Další z cyklu románů oblíbeného slovenského autora kriminálních příběhů píšícího pod pseudonymem Dominik Dán vydalo nakladatelství Slovart loni v předvánočním čase. Jmenuje se Něžná fata morgána. Autor se v ní vrací do časů začátků působení Richarda Krauze na oddělení vražd.

Eda Burger a jeho nerozlučný parťák Oto Hanzel řeší případ zavražděné ženy. Byla nalezena v parku na lavičce a jejich jedinou stopou je fakt, že mrtvá postrádá kalhotky. Při pitvě zjištěné rané těhotenství je spolu s úkoly strany a vlády žene k rychlému uzavření případu. Jenže práce kvapná, málo platná – to platí i pro ty, kteří hledají snadné řešení.

O deset měsíců později je na stejném místě opět nalezena mrtvá žena. Za vydatné asistence Richarda Krauze se dvojka Burger–Hanzel opět pouští do mravenčí práce. A aby neudělali stejnou chybu, zatknout nepravého, nejprve vše sami pořádně prověří. Jenže je bouřlivé období listopadu 1989 a pro veřejné blaho lidu jsou na pořadu dne i u veřejné bezpečnosti jiné úkoly, než chytat vrahy…

Dominik Dán ve své nejlepší formě, asi tak bych zhodnotila Něžnou fatu morgánu. Případ sériového vraha, který unikl spravedlnosti jen díky změnám, které přinesla doba listopadu 1989, je skvěle sepsanou detektivkou. Najdete v ní své oblíbené detektivy, kteří se vzájemně špičkují, nesnáší direktivní nařízení mařící jejich práci, ale na druhou stranu dovedou i druhého ocenit, když přijde s něčím přínosným. A nemusí to být jen soudní patolog, ale třeba i politruk.

Eda Burger vystupuje v roli zkušeného lovce:

Burger byl profesionální lovec. Už věděl, že mu vlk prozatím uniká, ale mohl si dovolit nechat ho odběhnout hlouběji do lesa a poskytnout mu náskok, protože tušil, že uprostřed lesa je mýtinka a na té se nakonec setkají, on s nabitou kulovnicí. (str. 26)

Richard Krauz je sice vnímavý, ale pořád jen začátečník, jehož změna ve společnosti zpočátku poněkud zaskočila:

„Víš, Riki, vono se venku něco mění. Lidi chytaj nějakej jinej luft, rozjíždějí se. A chtějí bojovat, chtějí se houfovat, chtějí si vyřídit starý účty a hledají viníky. Pochopitelně podle nich za všechno můžou fízlové, protože sou venku, všem na vočích… Dávej si bacha, časy se fakt měněj.“
„To se měněj až tak, že tě zmlátěj vlastní kamarádi?“
„Ty seš fízl, ty nemáš kamarády. Ty máš akorát lidi kolem sebe, co se tě bojej a maj z tebe vítr, protože máš placku, a když se přestanou bát, tak to dopadne, jak to dopadlo.“ (str. 121)

Zajímavý je i pohled do zákulisí sametové revoluce. V jakém rozpoložení byli tehdejší strážci zákona, když od jednoho extrémního pólu – mlácení studentů na rozkaz politické reprezentace – přešli během několika oněch bouřlivých dnů k druhému pólu – pomáhání a chránění? A jak onu dobu asi prožívali příslušníci státní tajné bezpečnosti?

Ale ani ti, které politika nezajímá, se nebudou s hrdiny oddělení vražd nudit. Čeká je zajímavá zápletka s překvapivým rozuzlením, jak už to ve správných detektivkách bývá. Humor a ironie všedního dne je přítomna jako příjemný bonus:

Nepoložil nohy na stůl, anžto byl normální, to dělají pouze detektivové v amerických filmech, protože jim to velí béčkoví režiséři. Jinde než ve filmu se tohle neděje. Je to totiž dost nepohodlné. Jen to zkuste, a během patnácti minut vás rafne bolest v kříži – je to neuvěřitelné, co vše si vymyslí režiséři krimifilmů, jen aby divákům předvedli své pochybné pojetí drsňáků. (str. 128)

Z podobných narážek je cítit, že autor není žádný béčkový scénárista, ale že už má něco za sebou. Pětadvacet let chytání zločinců je pro psaní krimirománů praxí k nezaplacení. Obzvlášť, když člověk umí psát, jak nám Dominik Dán dokazuje již celou řádkou svých knih: Cela číslo 17, Rudý kapitán, Popel všechny zarovná, Uzel, Básník, Moucha, Mucholapka, Kráska a zvíře. Pokud jste se s jeho tvorbou ještě nesetkali, určitě neváhejte. Nikdy není pozdě začít.

Související knihy

Dán, Dominik

Slovart, 2016