Její sestra, má druhá teta, nechápala, jak to spolu v takové blízkosti, celých devět dní, můžeme vydržet. Jednoduše, já jsem ji, chudinku, prakticky nepustil ke slovu. Čekala vždy trpělivě, až usnu, aby si v klidu mohla konečně vyluštit svou oblíbenou křížovku. Byla velmi trpělivá a taktní. Z Prahy do italského přístavu jsme vyrazili mým autem. Jelikož jsme oba již v penzi a nemáme kam spěchat, dali jsme si na cestu tři dny, se zastávkami přes noc ve Veroně a Pise. Tak jsme si mohli tato krásná místa prohlédnout. Ve Veroně jsme navštívili i park Shakespeara, kde napsal Romea a Julii, a v Pise šikmou věž, jež byla skutečně šikmá. Dali jsme si pravé italské špagety, zelený blivajs, a v Pise pizzu. Ta byla tak tvrdá, že se nedala vůbec ukrojit. Já jsem se před cestou dva měsíce pilně učil italsky, což se mi, jak se ukázalo, na lodi velmi hodilo.

Loď byla dlouhá 150 metrů a vysoká 12 palub. Pojala 3000 pasažérů a měla 1200 zaměstnanců. Byly v ní bazén, herny, bary, velké divadlo, dvě jídelny, fitko, kadeřnictví, lékař a nevím co ještě. První problém nastal při vstupu na loď. Při kontrole příruční tašky se rozezněly sirény. Když jsem celou tašku vybalil, našel jsem na jejím dně malý zavírací nožík na houby, který jsem zapomenul vyndat. Ten mi zabavili, sepsali protokol a já byl na loď vpuštěn. Vyzvedli jsme si na recepci kartičky, co sloužily jako klíč ke kajutě, místenka do jídelny a platební lodní karta. V kajutě jsem zjistil, že jsem u kontroly zapomenul mobil. Tam mne odkázali na recepci. Recepční na můj požadavek, že chci „mio mobile“, zarputile opakovala, že to není možné. Italsky jsem jí důrazně sdělil, že bez něj se nikam nepopluje. Stále opakovala, že ne. Ukázal jsem na svůj mobil, který ležel za ní. Začala se smát a podala mi ho. V kajutě jsem zjistil, že jsem na ní chtěl na cestu po Středozemním moři do kajuty vlastní nábytek. Ano, mobile je italsky nábytek.

Kajuta byla vcelku prostorná. Byly v ní dvě oddělené postele, stolky s lampičkami, předsíňka se skříní a toaleta se sprchovým koutem. Ráno na záchodě jsem šáhl po toaletním papíře, který čučel ze stěny, a omylem vytáhl igelitový pytlík na vložky a milé hovínko si rozmazal po zádi. Hned jsem tak mohl vyzkoušet sprchový kout. Ten byl na mě tak akorát. Na lodi byly přítomny některé dámy, které spíše připomínaly hroší samice. Ty se v žádném případě do sprch vejít nemohly. Přemýšlel jsem, jak udržují hygienu. Na palubě byly dva bazény a menší bazének s vířivkou. Když jsme se šli s tetou ráno podívat na východ slunce na moři, objevili jsme tři hrošice, jak si lebedí ve vířivce. Bublinky jim mohly proniknout mezi četné faldy a odplavit zaschlé nečistoty. Do bazénů jsem pak již nevstoupil.

Přes noc loď plula a ráno zakotvila vždy v jiném městě v jiné zemi. Tak jsme mohli v Marseille jet metrem, na Maltě výtahem do města, v Tunisu taxíkem po památkách a jinde pěšky poznávat krásy dalekých krajin. Jednou byly takové vlny, že se i tak velká loď houpala jako malá bárka. Seděli jsme v baru ve třetím patře a okénkem mohli pozorovat podmořský svět jako na dlani. Vše bylo doprovázeno zvuky tříštícího se nádobí a blijících spolupasažérů. Ale dobře se usínalo. Každý večer po večeři bylo divadelní představení. Cesta tak příjemně utekla. Domů jsme to vzali autem jedním vrzem a o půlnoci jsme zastavili před domem. Teta byla s výletem velmi spokojena a již nikdy se mnou nikam nejela. Ještě jsem si vzpomněl, jak jsem ji jednou našel na horní palubě v jednom přístavu, jak hází do vody kousky pečiva a podle jejích slov krmí „tamty“ labutě. Tamty labutě byly parkovací bójky. Slíbil jsem jí, že tuto epizodu nikomu neprozradím. Copak se mi dalo někdy věřit?

Daniel Čechura

Daniel Čechura (* 1953) pracoval jako zubní lékař a v současnosti je v důchodu. Napsal a vydal knížku pro předškolní děti Pohádkov a autobiografickou knihu Sám sobě. V roce 2016 založil se synem rodinnou společnost Pohádkov s.r.o. a Galerii Pohádkov.

Související knihy

Čechura, Daniel

Agentura KRIGL, 2009