Antti Tuomainen se narodil v roce 1971. Živil se jako reklamní textař a kreativec. Díky tomu si vypěstoval svůj vlastní styl psaní, charakteristický tím, že neplýtvá zbytečnými slovy, ale dokáže jít k podstatě věci. Patrně nikdy nebude patřit k autorům, jejichž knihy mají více než pět set stran. Antti Tuomainen žije v Helsinkách. Důl je jeho třetím, nakladatelstvím Kniha Zlín vydaným, románem. Jeho tvorba však začala již v roce 2006 románem Doufám, že zabiják. Proslavil se ale až svými dalšími dvěma knihami. Za knihu Léčitel, která byla zasazena do blízké budoucnosti Helsinek po prudké změně klimatu, získal v roce 2011 prestižní cenu Vuodenjohtulanka od finského Klubu přátel detektivek.

Tuomainen si pro svůj nevšední styl získal srdce nejen kritiků, ale i fanoušků. Čeští čtenáři měli možnost si přečíst knihu Léčitel v roce 2012 a román Moje temné srdce v roce 2015. V něm se autor odvrací od budoucnosti a nabízí psychologický thriller o posedlosti a o pomstě muže, který se snaží zjistit, proč jeho matka před mnoha lety beze stopy zmizela.

V roce 2017 vychází Důl. Krátký název o třech písmenech je pro autorovo pojetí naprosto výstižný. Detektivní zápletka je sice nosnou linií příběhu a napětí, ale intenzivněji než ona na čtenáře působí jednotlivé postavy a sociální aspekt příběhu. Důl tak evokuje počátek obliby severských detektivek a romány Stiega Larssona.

Kniha je rozdělena do tří oddílů – Nikl, Olovo, Zlato. Hlavní postavou je ambiciózní novinář Janne Vuori. Po pracovní stránce se mu daří, v soukromí však ne. Se svou ženou vychovávají dvouletou dcerku. Manželce se ale nelíbí, že dává vždy přesnost práci před rodinou. Sama se pro jejich společný život vzdala nezávislé novinařiny a pracuje pro agenturu. Svou práci si představovala jinak, bere ji však jako nutnou oběť. Janne se však nijak neomezuje a žije stejně jako za svobodna. Uvědomuje si sice, že by měl svůj přístup změnit, nechce, aby jeho dcera dopadla stejně jako on a vyrůstala bez otce, zároveň ale považuje svou práci za velmi důležitou.

Nastalou situaci mu nijak neulehčí anonymní tip upozorňující na niklový důl na severu Finska, který vážně poškozuje životní prostředí. Činnost dolu navíc prý provázejí nezákonné machinace. Vlastnické vztahy stejně jako fungování dolu je nepřehledným propletencem. Mimo to se Janne setkává po třiceti letech se svým otcem, který se zrovna rozhodne vrátit z ciziny zpět do Helsinek. A tak kromě práce a dolu přemítá ještě o svých rodičích i rodině vlastní.

Antti Tuomainen rozhodně zaujme čtenáře, kteří nemají rádi škatulky a stereotypy. Autor píše čtivě, nezdržuje se příliš popisnými pasážemi a velkým množstvím postav. Když už ale o něčem píše, dává čtenáři možnost nahlédnout dále než jen na techniku vyšetřování. Umožňuje čtenáři prožít leden ve Finsku, kde zima a sníh člověka doslova pohltí. Podobně rozkrývá i problematiku finských dolů. Čtenáře zasvětí, ale nijak ho neobtěžuje sáhodlouhým vyprávěním o nedůležitých maličkostech. Jde přímo k věci, k jádru problému. Tuomainen je multižánrový. Jeho přesahy jsou psychologické, filosofické i sociální. Je zřejmé, že autor sám je duší především novinář.

Čtenáři klasických detektivek mohou být závěrem knihy Důl možná trochu zklamaní. Hrdinou není bezchybný vyšetřovatel, který si vždy ví rady, vše vyřeší a který má jako jediný pravdu. Naopak. Je jím ve všech ohledech lidský novinář, který má své silné stránky stejně jako chyby. Cílevědomý člověk, který touží po sólokaprovi, ale kterému se cesta za osudovou kauzou značně zkomplikuje.

Ukázka z knihy Důl:

V předsíni jsem oklepával sníh z ramen, velké vločky na bundě připomínaly bílé pavouky, kteří se nechtěli pustit. Z kuchyně se ozýval Ellin hlásek. Nepřiběhla mi naproti, přestože cvakly dveře, břinklo ramínko a taška dopadla na zem.

Z výrazu Pauliinina obličeje jsem poznal, že se něco stalo. Ještě něco dalšího, než že jsem byl celou noc pryč a nedal o sobě nic vědět. Soustředil jsem se na Ellu. V kuchyni vonělo Pauliinino rizoto. V zásadě všechny prvky na svém místě: otec, matka, dcera, teplý sporák, vonící jídlo. Sedl jsem si ke stolu vedle Elly, naproti Pauliině, a nabral si porci.
„Jakej jsi měla den?“ zeptal jsem se.

Pauliina nic neřekla, k rizotu jsem si naložil salát a do sklenice nalil vodu. Právě když jsem se chopil vidličky a chystal se k prvnímu soustu, Pauliina cosi vzala z vedlejší židle a poslala mi to přes stůl. Obálka. Adresovaná nám oběma. Pauliino jméno bylo nad mým jménem. Krátce jsem pohlédl na Ellu, soustředila se na jídlo. Pauliina se jí zeptala, jestli chce přidat. Ella řekla něco, čemu jsem nerozuměl. Odložil jsem vidličku na talíř, vzal jsem obálku a otevřel ji.

Dvě A čtyřky. Dopis a barevná fotka. Na fotce oběšená rodina, muž, žena a dítě, všichni vysvlečeni do spodního prádla a se stopami surového násilí na těle. Muži někdo dal ve Photoshopu můj obličej. Dopis byl krátký a sdělení jasné: pokud budu pokračovat, postihne mě a rodinu stejná nehoda jako na snímku, zejména rodinu.

Vrátil jsem A čtyřky do obálky a odložil jsem obálku na prázdnou židli. Snědli jsme večeři. Ella nás udržovala při životě. (str. 150)

Související knihy

Tuomainen, Antti

Kniha Zlín, 2016