příjemná – vůně močůvky nikoli. Tvar malého dítěte nebo mladé ženy v nás vyvolá podvědomou touhu po objetí – tvar švába či krysy spustí sebezáchovný impulz zaječet a vyskočit na stůl. Tyto vrozené estetické preference se mohou časem měnit jak v důsledku biologického vývoje, tak vlivem kultury: vzpomeňme jen na rozdíly mezi Věstonickou venuší, Venuší milóskou nebo třeba Botticelliho. Čili neplatí až tak úplně stoprocentně, že všichni muži baží jen a pouze po ženách s velkým rozdílem mezi pasem a boky, protože jim to signalizuje, že dotyčná není těhotná s jiným. Takhle jednoduše to ve velké evoluční hře přece jen nefunguje. Některé základní parametry přitažlivosti jsou však až na naprosté výjimky všem lidem společné. Přitažlivé je v zásadě to, co je potenciálně užitečné, ať už jako svačinka, či budoucí matka mých dětí. Odpudivé se nám zdají naopak věci ohrožující a nebezpečné. Komputer našeho mozku vyhodnocuje rysy užitečnosti nebo naopak nebezpečnosti velice rychle. Než si to stačíme uvědomit, je mu jasné, že červeňoučké jablíčko právě ze stromu spadlé by se k zakousnutí hodilo – zatímco jeho plastová atrapa na výstavě světového kýče by nijak lahodně nechutnala. Na první pohled může být rozdíl jen minimální. Náš starý dobrý mozek však má své zkušenosti zděděné po předcích, a tak si ve zlomku vteřiny všimne, že ovoce dokonale naaranžované v galerii napodobenin mu jaksi… nevoní. Líbit se mu i může, což o to. Jako dekorace – ne jako potrava. A teď si představte trochu absurdní věc: že by se totiž to šťavnaté jablko z babiččiny zahrádky pokoušelo vypadat jako jeho umělohmotný bratranec. Zaplatilo by si šlechtitele a botaniky, aby mu přifoukli tvar do perfektní geometrické kulatosti, vytunili barvu do karmínové červeně bez jediné žluté šmouhy, vyleštili mu slupku jako zrcadlo a zbavili ho přirozené vůně (dobrý je na to třeba deodorant s mnohoslibným názvem „Exotic Garden“ – spolehlivě přebije naprosto cokoli v dosahu dvou kilometrů). Máte chuť?
Vnímavý čtenář už jistě tuší, kam tím mířím. Idealizované, „perfektní“ rysy mohou našim smyslům do jisté míry lahodit na hračkách, obrazech, fotografiích a jiných umělých (či uměleckých) výtvorech – na živých tvorech nikoli. Přemrštěná snaha „opravovat přírodu“ k obrazu svému se ve skutečnosti setkává spíše s odporem. Mnozí skalní komentátoři internetových diskusí to pod streamy „živých Barbín“ trefně vyjadřují slovy „tu potkat na ulici, vezmu kramle“, nebo ještě výstižněji „fuj, to jsem se lekl!“. Šestilitrová ňadra pohupující se nad pasem o průměru vodovodní trubky se totiž v kombinaci s kojeneckým nosíkem a dvaceticentimetrovými řasami v přírodě nevyskytují a velmi pravděpodobně ani nikdy nevyskytovala. Naše centrální filtry tudíž neměly pokdy nastavit se tak, aby v popsaném objektu spatřovaly něco, co by mohlo poskytovat rozkoš nebo nedejbože potomky. Celé je to prostě jakési divné – divné, tedy potenciálně nebezpečné, a tudíž podvědomě odpudivé.

 

