Rodačka z Krnova Markéta Harasimová je momentálně českou spisovatelskou stálicí. Vyšlo jí již dvanáct románů, které, ač snad primárně určené ženám, čtou i muži. Žije v jihomoravských Hustopečích. A právě láska ke zdejšímu kraji ji inspirovala k tvorbě posledního románu Poháry touhy, který připravuje k vydání ve svém vlastním nakladatelství MaHa. Jaká byla její cesta literárním světem, co ji naplňuje a těší, o tom všem jsme si povídaly v našem virtuálním rozhovoru:

Jaký byl Váš vztah ke knihám v dětství?

Jako dítě jsem byla vášnivý knihomol: četbě jsem věnovala každou volnou chvilku, kdy jsem nevymýšlela vlastní příběhy. V knihovně mě dobře znali – vždycky jsem přijela na kole s batůžkem plným knížek, vrátila je, půjčila nové, a za dva týdny byla zase zpátky. Ke knihám a literatuře jsem tíhla odjakživa.

Kdy ve Vás uzrálo rozhodnutí stát se spisovatelkou? Nelitovala jste toho někdy?

Vezmu to od konce – ne, nelitovala. Ani na okamžik. Miluju psaní, ten ponor do smyšlených příběhů a osudů hrdinů, kterým vdechuji život. Je to můj splněný sen a něco, co mě nabíjí. Je jedno, jestli píšu scénář, román, povídku, článek nebo něco jiného. Každá forma má něco do sebe, a ta různorodost mě baví. Spisovatelkou jsem se vlastně stala úplně přirozeně. Neplánovala jsem to, ani se pro to nerozhodovala. Když mi bylo patnáct a studovala jsem první ročník střední školy, napadlo mě, že napíšu román. Něco ze života studentů, o lásce, o svých snech. Během tří měsíců vznikla má prvotina, kterou jsem pak na popud kamarádky odeslala do nakladatelství. Vrátila se mi smlouva spolu se zájmem nakladatele o další příběhy, a tím všechno začalo. Jsem velmi vděčná, že můj vstup na literární dráhu proběhl tak hladce. A vážím si toho, že jsem narazila na lidi, kteří mi dali šanci v tak nízkém věku a s prvním rukopisem.

Bylo těžké napsat první román? Věděla jste od počátku, kterému žánru se chcete věnovat? Nebo jste se prostě rozhodla napsat knihu, kterou byste sama chtěla číst bez ohledu na žánrové „škatulky“?

Nebylo – námět přišel skoro sám od sebe a samotná tvorba šla celkem snadno. První román byl vlastně odrazem mých snů, tužeb. Vtiskla jsem do něj to, co jsem tehdy sama neprožívala. Myslím, že je to má nejromantičtější kniha, pak jsem už trochu přitvrdila. Od začátku jsem věděla, že chci psát o lidech, jejich osudech, vztazích, a hlavně karambolech, které nás všechny občas potkávají. O tom, jak se s nimi pereme a kráčíme životem dál i přes nepřízeň osudu a pověstné klacky, které se nám hromadí pod nohama. Neměla jsem chuť psát fantasy, sci-fi nebo horrory, případně cokoli, co bylo právě v kurzu. A tak je tomu dosud: píšu o životě, jaký je. O těžkostech, které nás často posouvají dál a pomáhají poznat sebe sama. Chci vyzdvihnout fakt, že všechno zlé bývá nakonec k něčemu dobré. A přitom samozřejmě pobavit, nabídnout napětí, erotično, zabrnkat na emoční struny, odvést čtenáře od všedních dnů a vlastních trablů. Něco mu předat – vtáhnout ho do děje.

Od příběhů pro dívky jste přešla k tvorbě pro dospělé čtenáře. Ve Vašich knihách se pojí romantika (až erotika) s kriminálními zápletkami. To je důvod, proč Vaše knihy mají své příznivce nejen mezi ženami, ale rádi Vás čtou i muži…

Ano, zejména mé poslední knihy kombinují krimi témata, vztahy a erotiku. A otevření muži, se kterými se setkávám nejen osobně, ale i na vystoupeních, která pořádám, přiznávají, že je pikantnost s napětím přitahuje. Jen o samotných vztazích by většinou číst nechtěli. Vážím si toho, že má tvorba oslovuje i silnější pohlaví, a snažím se, aby to tak zůstalo.

Napsala jste již třináct románů. Nebojíte se, že jednou bude miska s Vašimi náměty prázdná a začnete se opakovat? Pamatujete si, co už jste použila, nebo si někde děláte poznámky? Jak těžké je vymyslet dobrou zápletku?

Nějak nad tím nepřemýšlím – zatím se náměty hrnou a mám složku, do které si je ukládám, když přijdou a momentálně není čas je zpracovat. Všechny možná nezužitkuji – někdy jde třeba o noční sen, který si zaznamenám pro případ, že by se dal přetavit v příběh – je to ale studnice, do které mohu sáhnout, kdyby bylo v hlavě prázdno. Ty hlavní dějové linie si pamatuju a má snaha je, aby každý další román byl trochu jiný než předchozí. Třeba obsahoval jiný prvek a něco neotřelého. Odlišné prostředí, zajímavé postavy, cokoli… Jednou je kniha víc thrillerová, jindy jde spíš o psychologii, pak zase zkusím mystiku. Psala jsem třeba o zneužívání anabolik a kriminalitě s tím spojené, teď se zas věnuji životu mezi nebem a zemí: dalo by se říct „duchařině“. Nechci, aby mé knihy byly jako přes kopírák a čtenář měl po desáté nebo patnácté dojem, že se mění jen jména postav a zbytek je tak nějak podobný… Vymyslet dobrou zápletku není snadné, ale když přijde dobrý nápad, je to skvělá práce. A takový občas blikne sám od sebe.