Kulturní normy

Představa jablka ve tvaru dokonalé koule bez stopky (a které navíc ani nevoní) je samozřejmě směšná. Živé Barbíny sklízejí ve své extrémní podobě momentálně také spíše posměch. Přesto však velká část žen i mužů považuje pod vlivem médií za normální, nebo dokonce žádoucí „vylepšovat“ svá těla různými podivnými hmotami, vyhlazovat je holítky a zbavovat je přirozeného pachu „exotickou zahradou“ ve spreji. Mužů, kterým při mazlení vadí spoje v uměle napletených vlasech a nemají zájem líbat hyaluronovou výplň ve rtech svých partnerek, je čím dál míň a jejich věková hranice se posouvá do stále vyšších ročníků. Tak jak to tedy je? Rozhoduje za nás stále příroda, co se nám má líbit, a co ne? Nebo už opravdu poroučíme my jí? Tak nějak napůl. Touha po dokonalosti totiž není nijak nová. Člověk byl vůči svému Stvořiteli (ať už tím slovem myslíme cokoli) vzpurný a neposlušný už „od Adama“. Neustále něco nového vymýšlet a zdokonalovat „dílo boží“ je nám vlastní od počátku světa. Vytváříme tím kulturu, která nás zpětně ovlivňuje a může za určitých okolností biologicky vrozené vzorce vnímání a chování v našem mozku přepsat. Dosti často při tom dochází k docela bizarním posunům měřítek krásy, jak se můžeme přesvědčit z vykopávek (už zmíněná Věstonická venuše) nebo u zástupců takzvaných přírodních kultur. Stačí se podívat, co se sebou provádějí například některé kmeny v Africe – od vkládání dřevěných destiček do rtů přes vykrmování děvčat do monstrózní obezity až k ženské obřízce… V Číně bylo svého času v módě zmenšování dívčích chodidel, v Thajsku si ženy prodlužují krk kovovými kroužky a mnozí Maoři na Novém Zélandu se dodnes tetují po celém těle tak, že připomínají tkané koberce. Zkrátka, nic nového pod sluncem. Oproti nim jsme se svou trochou silikonu pod kůží vlastně břídilové. Aby se však takovéto odchylky od přirozeného pojetí krásy ujaly, je zapotřebí dlouhodobého a soustavného kulturního tlaku. Průměrného Evropana byste za normálních okolností jen těžko přesvědčili, aby toužil po Thajce s půlmetrovým krkem – anebo po Barbie. Nicméně pokud by byl přinucen strávit zbytek života v chýši kmene Paduang nebo kdyby se mu módní průmysl rozhodl prodat Barbínu jako nezbytný doplněk image, změnil by po čase názor. Totéž se například děje, když nám maminka od útlého věku vštěpuje, že vyholování těla je hezké a hygienické – a první žiletku nám pro jistotu koupí už ve dvanácti: příroda tu dostane jaksi na frak. Většině lidí, kteří na to od mládí nebyli zvyklí, to přitom připadá docela ošklivé. Vyholené osoby je nepřitahují jako sexuální partneři, nebo je dokonce považují za perverzní. Teprve když jsou v našem okolí takoví všichni, přestane to být „divné“ a stane se z toho norma krásy, případně kulturnosti a nevím čeho ještě. Rozdíl mezi přirozeným nastavením a kulturním tlakem lze opět velmi dobře pozorovat na internetových fórech. Pod fotkami lehce oplácaných (tzv. plus size) modelek se muži vychovaní k obdivu vůči modelingové superštíhlosti předhánějí v hlasitých projevech znechucení. Ti odvážnější ovšem řeknou jednu důležitou pravdu: „do postele dobrý, ale na chození bych se styděl“. Mluvíme tu o holkách „krev a mlíko“, tj. maximálně do velikosti 40–42, nikoli o dámách nezpochybnitelně obézních či obludně tlustých, jež se na módních molech v honbě za senzací rovněž čas od času objeví. Při pohledu na takovou jen velmi mírně oblou „šťabajznu“ pocítí tedy i mladík zpitomělý anorektickými idoly spontánní příliv temné atavistické vášně. Na rande by s ní ovšem nešel, poněvadž by se ztrapnil před kamarády. V mladém muži se v té chvíli sváří klasické nature versus nurture (příroda s výchovou či kulturou) a to, co by se mu normálně líbilo, pod tlakem módního diktátu zavrhne.

 ———————————-

Doporučujeme

Přečtěte si ukázku z další knihy od The Beastess. V edici Psychologie pro každého vyšlo mnoho zajímavých titulů, na některé se můžete podívat v našem článku. Dále zde vyšly např. knihy Sny jako zdroj sebepoznání, Hackněte svůj život nebo Život s vysokou inteligencí.

---

Knihy s logem Grada vycházejí v České republice již od roku 1991. Nabídka společnosti pokrývá široké spektrum odborné literatury z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Vydává např. tituly s právní tematikou, ekonomické, z oblasti financí a účetnictví, psychologické, zdravotnické, s počítačovou tematikou, o architektuře a stavebnictví atd.

Související knihy

Dokonalost neznamená štěstí
aneb Jak neztratit sám sebe

The Beastess

Grada, 2017