V knize Vražedná vášeň se věnujete problematice výzkumu nových léků na rakovinu. Byla to náhodná volba, či máte nějakou osobní zkušenost?

Vzhledem k tomu, jak jsou onkologická onemocnění rozšířená, jsem se s rakovinou setkala – ve svém blízkém okolí. To však nebyl důvod, proč kniha vznikla. Téma samotné – tedy velké peníze točící se ve farmakologickém průmyslu a lidská hrabivost spojená se zaslepeností – mě napadlo mimo tuto zkušenost. Mělo zajímavý potenciál.

V románech Vražedná vášeň i Mrazivé hry řešíte mimo jiné i otázku života po ztrátě partnera. Muž řeší svou situaci alkoholem, žena upadá do depresí. Připadá mi, že jde o velice charakteristické reakce. Konzultovala jste to s nějakými odborníky? A vůbec, máte při práci na svých knihách, v nichž se zabýváte různými obory lidské činnosti, nějaké poradce, nějakého „přítele na telefonu“?

Řešení otázky ztráty partnera, jak v případě Vražedné vášně, tak u jedné z hlavních hrdinek Mrazivých her, bylo spíš intuitivní, nekonzultovala jsem ho. Vcítila jsem se jak do stárnoucího muže, který po dlouholetém vztahu zůstal docela sám, tak do mladé ženy, co tragicky přišla o největší lásku svého života. V tom duchu jsem oba osudy popsala. Ovšem k druhé části otázky – při rešerších s odborníky spolupracuji velmi často. Spoustu informací najdu v literatuře, na webech a podobně, ale zásadní momenty vždy probírám s lidmi, kteří jsou v oboru jako doma.

Letos jste založila své vlastní nakladatelství MaHa. Co Vás k tomuto kroku vedlo?

Uvažovala jsem o tom dlouho, vlastně rok a půl. Ale až teď jsem měla pocit, že k tomu nazrála doba. Zkrátka jsem věděla, že to je správný krok. Velkou roli v tom hrála potřeba osamostatnění, a pak také možnost rozhodovat o všech aspektech spojených s mou tvorbou. PR, marketing, promo akce i veškeré další aktivity jsem si dlouhodobě zajišťovala sama, a založit k tomu své nakladatelství tak bylo víceméně logické.

Budete vydávat jen svoji tvorbu, nebo jste otevřená i jiným autorům?

Prvním krokem bude vydávání mé vlastní tvorby, a kromě klasických knih je budu publikovat i v audio formě. Spousta lidí – především mladých v produktivním věku – mluvené slovo upřednostňuje. Ráda bych této cílové skupině svá díla zprostředkovala. Nechám všechno volně plynout, ale myslím, že se časem budu posouvat i směrem k jiným autorům. Můj cíl je každopádně shodný s mottem nakladatelství MaHa – vše, co budu vydávat, bude z našeho prostředí. České, původní.

Na co se tedy můžeme od Vás těšit?

V nejbližší době na eroticko-mysteriózní román Poháry touhy, který je mou třináctou publikací a v MaHa bude v pořadí číslem jedna. V tištěné podobě vyjde letos v březnu a krátce na to naváže formou e-knihy. Už teď domlouvám interpreta pro audio formát a další věci okolo – ráda bych titul v mluvené podobě uvedla na podzim. A v blízké budoucnosti na audioknihy převedu další své romány, nejspíš s různými interprety. Co nevidět se na pultech objeví také má první knížka pro děti – Z deníku kočičky Ťapičky. Právě vznikají ilustrace – text a koncepce jsou dokončené – a já se na knížku velmi těším. Také budou pokračovat kulturní vystoupení v knihovnách i na jiných scénách, nyní rozšířené i o program pro děti. Ten navazuje právě na zmíněnou knihu. A dalších plánů je také hodně, včetně scénáře k mé knize Sametová kůže, na kterém právě pracuji ve spolupráci s produkční agenturou.

A na co se nejvíce těšíte Vy?

Právě teď na jaro, které miluji. Ale především na stávající i novou spolupráci se spoustou skvělých lidí, profesionálů a uměleckých duší, na nové nápady a setkávání se čtenáři, která jsou vždy milá a příjemná. A těším se i na další výzvy, které určitě přijdou.

Děkuji Vám za ochotu, s níž jste odpovídala na moje otázky. Budu se těšit spolu s ostatními čtenáři na Váš nový román Poháry touhy a přeji Vašemu sotva narozenému nakladatelství hodně šťastných počinů, aby dokázalo obstát v konkurenci, která je u nás veliká.

Fotografie jsou použity s laskavým svolením autorky ze stránek marketaharasimova.cz.

Související knihy

Harasimová, Markéta

Čas, 2015

Harasimová, Markéta

Čas, 2016

Harasimová, Markéta

Čas, 2016

Harasimová, Markéta

Jota, 2014